Návštěva ostrovů Hvar a Brač

5. června 2007 v 22:58 | T(h)om |  Chorvatsko 2006
(6.9.2006)
Jak je všeobecně známo, k Chorvatskému území náleží také desítky - či spíše stovky ostrovů a ostrůvků. Některé jsou vlastně jen většími skálami trčícími z vody, ale jiné mají docela úctyhodnou rozlohu a jsou posety městy a vesnicemi. Z těch nejznámějších jmenujme třeba Krk, Pag, Cres či Hvar, který spolu s Bračem tvarují horizont nad mořem při pohledu z pláží u Bašky Vody. Na první pohled se zdá, že by k nim trošku zdatnější plavec doplaval po pár tempech, jenže skutečnost je dost jiná a pokoušet se zdolat průliv mezi pevninou a ostrovem Brač (Hvar je od pevniny vzdálenější) vlastními silami nedoporučuji nikomu, kdo se zrovna nezabývá sebevražednými myšlenkami.
Výlet k Brači a Hvaru jsme opět absolvovali v rámci fakultativního výletu. Dopravním prostředkem nám byla malá výletní loď Blaga, s níž jsme se už předchozího večera vezli do nedalekého města Makarska. Na molo v přístavu jsme došli někdy kolem sedmé hodiny ráno. Vybrali jsme si místa na horní palubě, odkud jsme si plánovali užít hezký výhled během plavby i s tím rizikem, že tam bude citelnější pohupování lodi na vlnách. Za vyhrávání chorvatských star pop-music linoucího se z malých reprobeden na přídi jsme odrazili od břehu a vydali se na cestu. Pomalu jsme se vzdalovali od pevniny a čím dále se loď dostávala na volné moře, tím se měnil i náš pohled na pobřeží a panorama Biokovského pohoří. Členitá struktura kopců a údolí hned na úrovni hladiny tak vytvářela různé úchvatné kreace a se zvětšující se vzdáleností plavidla ji navíc umocňoval lehký mlžný opar, který celé scéně propůjčoval jakési mystické vzezření. Také moře se stávalo pořád klidnější až nakonec připomínalo spíše klidnou hladinu rybníka než nezkrotný živel vrhající na pobřeží údery příboje. Také jsme viděli další lodě plující po moři a jen těžko soudit jak daleko od nás vlastně byly vzdálené. Jedním z nejkrásnějších zážitků bylo určitě spatření malého stádečka delfínů jak elegantně vyskočili nad hladinu a zase se ztratili ve vlnách asi nějakých 100 metrů od lodi. Bylo to sice na poměrně velkou vzdálenost, ale přesto to byl krásný pohled. Delfíni jsou nejen v těchto místech poměrně vzácní. Podle vyprávění našeho delegáta se však občas stane i malý zázrak, kdy delfíni provázejí plující lodě a provádějí své kousky jen pár metrů od jejích boků. Takové štěstí jsme bohužel neměli, jenže už vidět je ve volné přírodě je určitě něco, co člověk nezažívá každý den. Několik prvních minut plavby jsme byli naplněni euforickými pocity dobyvatelů nových světů, jenže časem toto nadšení dost uvadlo a přešlo v klasickou nudu. Sotva se loď ocitla někde uprostřed své pouti nebylo poblíž nic extra zajímavého aby to upoutalo naši pozornost. Všude okolo se prostě rozprostírala vodní plocha a Blaga po ní klouzala zdánlivě hlemýždím tempem. Propluli jsme nejdříve okolo břehů ostrova Brač a zamířili k jeho vzdálenějšímu a o poznání většímu kolegovi Hvaru. Proplout úžinu mezi Bračem a Hvarem užnebylo tak zdlouhavé a tak jsme asi po půlhodině plavby od Brače dorazili k průplavu do přístavu městečka Vrboska. Vrboska je větší vesnička nebo menší městečko, kde je většina staveb postavená klasicky z kamení. Přístav je tvořen dlouhým zálivem a při příjezdu je do něj z moře velice krásný pohled na stavení šplhající se do svahů nad ním. Vylodili jsme se a dostali asi hodinu na procházku. Věrka bohužel odmítla zdolávat strmé uličky a tak jsem se s fotoaparátem na krku vydal na průzkum sám, abych z tohoto místa poznal taky něco víc než jen nábřeží. Po kameny dlážděné cestě prudce stoupající vzhůru jsem se dostal až na jakési náměstí. Je sporné zda to lze takto nazývat, ale lepší výraz prostě v tuto chvíli nenacházím. Celé náměstí bylo opět vydlážděno plochými kameny, místy však už zůstávala jen udusaná hlína a uprostřed toho všeho stála velká budova kostela. Místní svatostánek zvenčí vyvolával dojem exotické patiny, jenže jeho interiér už byl přímo v dezolátním stavu. I přesto však bylo za poplatek možné do ně vejít a vystoupit i na střešní ochoz, odkud je prý krásný výhled na celý záliv. Jistě to byla pravda, jenže takových výhledů je vždycky více a mě se jeden takový povedlo najít ještě o kousek výš - tam, kde už končí i rodinné domky a mezery mezi stromy dovolují zahlédnout přístav i samotné moře. Mohlo by se zdát, že v neznámém městě jako je toto by se dalo lehce zabloudit, jenže aspoň Vrboska má docela pravidelnou strukturu ulic a tak není těžké se dostat zase do přístavu. Stačí jen na každém "patře", jak by se jednotlivé úrovně obce daly nazvat, zamířit směrem dolů a stísněné uličky vás vždy spolehlivě přivedou až k nábřeží, po kterém se snadno dostanete k lodím. Nejprve jsem myslel, že hodina bude na prohlídku městečkem příliš málo, jenže brzy jsem pochopil že jeho rozloha není nijak omračující a šedesát minut pro běžného turistu jako jsem já bohatě stačí jak na malou procházku, tak i na pořízení několika zajímavých záběrů kamerou a fotoaparátem. K místu kde kotvila naše Blaga jsem tedy dorazil ještě s časovou rezervou a setkal se tam i s Věrkou, která tam už čekala. Společně se třemi dalšími českými turistkami jsme tedy nastoupili na palubu a nechali si naservírovat objednaný oběd tvořený grilovanou makrelou, zeleninovou oblohou a bílým chlebem. Protože slunce už začalo docela pálit, zaujali jsme raději místa na spodní palubě, která byla zastřešená a nedovolovala žáru tolik spalovat naše bledá středoevropská tělíčka. Ryby byly skutečně vynikající a tak nám skoro ani nevadilo, že na malém stolku se jedlo poměrně nepohodlně. Když jsme dojedli nacházela se naše loď už daleko od Vrbosky a mířila ke břehům ostrova Brač, konkrétně k městu Bol a jeho Zlatému mysu, který má mezi místními obyvateli pověst nejkrásnější chorvatské pláže. Při konzumaci oběda jsem byl zvědav jak posádka naloží s kostmi a ostatky snězených ryb, jenže veliké hejno racků už nějakou dobu provázející Blagu dávalo tušit, že tyto zbytky končí v nenasytných ptačích žaludcích, což jejich majitelé velice dobře tuší. Bylo skutečně fascinující sledovat elegantní opeřence jak ve vzduchu chytají vyhazované rybí kosti, kusy kůže a další laskominy.Tohle divadlo se prostě jen tak nevidí a bylo znát, že i ostatní turisté to berou jako velmi milé rozptýlení. Pro posádku Blagy to však jistě znamenalo denní rutinu a nepochybuji, že směrem k pasažérům se mezi lodníky občas vyskytla i nějaká ta narážka o suchozemských krysách. Do přístavu v Bolu jsme přirazili asi po hodinové plavbě a dostali tři hodiny času. Předpokládalo se, že během něj se turisté půjdou vykoupat na opěvovaný Zlatý mys kam směřovaly notné ukazatele, takže jsme si tu atrakci nemohli nechat ujít a vydali se po šipkách. Cesta vedla borovicovým hájem kolem bungalovů a stánků s občerstvením. Bungalovy nakonec vystřídaly moderní restaurace a hotely, které svými cenami dávaly najevo, že se nacházíme na jednom z nejzajímavějších míst široko daleko. Když jsme dorazili až na samotný mys byli jsme zklamaní. Jak se dalo čekat válely se všude davy turistů a údajně nejkrásnější pláž v Chorvatsku byla nevelká naplavenina oblázků. Na fotografiích z letadla, které k návštěvě lákaly na každém kroku vypadala mnohem lépe. Odškrtli jsme si tedy návštěvu Zlatého mysu ve svém pomyslném úkolovníčku a raději se stejnou cestou vydali zpátky. Horko a pražící slunce se dost podepisovalo na Věrčině náladě. Zastavili jsme se proto na chvíli v jedné restauraci nedaleko Zlatého mysu a osvěžili se ledovou kávou. Věrka stále naléhala abychom sešli pod útesy a na chvíli se šli vykoupat do vody, která se zde zdála průzračnější a křišťálovější než kdekoliv jinde, ale mě se nechtělo mačkat na malých a přeplněných plážích mezi spoustami jiných turistů. Nakonec jsem sice podlehl, ale brzy i Věrka uznala, že to nemá cenu a tak jsme došli zase zpátky do přístavu, kde jsme "zakotvili" na lavičce nedaleko přístavu tak, že jsme měli výhled na naši loď. Dali jsme si zmrzlinu a přestože Věrka už odmítala udělat jediný krok navíc, já jsem si vytkl za cíl trochu si projít městečko a udělat tady několik záběrů. S kamerou a fotoaparátem jsem tedy vystoupal po starých ulicích a kamenných cestách někam nad budovu připomínající pevnost a chvíli se odtud kochal krásným výhledem na desítky kotvících lodí dole v přístavu i celkové panorama pobřeží a siluetu Hvaru na obzoru. Jakmile jsem udělal něco málo fotografií a natočil pár minut videa vrátil jsem se druhou stranou zpátky k Věrce. Byl bych nerad považován za nevychovance že jsem svou přítelkyni občas opustil kvůli několika záběrům, jenže když už někam jedu tak chci z té cesty vytěžit co nejvíc a sedět na zadku někde, kde je toho tolik k vidění mi přijde jako mnohem horší forma barbarství. Nakonec: Není smyslem cestování hlavně poznání?
Z Bolu už naše kroky - tedy směr plavby, vedly zpátky do Bašky Vody. Obepluli jsme břehy Brače, překonali úžinu mezi ostrovem a pevninou a brzy už jsme vystupovali na molo v "domovském" přístavu. I když to možná nesplnilo všechno co jsem očekával, doporučuji tenhle výlet každému kdo nechce svou dovolenou strávit týdenním povalováním na pláži. Na ostrovech je všechno zase malinko jiné než na pevnině a protože k Chorvatsku patří několik stovek takových ostrovů tak myslím, že chcete-li tvrdit že jste tuhle zemi poznali, návštěvu nějakého ostrova zkrátka pominout nesmíte.