Na druhém břehu

3. června 2007 v 13:59 | T(h)om |  Mé pokusy o poezii

Potkávám tě v noci pod zavřenými víčky,
sedáváme spolu při slabém světle svíčky.
Nasloucháme tichu noci i burácení bouří
až do rána kdy mi zmizíš ve světle a v kouři.

Otevřením očí končí všechno tohle krásné,
den je jako celý život co trvá spoustu let.
Slastně proto umírám, když navečer se zhasne
a ve spánku opustím na chvíli tenhle svět.
Houpeme se na vlnách pohody a snění,
pláč a bolest jsou jen pojmy, dávno jich tu není.
Jsme jen my a moře vzdechů,
pro lásku a pro potěchu.
Proč jen musí vždycky ráno přijít probuzení?
Potkávám tě v noci když město tone ve tmě.
Tam jsem jen já v tobě a ty jsi zase ve mně.
Nahlížíme skrze temno tam kde nikdo nevidí,
do světa v sobě ukrytého, bez záště a bez lidí.
Procházíme mezi stromy prapodivných tvarů,
míjíme se s tvory, jenž nikdy nikdo nepotkal.
Někde je sníh, jinde pouště tetelí se v žáru
a na nebi hvězd jako kdyby Bůh je z kapsy vysypal.
Pod nohama necháváme otisky stop v trávě,
okolo nás krouží sta motýlů hravě
a stále je co říci,
jsme dva uprchlíci
co nalezli azyl v ráji kdesi ve své hlavě.
Někde ten svět vzdálen zrakům snad se vážně skrývá.
Snad každý máme vlastní vesmír v hloubi svojí mysli.
Co máme najít nehledáme a času valem ubývá,
žijem v trysku milénia a snaze ztupit smysly.
K tobě proto chodím v noci smýt pach lidské malosti.
Tam mám tebe a celý vesmír bez lží a bez hloupostí.
Kráčím dál svým životem pomalu i v běhu,
vím, že je nám zaslíben svět na druhém břehu.
Tahle víra je mou spásou dokud drží moje maso na kosti.