Kámen

3. června 2007 v 13:58 | T(h)om |  Mé pokusy o poezii
Nevím co je pláč a nevím co je cit
Neumím se zasmát a nevím proč to chtít.
Neznám co je láska ani její radosti,
jsem jako kámen v poli bez chtíče a starostí.
Nepočítám dny co kolem se valí
neposlouchám zprávy co přes týden se staly.
minuty či roky jsou pro mě pojmy cizí.
Každičký vjem než srdce stráví zase kdesi zmizí.
Nedívám se na hvězdy když nad hlavou mi svítí
nedbám jestli jedna z nich se jednou na zem zřítí.
Necítím prsť jenž pod botami se v pouhý prach drolí,
neznám touhu ani smutek když srdce žalem bolí.
Ovívá mě vítr a déšť mé tělo smáčí
nepřemýšlím proč i nebe se na mě zhůry mračí.
Jsem jako kus skály skryté někde v ledu
a stýskat si nad tím stavem ani nedovedu.
Jsem prázdný jako vesmír kde prý je tento svět.
Snad zbývá mi týden, možná i pár let
jenže čas je pojem, co pramálo mě tíží
a lhostejno zda život nebo smrt se blíží.
Jsem jen nula která stovky milionů tvoří,
jsem stínem stínu, jedna drobná kapka vody v moři.
Jsem závan vzduchu v hurikánu jenž místo zkázy opouší
jsem prosté nic a nepatrné zrnko písku na poušti.
Jsem ledové ticho smrti při polárních nocích,
jsem vločka sněhu na ledovci, jsem vteřina v rocích.
Jsem bez tužeb a strachu, jsem hmota bez naděje,
jsem vlak který k cíli nikdy nedospěje.
Netuším jak vypadám a jak vypadají jiní,
nepátrám se po osudu jak možná někdo činí.
Nemám žízeň po majetku ani věčném žití,
po vodě co osvěžuje a chlebu, který sytí.
Prostě jen jsem, ale život to v pravém smyslu není.
Není to smrt ani žití, spánek ani bdění.
Existuji - a to je více než mé Já vůbec tuší,
nemám oči, nemám srdce, snad nemám ani duši.
Možná, že až jednou oheň tuhle Zemi spálí,
až zbyde jen popel kde města kdysi stály,
až minulost vytratí se někam ke kometám
procitnu a zkusím zvolat: "Haló lidi, jste tam?!"