Káhira: Pyramidy vedle mrakodrapů

3. června 2007 v 13:35 | Tomáš Kelar |  Egypt 2005
10.9.2005
Vstáváme opět velice časně, protože dvě hodiny v noci nám jede autobus do Káhiry k největšímu symbolu Egypta - k pyramidám. Autobus má samozřejmě zase zpoždění, nás to už ale ani v nejmenším nepřekvapuje. Shromaždiště je tentokrát v asi 20Km vzdáleném letovisku El Gouna, takže to není tak daleko jako do Safagy. Na druhou stranu zůstává otázka je-li to nějaká výhoda, když do Káhiry je to stejně nějakých 500Km. Po odjezdu z El Gouny se tedy většina cestujících začala pokoušet o spánek, zatímco já - naprosto neschopný usnout v čemkoli co se pohybuje, jsem pozoroval světla automobilů blížících se a zase mizejících po dálnici ponořené ve tmě. Když autobus po cca 300Km zastavil, byli jsme u benzínové pumpy v oáze a dostali pár minut na protažení. Začínalo svítat. Obloha dostávala temně fialovou barvu a několik málo vysokých palem se prohýbalo pod silným větrem vanoucím odkudsi z pouště. To, co zde nazývaly "oáza" mělo jen pramálo společného s oázami, jaké jsme viděli například loni v Tunisku. Tuniské oázy jsou skutečně ohromné shluky datlových palem, mezi nimiž se skrývají lidská obydlí a všechno kolem pohlcuje písek. Oáza, kde jsme zastavili tentokrát byla vlastně jen benzínka a odstavné parkoviště v poušti. Palmy tu rostly spíš sporadicky, většinou v jámách plných odpadků. Dodnes si lámu hlavu nad tím, k čemu tyto jámy vůbec sloužily. Všude kolem byl hrozný chaos a nepořádek, a z dálky k nám problikávala světélka lodí plujících na blízkém moři. Jediné co mě na tomto místě těšilo byla cedule, která oznamovala že jsme už za polovinou té dlouhé jízdy a do hlavního města zbývá "pouhých" 200 kilometrů. Když jsme zase nasedali do autobusů ke zdolání poslední etapy bylo už venku šero. Míjeli jsme ohromnou kolonii větrných elektráren, které se v několika řadách táhly podél silnice a pokračovaly kamsi do nitra okolní pouště. Na druhé straně silnice se jako zrcadlo leskla mořská hladina mihotající se rudou září právě vycházejícího slunce a obrovské nákladní lodě směřující k Suezskému průplavu se na ní jevily jako nějaké podivně symetrické skály. Podobně jako při cestě do Luxoru se v krajině střídala rovná, do dálky se táhnoucí písečná planina s vysokými skálami, kterým ranní slunce dodávalo nepopsatelně nádhernou barvu umocněnou navíc rozmanitým stínováním skal a jejich úžasnými tvary, které zde vítr, písek a eroze modelovaly statisíce let. Občas jsme projeli nějakým menším městem a v dálce jsme též mohli spatřit Suezský přístav, který svým průplavem od roku 1867 spojuje Středozemní moře s Rudým a tak podstatně zjednodušuje plavbu do Indického oceánu. Před Káhirou nás uvítala stavba něčeho, co připomínalo gigantickou přehradu. Po silničním nadjezdu jsme překonali ještě jeden prašný pahorek a před námi se otevřel pohled na největší africké město, ve kterém podle odhadů může žít přes 20 milionů obyvatel. Ohromný plakát u cesty zobrazoval prezidenta Mubaraka v nadživotní velikosti a nikoho z nás nenechal na pochybách, že tady pracuje dlouho živený kult osobnosti. Káhirské předměstí, do něhož jsme vklouzli po kličkování skrze složitý silniční systém vypadalo hned na první pohled dost odpudivě. Kam oko dohlédlo, tam se táhly nedozírné řady cihlových domů působící dojmem, že se teprve staví a nikdo zde takto nemůže bydlet. Kdo by taky bydlel v něčem tak nevzhledném, uprostřed plantáže podobných baráků? Skutečnost je ovšem jiná. Za nedostavěné domy se v Egyptě platí nižší daně než za ty nedokončené, a tak lidé tímto způsobem prostě šetří peníze. Co se týká estetického cítění, to se od našeho také diametrálně liší, takže na Evropana může místní urbanistika působit mírně řečeno nevzhledně. Ani v centru města jsme se nedočkali dojmu, který se člověku tak nějak vetře do přízně například v historickém centru Vídně. Všude stojí omšelé budovy, které přesto, že jsou stavěny třeba se znaky secesní architektury, působí špinavě a do svého okolí moc nezapadají. Při jízdě po mostě přes řeku Nil si člověk nemůže nevšimnout několika vysokých mrakodrapů. Na první dojem možná vypadají velkolepě, při bližším pohledu jsme však seznali, že jsou stejně poznamenané nečistým káhirským ovzduším stejně jako všechno kolem. Dokonce ani okna na budovách nejsou rozmístěna podle nějakého pochopitelného systému, takže celek se jeví jedním slovem chaotický. V centru města jsme sice zahlédli aspoň krásný park s dlouhou kolonádou a vkusným vodotryskem, byla to ale spíš výjimka v jinak pro nás ne právě příjemném prostředí. Také doprava by stála zmínku. Naštěstí jsme se sami účastníky takové zácpy nestali, ale když jsme z nadjezdu spatřili totálně přeplněnou pětiproudou dálnici tak nám rychle došlo, že by trvalo velmi dlouho se z ní dostat. Tomu všemu pak vévodil hluk motorů přehlušovaný jen houkačkami, které můžeme klidně považovat za jakousi ikonu arabského motorismu vůbec a dá se říct, že pro Egypťany (a další arabské národy) je klakson tím nejdůležitějším zařízení v autě. Naštěstí jsme se většině nástrah káhirské dopravní sítě vyhnuli a zanedlouho jsme nad střechami domů zahlédli sérii trojúhelníkových vrcholů pyramid. Přestože se z fotografií v časopisech a televizních dokumentů může zdát, že tyto monumenty stojí hluboko v poušti, vypínají se pyramidy v Gíze (což je dnes už prakticky část Káhiry, přestože kdysi bývala samostatným městem) jen malý kousek hned za posledními domy hlavního města. Už tisíce let dominují krajině z malého pahorku, kde se kolem tří hlavních pyramid (Cheopsova - nebo též Chuefova, Chefrenova a Menkauerova) tyčí ještě několik menších. Autobusy zde parkují na velikém parkovišti přímo mezi dvěma největšími monumenty a návštěvník tak jen nestačí zírat, že egyptské úřady nechávají vzácné památky nevyčíslitelné historické hodnoty klidně napospas agresivním zplodinám z naftových motorů.
Největší z pyramid je Cheopsova, přestože na první pohled se její výška shoduje se sousední Chefrenovou. Je to tím, že Cheopsova pyramida stojí o něco málo níže a také přišla o svůj vrcholek, takže místo něj dnes zbývá jen plošina o deseti čtverečních metrech. Výstup nahoru je však přísně zakázán a přenocovat tam tak, jak se to podařilo slavným cestovatelům Hanzelkovi se Zikmundem je dnes už naprosto vyloučené. Policisté dokonce odhánějí i ty, kteří vystoupí jen na první řadu balvanů v základně pyramidy. Víme to z vlastní zkušenosti:) Nakonec mi dalo ještě hodně práce ukecávání, abych se vyhnul se pokutě. V ceně vstupného je také vstup do jedné z menších pyramid, kde bylo uloženo tělo jedné královny. Do hrobky se vchází tak malým otvorem, že když mi ho poprvé ukázali tak jsem měl podezření na špatný vtip. Nakonec jsem uvěřil, Věrka překonala svůj strach a tak jsme vzápětí v podřepu sestupovali dlouhou a stísněnou chodbou kamsi do podzemí. První šachta měří asi patnáct metrů. Docela prudce se svažuje dolů pod samotnou pyramidu a na jejím konci se nachází malá místnůstka, kde bylo možné se malinko narovnat. Odtud vedla další, stejně stísněná chodba dlouhá něco kolem šesti metrů. Končila v pohřební komoře. Ta měla asi dva metry na šířku, tři na délku a strop přibližně tři metry nad žlabem, v němž se kdysi nacházel sarkofág s královninými ostatky. Každému kdo trpí klaustrofobií bych tuto zkušenost rád rozmluvil bez ohledu na to, že chodba i pohřební komora jsou elektricky osvětleny. Připomínat, že fotografovat a natáčet uvnitř je přísně zakázáno by bylo nošením dříví do lesa. Může se však stát, že hlídač v pyramidě fotografování povolí. Nejspíš za to ale bude požadovat nějaký bakšiš - tedy česky řečeno úplatek. Různých loudilů je celém Egyptě spousta, v Gíze se však zdá, že si zde dali dostaveníčko ti nejotravnější. Ze všech stran se na turisty sypou různí prodavači suvenýrů či velbloudáři lákající k projížďce. Ani my jsme tomu neutekli a musím říct, že přesvědčit takového hodně vlezlého prodavače aby dal pokoj je opravdu dřina. Trochu to kazí celkový dojem ze staveb, které obdivoval už například řecký cestovatel Hérodotos. Ty jsou přes to všechno stále úchvatné. Jak asi musely působit v době svého dokončení, kdy široko daleko žádná podobně vysoká stavba nebyla? Jejich stěny byly pokryty deskami bílého vápence, jehož zbytky se dochovaly jen jako zbytky na vrcholu Chefrenovy pyramidy a jejich špičky byly pozlacené, takže v jasném slunci musely do daleka zářit a vzbuzovat nepopsatelný údiv. Ne každý se ale pyramidám tak obdivoval. Jeden turecký sultán se dokonce pokusil během svého obléhání města zničit Menkauerovu pyramidu. Osm měsíců do ní nechal střílet z děla, až to nakonec vzdal. Dodnes je na stavbě znatelné poničení způsobené touto střelbou. Ani sfinga neušla podobným útokům a důkazem toho je dnes její uražený nos a bradka. Sfinga se nachází asi 300m pod vrcholkem s pyramidami a je součástí zbytků zádušního chrámu. Vypíná se do výšky dvaadvaceti metrů a staří Egypťané ji nazývali "otec děsu". V době svého objevení byla téměř celá zasypána pískem a její současná podoba je výsledkem dlouholeté archeologické práce. Přímo ke sfinze se dnes běžný návštěvník nedostane, ale může projít zádušním chrámem na terasu, odkud je na ni dobrý výhled, případně ji pozorovat z nedaleké silnice, kterou od celého komplexu odděluje jen kamenná zídka. I tady se pochopitelně poflakuje spousta různých prodavačů snažících se prodat své zboží a v neodbytnosti si nic nezadají se svými kolegy u pyramid. Od sfingy jsme zamířili do města na odporný oběd do odporné restaurace v odporném prostředí a pokračovali do parfumerie, kde jsme si vyslechli něco o výrobě parfémů a dostali jich několik přičichnout. Naším posledním cílem v Káhiře bylo Egyptské Národní muzeum. Je to velká, opravená stavba s růžovou omítkou zastrčená v nenápadné uličce kus od rušné silnice a jakéhosi náměstí. Tady už nelze obhájit ani fotoaparát, takže fotky ani video odtud bohužel nemáme. Při vstupu jsme jako každý museli projít všudypřítomnými bezpečnostními rámy a byli jsme uvnitř. Rozloha výstavních ploch je ohromná a na to, aby si člověk všechno dobře prohlédl je hodina, kterou jsme po výkladu delegátky dostali žalostně málo. Tenkrát jsme byli ale příliš unavení náročným celodenním programem, než abychom si to vůbec uvědomili. Viděli jsme zlaté poklady z Tutanchamonovy hrobky i jeho nádhernou zlatou masku, která zde má vlastní místnost a spočívá v jejím středu uvnitř skleněné vitríny. Teprve tehdy, když se na ni člověk dívá jako na skutečnou věc a ne jen jako na obrázek v učebnici, tak mu dojde jak je krásná. Dodnes se ve světle elektrických žárovek nádherně leskne a jemné detaily na jejím povrchu nutí navštěvníka k tomu, aby znovu a znovu obdivoval práci starověkých kovotepců. V hale muzea stojí ohromné sochy a nepopsatelně mohutné schránky na rakve. Těžko si představit tu námahu, která musela být vynaložena nejen k jejich výrobě, ale také k dopravě na určené místo. Bonbónkem muzea je sál s mumiemi. Věrka sice odmítla zaplatit 70 egyptských liber za něco, co ji nijak nezajímá, mě to ale nedalo a šel jsem se tam podívat. Ve ztemnělé místnosti je uloženo 14 skleněných rakví a v nich spočívají těla mužů, kteří vytvořili Egypt. Skoro se mi až nechtělo věřit, že to na co se dívám jsou ostatky faraónů, jejichž jména dodnes stojí v učebnicích a před nimiž se třásly strachy miliony lidí. Mumie měly tmavou, téměř černou barvu a byly zahaleny jednoduchým oděvem. Na hlavách některých nebožtíků byly pořád znatelné šedivé vlasy a zavřené oči působily dojmem, že králové jen spí. Nepozoroval jsem žádné omotání obvazy a těla celkově působila zachovaleji, než například v kapucínské hrobce v Brně, přestože ty egyptské už překonaly tisíciletí, oproti nimž jsou stovky let brněnských kapucínů jen nepatrným okamžikem. Také mě překvapily některé fyziologické odlišnosti. Hlavy zesnulých faraónů vypadaly trochu protáhle směrem dozadu a také tělesná výška jejich někdejších majitelů nebyla nijak impozantní. Odhadoval bych ji v průměru na 150 - 160 cm, což se zdá poněkud málo na muže, kteří vládli tak ohromnému území a kteří byli za svého života považováni za bohy na Zemi. Ramesse, Setti a další legendární panovníci byli z našeho dnešního pohledu skutečně velice malí, ale to nic neznamená. V dobách, kdy se tito vládci těšili pevnému zdraví a nepředstavitelné úctě nedorůstali ani jiní lidé vyšších rozměrů a jejich tělesné proporce tak můžeme považovat za jakýsi výškový standart té doby. Bylo to znát i na jiných exponátech muzea - mám na mysli třeba oblečení a nábytek, který budil dojem spíše dětské výbavičky. Jak honosně proti tomu vypadaly obří sochy, vysoké obelisky a majestátní chrámy! Možná by se našli takoví, co by nad trpasličími ostatky ohrnuli nos a snad i utrousili nějakou posměšnou poznámku, jenže ruku na srdce - ten, kdo dokázal vybudovat takové monumenty jako staří Egypťané si rozhodně zaslouží náš upřímný obdiv. V muzeu se nenachází jen mumie a památky starověkého Egypta. Zajímavá je například expozice římských plastik a křídlo s antickými nálezy. Už jsem ale psal, že my jsme byly v té době příliš utahaní a unavení horkem na to, abychom se u každého předmětu zastavili. Muzeem jsme spíše prolétli než prošli a za něco málo víc než hodinu jsme zase byli před budovou a ve stínu stromu u kašny se špinavou vodou čekali na ostatní. Od muzea jsme pak opět nastoupili do autobusů a přeplněnými ulicemi zamířili zpátky. Jedinou zastávkou na zpáteční cestě byla benzínová pumpa hned za Káhirou, kde jsem využil špinavou toaletu, vyfotil věž mešity vypínající se na druhé straně silnice a dále se už nic mimořádného nedělo. Do Hurghady jsme dorazili v pozdních nočních hodinách. Stejně jako při návratu z Luxoru nás zmohla únava, takže jsme hupli do postýlek a navzdory vedru usnuli spánkem spravedlivých.