na Blog.cz

Ve středu (25.1.2012) po noční směně mě napdlo realizovat jeden plán, který jsem nosil v kebuli už pár měsíců, neřku-li let a odkládal ho vesměs z lenosti, než z nedostatku příležitostí. Fakt je, že plánovat něco takového v době, kdy si jde normální člověk lehnout a dohnat spánkový deficit, asi není nejrozumněší. Udělat to ve volném čase by ovšem vyžadovalo hodně si přivstat a brzké vstávání není můj oblíbený koníček. Navíc když s posrupujícím časem se rozednívá dříve a dříve. Jistě už jste uhodli, že po několika foceních západů slunce jsem se vydal na jeho východ. Pro tento účel jsem měl vyhlédnuté místo u šumperské vodárny na kopci nad školou "u Hlucháku" (mapa zde). S přihlédnutím k výsledkům konstatuji, že by se možná mohlo najít vhodnější stanoviště, ale na druhou stranu existuje i dost horších. Jestli se na focení vydat či nevydat jsem rozmýšlel celou dobu cestou z práce, kdy jsem šel hodně svižně, kdyby mě náhodou napadla odpověď ano. To se taky stalo. Doma jsem jen hodil do obýváku batoh s věcmi, nahodil na rameno brašnu, do ruky popadl stativ a obratem už mě nohy nesly na zmíněný kopec. Přes noc silně mrzlo, takže chodníky klouzaly a já si při tom poloběhu přes půlku Šumperka několikrát málem rozbil foťák i držku (u foťáku by to byla větší ztráta). Bylo nutno spěchat. Obloha na východě začínala slabě modrat a tím dávat znamení, že svítat začne co nevidět a já chtěl stihnout dobu, kdy ještě bude nějaký kontrast mezi pouličním osvětlením a tmavým nebem. Běh ulicemi mi dal zabrat (dokonce jsem předstihl autobus, kterým bych jel z práce, kdybych nešel pěšky), ovšem nejdrsnější byla závěrečná etapa do svahu. Předně to tam klouzalo (děcka sníh šikovně ujezdily sáňkami a boby) a kde to neklouzalo, tam se mi bořily nohy do sněhu. Že při chůzi do kopce člověk funí sám o sobě, zvlášť po předchozím svižném tempu, není třeba dodávat. Onu vytouženou chvíli s dobrým světlem se mi povedlo vychytat na poslední moment. Netrvala dlouho, ale lepší než drátem do oka. Nejprve jsem fotil ze stativu, ale ta moje mrcha nic nevydrží. Nakonec mi přišlo smysluplnější vzít foťák prostě do ruky a nastavit vyšší ISO. Je to vykoupeno částečně šumem, ale co je dnes zadarmo? Mrzelo mě, že jsem se s tím blbým stativem vůbec tahal. Od té chvíle už mi jen překážel. Následující focení probíhalo tak, že jsem zmateně pobíhal po kopci, mezi stromy a po střeše vodárenských budov a tu mačkal spoušť, tam měnil objektivy, onde zase v podivných pózách hledal správný úhel. Jestliže mě při tomto počínání někdo pozoroval, určitě ocenil savost plenek Pampers. Celá akce mi zabrala asi hodinu a půl od šera až do úplné rozednění a motorky ostření i stabilizátoru dostaly zabrat. Dávaly to najevo nervózním pískáním, jak se snažily překonávat mrazem tuhnoucí mazivo v pohyblivých součástech. Stále jsem byl na tom samém místě, takže i když jsem nacvakal 302 fotek (pochopte, byl jsem po noční a navíc v extázi), přesto - nebo právě proto jsou si mnohé z nich velmi podobné. A některé mám vlastně dvakrát i třikrát stejné. No ale necvakněte to, když už jste tam a vypadá to tak dobře! V albu na rajčeti (odkaz pod článkem) najdete 116 snímků, což je dost i pro otrlé. Vybral jsem tedy jen několik na ukázku. Svým způsobem je to satisfakce za nepovedený západ slunce před třemi lety z místa vzdáleného jen pár set metrů dále. Výhled na město odtud není sice nejkrásnější, ale když člověk moc nezoomuje, dají se udělat docela pěkné obrázky. Představím vám je chronologicky tak jak vznikly, abyste mohli pozorovat ty změny:

Včera odpoledne jsem měl chuť se projít. Nic náročného, protože večer jsem slíbil kolegovi vzít za něj noční směnu, takže trasu bylo třeba zvolit velmi střízlivě. Přesto jsem si sliboval pěknou procházku, hlavně proto, že za okny po nějakém čase vysvitla ta žlutá koule, co se tam dlouho neukázala. Jak se však dalo tušit, můj vyvenčovací pech se ani tentokrát neopoměl předvést v celé svojí obludnosti. Jen co jsem vyšel z baráku, obloha se zatáhla. Když jsem došel do Temenice, začalo slabě sněžit, a sotva jsem vylezl na kopec, spustila se tak brutální chumelenice, že Yetti by skákal celý bez sebe radostí. Chumelenice trvala pochopitelně až do té doby, než se mi povedlo na pokraji smrti dopotácet se domů, načež asi po půlhodině ustala a opět se vyjasnilo. Jak říkám, pech. Upřímně doznávám, že tahle okecávačka je takovou slovní berličkou z upozornění, že obrázky nebudou jako z National Geographic. Zaujmou možná spíš obyvatele těch částí země, kde dosud sníh nemají. Vím, že od Zábřeha dolů k Olomouci už (ještě) jsou pole zelená a po sněhu není skoro ani památky (aktuální foto od motorestu Prachárna poblíž Litovle). Když si odmyslím hory na obzoru - tedy u nás.

Už od soboty tady v Šumperku buď chumelí nebo poprchává. Chvilky kdy z oblohy nic nepadá jsou poměrně vzácné, což logicky platí i o příležitostech vyrazit někam ven. Všechno se navíc komplikuje chmurnou nutností občas zajít do práce. Dnes se ovšem na pár minut zadařilo a kolem páté hodiny odpolední jsem si jen tak pro potřebu nadýchat se čerstvého luftu vyšel do města. Udělal jsem si jen skromný okruh po klouzajících chodnících a rozbředlých silnicích, ale i ta chvilka k něčemu byla. Když už k ničemu jinému, tak aspoň k ukořistění pár obrázků. Jako vždy jsem byl líný tahat s sebou stativ i měnit objektiv za světelnější (byť jsem ho měl při sobě), takže vše je foceno na vyšší ISO a poznamenáno tu a tam nepříjemným šumem. Navíc už byla docela velká tma, takže i obloha je na fotkách spíše temná. Na tak malých obrázcích, jako jsou tady na blogu, snad šum nebude tolik znát a tudíž si dovoluji doufat, že by se mohly líbit:)