Luxor a Karnak: Odkaz faraonů

3. června 2007 v 13:37 | Tomáš Kelar |  Egypt 2005
7.9.2005
Je středa, v Egyptě jsme už třetí den a čeká nás náročný den: Výlet do Luxoru
Budíček byl velmi brzy - tuším že kolem půl čtvrté ráno, poněvadž do Luxoru je to z Hurghady kolem 300Km. Na recepci jsme dostali snídaňové balíčky s hnusným suchým pečivem a nastoupili do autobusu, který k hotelu dorazil s dvacetiminutovým zpožděním. Během průjezdu městem, jenž díky snesitelnějším teplotám v nočních hodinách "žilo" mnohem intenzivněji než ve dne jsme zastavovali u dalších hotelů a nabírali další cestující. Když byli na palubě všichni zamířili autobus stále ještě temnou krajinou do Safagy na shromaždiště. Od teroristických útoků v Sharm El-Sheiku, starých v době našeho zájezdu teprve asi měsíc se výlety za památkami dělají hromadně s policejní ochranou. Ráno se autobusy seřadí na předem určeném místě a odtud odjíždějí v koloně hlídané ze všech stran policejními vozy. Je to dost nevšední pohled na nějakých třicet - možná i padesát autobusů jak se valí po silnici, zatímco jiná vozidla policisté zastavili na okraji cesty. Na autobusové nádraží v Safaze - smluvené shromaždiště jsme dorazili už po východu slunce, které teď okolním skalnatým horám propůjčovalo ohnivě červenou barvu a strážní věže u zdí vrhaly dlouhé stíny na poušť tonoucí v nádechu jemně kontrastního ranního světla, jenž milují fotografové po celém světě. Ze Safagy, stále ještě náležící mezi letoviska táhnoucí se podél rudomořského pobřeží jsme zamířili do vnitrozemí. Zdánlivě nekonečná řada autobusů se proplétala hned mezi ohromnými skalisky bizardních tvarů, hned rozlehlou pouští, která během postupu slunce na obloze stále výš měnila svou barvu z temně červené až na žluto-okrovou barvu písku pokrývající všechno kolem kam až oko dohlédlo. Když jsme dojeli do města Qena tak se okolí změnilo tak nečekaně, jako by neznámý kouzelník mávnul svou magickou hůlkou. V ulicích rostly vysoké palmy, strouhy kolem silnice byly plné zelenkavé vody a mezi zašlými zdmi domů procházeli lidé odění ve svých typických galabíjích a turbany na hlavách. V dělících pásech mezi silničními pruhy kvetly ibišky a daleko na všechny strany se táhly plantáže cukrové třtiny. Neklamné znamení, že jsme dorazily k blízkosti řeky Nil, jejíž vodu už před staletími lidé rozvedli soustavou kanálů i mimo hlavní tok a zahájili tak dlouhý proces zúrodňování pouště, která je obklopuje. Plocha Egypta je totiž z 97% tvořena pouští a prakticky veškerý život se soustředí v okolí řeky nebo pobřeží, nepočítáme-li těch pár oáz, kde se také pár lidí už po generace pokouší vyhrát svou každodenní bitvu o živobytí. Ve starověku byla úcta k řece tak velká, že ibis - pták přilétající do Egypta v období pravidelných záplav byl považován za svatého, neboť podle tehdejší víry přináší tolik potřebné vylití Nilu z břehů a podle toho získal i své odborné pojmenování ibis posvátný. Naše cesta vedla dále tím zeleným královstvím v písečném moři stále skrze města a městečka ponořená do palmových hájů a třtinových polí. Zde byla realita naprosto odlišná od reality v Hurghadě. Žádné hotely, žádné ohromné reklamní poutače světových společností, jen domy, stromy a mezi tím muži vedoucí za uzdu velbloudy, vezoucí zboží na vozíku taženém oslíkem, lelkující před polorozpadlými barabiznami za jejichž siluetami se vypínaly štíhlé minarety mešit a děti, které se koupaly ve vodních kanálech mezi odpadky plovoucími po zelené hladině. Ženy v muslimském světě příliš nevycházejí není-li to potřeba k nákupu. Většinou chodí zahalené šátkem, nebo se kompletně skrývají pod dlouhými šaty a šátkem ušitým tak, že jedině oči v úzkém průzoru dávají tušit, že uvnitř toho neproniknutelného brnění se skrývá živá bytost. Život tu plynul tak nějak pomaleji jako voda v Nilu, který pod panoramatem jen málo vzdálených hor na okraji pustiny přináší životodárnou vláhu do chudých obydlí ve svém okolí. Konečně jsme dorazili do Luxoru. Město samo se příliš neliší od jiných měst okolo. Je špinavé, plné rozvalin i rozestavěných budov, ale na rozdíl od ostatních se může pochlubit památkami jaké mu může závidět celý svět a patřičně toho využívá. Na nábřeží řeky stojí velké hotely a hlavní ulice připomíná secesní bulváry, ovšem lemované datlovými palmami a exotickými keři. Snad je to ještě pozůstatek slávy a ohromné historie, co městu dovoluje pyšnit se takovými vymoženostmi. Před tisíciletími byl totiž právě Luxor (arabsky Al-Uxur) hlavním městem celého Egypta. Jeho původní název je Véset nebo také Théby. Zde sídlili slavní faraónové a právě zde se udála jedna z největších náboženských revolucí v zemi. Okolí Luxoru je poseto památkami nevyčíslitelné historické hodnoty a také se to v návaznosti na turistický ruch odráží i na prestiži města, což jeho obyvatelům dovoluje žít mimo jiné také z prodeje suvenýrů a turistických služeb.
Náš autobus se propletl bludištěm uliček a nakonec zastavil na parkovišti plném dalších autobusů. Vystoupili jsme a naše delegátka provázená egyptským kolegou zběhlým v historii nás odvedla na velké dlážděné prostranství. Před námi se tísnil ohromný dav lidí a nad tím vším se v dáli tyčila mohutná zeď karnackého chrámu. Každý jsme dostali vstupenku a zařadili jsme se do zdánlivě nekonečné fronty. Navzdory obavám to šlo docela rychle. Všichni jsme museli projít bezpečnostním rámem a nakonec se celá výprava z našeho autobusu sešla na konci aleje sfing u prvního chrámového pylonu. Alej sfing kdysi spojovala tento chrám ještě s jiným chrámem, který jsme viděli jen při průjezdu z autobusu a později z lodi a který je vzdálen asi tři kilometry. Dnes už alej není kompletní a zbylo z ní asi 40 metrů přes někdejší vodní příkop u Amonova chrámu. Zde v Karnaku se nejedná o lva s lidskou hlavou, ale o lva s hlavou berana. Po průchodu ohromnou vstupní branou jsme se ocitli na nádvoří chrámu. Karnacký chrám ovšem není chrámem v pravém slova smyslu. Je to spíše chrámový komplex složený z různých dalších chrámů zasvěcených různým bohům starého Egypta. Průvodkyně nám sice leccos vysvětlovala, ale bohužel není v mé moci si to všechno zapamatovat. Co se mě týče, já jsem během výkladu zoufale obhlížel rozlohu celého komplexu a marně se snažil najít způsob jak to všechno pořádně vyfotit, abych měl co nejlepší památku. Přednášce jsem proto možná nevěnoval dostatečnou pozornost a spíš jsem s okem připlácnutým na hledáček svého fotoaparátu ostošest cvakal spouští. Je nad slunce jasnější, že na fotografii nemůže velkolepost této stavby plně vyniknout. Nejenže se vzhledem ke své obrovitosti těžko vejde do zorného pole fotoaparátu, ale ani při použití širokoúhlého objektivu nelze dojem obrázku srovnávat s osobní návštěvou. Celá stavba je skutečně impozantní a mimo nádherných soch a různých nádvoří nabízí také velkolepé sloupořadí, které nejenže každého návštěvníka musí svou výškou a hieroglyfickou výzdobou fascinovat, ale navíc poskytuje něco málo tolik příjemného stínu, jenž v žáru palčivého slunce nabízí vítané osvěžení. Za zmínku stojí také dva obelisky, dodnes se majestátně tyčící nad ruinami chrámu a dávající na odiv svou dokonalost patrnou i přes tisíciletou časovou propast. Bohužel čas nás neúprosně tlačil a Věrka věrná svému stresu z dochvilnosti mě začala nutit k návratu do autobusu. V zoufalé křeči jsem nacvakal poslední záběry a už jsme byli venku. Omluvou Věrčina stresu budiž fakt, že autobus jsme našli skutečně těsně před smluvenou dobou a být po mém, tak dodnes plním paměťovou kartu svého foťáku obrázky z Karnaku.
Naše další kroky (nebo spíš otáčky kol našeho autobusu) vedly k místní dílně na papyrus, kde jsme měli malou instruktáž o tom, jak se takový pravý papyrus vlastně vyrábí. Nakonec jsme si jeden arch papyru s výjevem z egyptské mytologie koupili a přivezli domů jako suvenýr.
Konečně dozrál čas k obědu, který na nás čekal v jakési restauraci nedaleko kotviště obrovských nilských parníků. Menu rozložené na švédských stolech nepřineslo žádné velké překvapení a opět posílilo mou lásku k české kuchyni. Vyloženě z hladu jsme do sebe natlačili ty hmoty, které s trochou fantazie vypadaly jako nějaké jídlo. Mě se povedlo poměrně brzy se s porcí vypořádat a tak jsem čas do odjezdu autobusu ještě strávil menší fotopauzou v přístavišti.
V útrobách autobusu jsme opustili Luxor a příští zastávka byla u Memnónových kolosů. Jsou to dvě ohromné sochy střežící v dávné minulosti vchod do chrámu. Dnes už z chrámu nic nezůstalo - prý byl pobořen a posloužil jako zdroj stavebního materiálu pro jiné stavby, takže dnes tu zůstávají jen dvě ohromné sedící skulptury, na kterých s chutí a znatelnými následky hlodá zub času. Byli jsme také v dílně, kde se zpracovává alabastr. Tahle dílna už byla dál za Luxorem a zeleň jsme mohli pozorovat jen z dálky, protože všude kolem vesnice se opět rozprostíraly jen žárem rozpukané skály, písek a štěrk. Domy měly zas ten polorozbořený vzhled a nepořádek okolo jen zvyšoval dojem bídy. Zastavili jsme před jedním z takových domů, u něhož byl postaven malý plátěný přístřešek hned pod pestře pomalovanou zdí. Ve stínu tohoto přístřešku seděli na zemi dva dělníci a vytrvale kladívkem opracovávali kus bílého kamene. Opět jsme dostali přednášku o tom, jak se alabastr zpracovává ručně, jak strojně a vešli jsme do domu kde byla velká klimatizovaná prodejna. Uvnitř to nevypadalo tak špatně jako venku. Hned vedle dveří byl pult a po stěnách okolo stály regály plné různých alabastrových sošek. Válely se tady výjevy z historie, mytologie i sošky zvířat včetně posvátného skarabea. Prodavač nám žárovkou prosvítil několik druhů alabastru abychom viděli jeho barevné varianty a dokonce nám předvedl jednu odrůdu obsahující fosfor, která po zhasnutí ještě nějakou dobu světélkuje.
Pokračovali jsme do údolí Králů. Stoupali jsme kaňonem mezi skalami až jsme zastavili na parkovišti před něčím, co vypadalo jako celnice z filmu "Tři veteráni". Bohužel bylo zakázáno brát s sebou kamery a fotoaparáty, ale foťáky nám naštěstí nechali s tím, že smíme fotografovat pouze venku. V hrobkách jsou hlídači, jejichž úkolem je bdít nad dodržováním zákazu fotografování, ale mě to stejně nedalo a tak jsem s fotoaparátem zapnutým na video režim a volně zavěšeným na krku přece jen jednu hrobku prošel. Hlídač mě sice nedůvěřivě zastavil, ale zaplaťpánbůh o technice moc nevěděl, takže jsem ho přesvědčil, že mám přístroj vypnutý. Přesto všechno se záznam moc nepovedl. Je roztřesený a většinou jsou na něm vidět jen Věrčiny záda. Mám ale autentické video z hrobky samotného Ramesse IX :) Údolí Králů se rozprostírá mezi vysokými štěrkovitými kopci nad nimiž se tyčí útes připomínající svým tvarem pyramidu. Od parkoviště sem turisty vozí malý elektrický vláček a z hlavní stezky vedoucí údolím lze odbočit k hrobkám největších egyptských panovníků jako do muzea. Před každou hrobkou je cedule s plánkem hrobky a několika informacemi o jejím obyvateli. Mezi někdejšími nájemníky zdejších nemovitostí jsou taková zvučná zejména jako například Ramesse, Setti, Haremheb, nebo slavný Tutanchamon, který sice dlouho patřil mezi nejméně známé panovníky, jenže objev jeho nevykradené hrobky ho v minulém století katapultoval na špici popularity mezi faraóny a tak si Egypt může dovolit vybírat za vstup do jeho hrobky 70EP, tedy něco kolem 360Kč. Většina pokladů z pohřební výbavy však byla přemístěna do Národního muzea v Káhiře, takže dnes je toho v jeho hrobce údajně málo k vidění - pomineme-li originální sarkofág, kde tělo mladého panovníka leží dodnes. Na vstupenku do údolí je možné vejít zdarma do tří vybraných hrobek, čehož jsme pochopitelně využili. Částečně to bylo v bláhové naději, že uvnitř do skály vytesaných chodeb bude trochu chladněji než venku, kde teplota vzduchu podle odhadů průvodkyně dosahovala k 50°C, ale sluncem prohřáté podzemí nás brzy vyvedlo z omylu. Faraónská hrobka je v podstatě dlouhý tunel končící komorou, kde byla v minulosti ukryta rakev s mumií. Chodba sama je dost vysoká na to, aby tam i dlouhán mých rozměrů mohl chodit vzpřímeně a stěny jsou hustě pomalovány hieroglyfy. Ty jsou už dnes pochopitelně chráněny sklem proti nenechavým návštěvníkům. Kdysi jsem četl, že je záhadou osvětlení, jaké se při výzdobách hrobek používalo. Slunce dovnitř sotva pronikne a nikde na stropě nebyly nikdy zjištěny stopy po sazích nebo něčem podobném, co by dokázalo použití loučí. V pohřební komoře je žlab v zemi, v němž bývala rakev a ve zdech potom výklenky na nádoby s mumifikovanými orgány nebožtíka. V současnosti jsou těla většiny významných panovníků uložena v Národním muzeu ve skleněných rakvích, kde v klimatizované místnosti odolávají škodlivým vlivům a každý návštěvník si je může za poplatek prohlédnout.
Z údolí Králů naše cesta vedla k poslední významné místní památce, kterou je chrám královny Hatsepsut. Ta kdysi dostala svěřenou vládu nad zemí místo svého syna, který byl tehdy ještě dítě a tak samozřejmě nemohl Egyptu panovat. Nespokojila se ovšem s pozicí pouhé zástupkyně, a tak se sama nechala prohlásit faraónem. Její vláda byla podle historických pramenů poměrně úspěšná. Pravý král však časem vyrostl a začal se o moc se svou matkou přít. Spor doprovázely výstavby vlastních chrámů, jejich občasné bourání a také zdokumentovaný fakt, že Hatsepsut, posedlá touhou po moci se začala dokonce vydávat za muže. Jako muž se nejen oblékala, ale aby toho nebylo málo tak si prý dokonce nalepovala falešné vousy. Buď jak buď, dnes se díky ní ve skalách za Luxorem vypíná jedna z neúchvatnějších staveb starověku. Je to terasovitý chrám jako by rostlý přímo ze skály pod kterou stojí. Jeho středem stoupá dlouhé schodiště a mezi sloupovím a sochami panovnice na horní terase je vchod na chrámové nádvoří, jehož stěny jsou bohatě posety hieroglyfickými znaky i různými obrázky. Nádvoří je posledním místem, kde se obyčejný návštěvník dostane. Lze na něm spatřit vchod kamsi do nitra hory, ten ale bohužel chrání zábradlí. Pobyt v cizorodě vypadajícím prostoru pod gigantickým skalním masivem je však i přesto velice silným zážitkem. Člověk se prostě nestačí divit jak tohle všechno mohli tehdejší lidé postavit bez naší současné techniky. Opracovat tvrdou skálu byla určitě pořádná fuška a sám nápad vkomponovat chrám do skály je geniální.
Program dne jsme zakončili asi půlhodinovou plavbou po Nilu ve výletních lodičkách. Nilskou vodu bych k pití nedoporučoval. Má zvláštní šedozelený zákal a s přihlédnutím k okolním podmínkám by dlouhotrvající střevní potíže byly tím nejmenším, co by případného odvážlivce mohlo potkat. Koluje tu dokonce zvěst o druhu bakterie žijící v řece, která už při pouhém kontaktu s vodou pronikne do organismu a způsobí smrtelné onemocnění. To je sice nejspíš jen velmi zveličená fáma, ale na faktu, že ani koupání zde nebude právě zdravé osvěžení to nic nemění. Nil je se svými 6671Km čtvrtým největším veletokem světa. Nilská delta kolem Káhiry a severně od ní je nejúrodnější a také nejobydlenější oblastí severní Afriky. Naše loď plula mezi levým břehem, kde se vypínaly luxorské chrámy s hotely a břehem pravým, porostlým palmovou vegetací, ze které občas vykoukly chudobné chatrče a u nich uvázaní velbloudi. Míjeli jsme zakotvené větší lodě i typické felúky - tedy malé plachetnice s vysokou trojúhelníkovou plachtou, jak lehce a pomalu kloužou po hladině. Přeplavili jsme se na druhou stranu a po vratkém rezavém mostě nad špinavou vodou jsme vystoupili zase na pevninu. Tam už čekal autobus, který nás o několik dlouhých hodin později vysadil zase u hotelu v Hurghadě. Bylo už samozřejmě velmi pozdě (něco kolem půlnoci), takže jsme šli hned spát. Jsme ale rádi, že jsme tu cestu absolvovali, protože něco podobného rozhodně nikde jinde na světě neexistuje.