Poslední dny v Egyptě, šnorchlování na korálovém útesu a závěr

3. června 2007 v 13:34 | Tomáš Kelar |  Egypt 2005
Většinu času jsme na dovolené věnovali pobytu na pláži. Na výběr byly dvě: "Aloha" a pláž hotelu "Old Vic Village". V katalogu CK Blue Style stálo, že hotelová pláž se nachází asi 800m od hotelu a lehátka se slunečníkem jsou zde pro hosty hotelu La Perla zdarma, zatímco placená pláž (tedy ta u hotelu Old Vic) je vzdálená pouze 300m a vstupné činí 8EP - tedy něco kolem 45Kč. Bohužel zde jsme opět vinou cestovky lidově řečeno "protáhli hubu". "Hotelová" pláž Aloha byla nejméně 2Km od hotelu a navzdory poznámce, že k ní jezdí několikrát denně hotelový mikrobus se jednalo o normální taxík placený zaměstnancem hotelu a odjezd býval kolem 10:00 ráno. Průchod k pláži se nacházel v takové zapadlé uličce a ústil do nějakého baru s diskotékou, kudy bylo třeba k moři projít. Pláž byla velmi malá, zaplněná PLACENÝMI slunečníky a sevřená zleva špínou a dlouhým molem vedoucím k výletní lodi, zatímco pravou stranu uzavírala vlhkostí dost poznamenaná zeď jakési budovy. Abych to zkrátil: Na "Aloze" jsme byli jednou a naposled. Raději jsme pak obětovali pár korun za vstupenku na pořádnou pláž. Byla docela blízko a nabízela příjemné čisté prostředí, bar s občerstvením, čistou teplou vodu, pozvolna se svažující dno a slunečník v ceně vstupného. Pro každého, kdo si teď nechápavě ťuká na čelo jedno vysvětlení: Že v turistických centrech funguje těžká komerce je tak nějak samozřejmé asi nemá cenu tuto skutečnost zmiňovat. V Hurghadě jsme ji však pocítili v celé její obludnosti. Doslova šokem pro nás byly kilometry rudomořského pobřeží zastavěným hotely a turistickými objekty tak, aby každý koupání chtivý návštěvník zkrátka nějakou formou musel platit. Nejlépe na tom pochopitelně vydělávaly hotely přímo u moře, protože do ceny ubytování promítly možnost koupání v areálu, a navíc si účtovaly provizi, za kterou pouštěly na své pláže hosty jiných hotelů stojících dále od vody, což bezesporu znamenalo vítaný vedlejší příjem. Samozřejmostí byl zákaz přinášení vlastních potravin či nápojů na pláže. Toto nařízení prospívalo hlavně plážovým barům. Po celodenním koupání člověk přirozeně dostane žízeň, případně chuť na něco dobrého na zub. Jedinou možností ukojit své potřeby je pro něj jenom plážový bar, a tak většinou neodolá a se skřípěním zubů si zaplatí předraženou Coca-Colu a plátek pizzy. Takových podnikatelských fíglů v Egyptě funguje více, ztížení přístupu k moři však dozajista patří k těm nejméně příjemným. Jaký nesrovnatelný rozdíl to byl ve srovnáním s Řeckem nebo Chorvatskem! Tam všude se dalo k moři vždycky nějak dojít a po penězích se nikdo nesápal. Dokonce i v Tunisku, které stejně jako Egypt leží na severu Afriky byly okolnosti přístupu k vodě mnohem jednodušší. Ne že by tam neměli pár placených pláží, ale když jsem si chtěl natočit slunce jak vychází nebo naopak zapadá do mořských vln, tak jsem si vždycky bez potíží našel vhodné místo a nádherný úkaz nafilmoval či vyfotografoval. To bohužel platilo jen do návštěvy Egypta, odkud jsem si podobně laděný obrázek z výše popsaných důvodů nedovezl. Škoda - určitě by to byla pěkná vzpomínka.
Co se týče Hurghady jako města tak jsem byl docela zklamaný. Nápis "Hurghada" v katalogu vypadá lákavě. Evokuje představu nádherného exotického letoviska včleněného do tradičně arabského prostředí. Skutečnosti se tato představa ale příliš nepodobá, i když to pochopitelně záleží na vkusu každého jednotlivého návštěvníka. Komu stačí zavřít se na dva týdny za zdi hotelu a strávit je v umělém, ale dokonalém světě, tomu bude Hurghada nejspíš vyhovovat. Celé kilometry podél pobřeží se táhnou luxusní hotelové paláce nabízející prvotřídní komfort. Já se ale řadím mezi lidi, co potřebují aspoň trochu reality a proto mám na celou věc odlišný názor. Kdybych se nechal ubytovat v pětihvězdičkovém hotelu uprostřed hotelové čtvrti tak bych asi během dovolené zešílel. Znamenalo by to totiž strávit spoustu dní v něčem, co do OPRAVDOVÉHO Egypta nepatří a já bych se užíral pocitem, že se mě někdo snaží napálit. Kýčovité komplexy naplácané jeden vedle druhého - to přece není nic z toho, za čím člověk vážil takovou cestu a nemalé peníze. Různé architektonické styly chaoticky se šklebících z každého kouta, tmaví Arabové navlečení v livrejích, obchůdky plné nejrůznějších kýčovitých krámů nebo restaurace Mac Donald's - nic z toho nemůže uspokojit člověka, který by doma rád vyprávěl že viděl Egypt. Umělé jsou zde dokonce i mešity nastrkané mezi hotely. Už první pohled na ně prozradí jejich účel - tedy vnést aspoň trochu "arabské duše" mezi etnicky nezařaditelná betonová monstra nalepená jedno vedle druhého, nebo oddělená od sebe ohromnou betonovou plochou, kde se v několika málo děrách stydí pár nepřirozeně působících palem. Všechno co jsem popsal v několika posledních řádcích platí především pro hotelovou část Hurghady, vybudovanou jen pro turisty. Všechny hotely tu byly bezmyšlenkovitě nastavěny tak, že vznikla chaotická změť budov uspořádaných bez ladu a skladu. To však očividně nikoho netrápí - rozestavěné kostry nových paláců se šklebí mezi těmi staršími a jen sám Alláh tuší, kdy všechno tohle šílenství skončí. Náš hotel - tedy La Perla stojí na okraji této čtvrti, takže celý ten humbuk ho poznamenává jen částečně. Bude to ale pouze dočasné - podél silnice vedoucí přes kopec do Sakkaly se už také začínají rojit staveniště dalších hotelů. Sakkala je část Hurghady, kde se setkávají tradice s turistickou komercí a vzniká tak pozoruhodná, zároveň také rozporuplná směs hotelů, krámků a běžného života prostých Egypťanů. Do Sakkaly je možné se dostat buď po silnici podél přímořských hotelů, nebo se nechat převést taxíkem přes kopec - to je varianta, kterou jsme využívali nejvíc, protože silnice přes nevelký kopec vedla hned vedle našeho hotelu a taxíky tu stavějí skoro samy. Jsou to spíše mikrobusy. Ty, co vypadají luxusněji a z okna vedle řidiče na turisty pokřikuje mladý "naháněč" jsou takzvané "bus". Je to skoro to samé co taxi, jenže vyjdou mnohem dráž - v Hurghadě jsou spíš pastí pro cizince neznalé místních poměrů, než tradiční dopravní prostředek. To se už nedá říct o "taxi". Taxi je také mikrobus - často stejný jako "bus", jenže stojí o poznání méně a nejspolehlivěji ho lze poznat podle toho, že v něm sedí hromada místních Egypťanů. Řidič nebo jeho pomocník si sice často naprosto bez ostychu řeknou cizinci o vyšší jízdné, pořád však doprava taxíkem vyjde docela levně. Za poznání stojí už ten zážitek svést se v autě plném namačkaných domorodců. Lidé jsou tu milí a ochotní, což někdy zkazí okamžik, kdy si řeknou o bakšiš (malou finanční částku). Evropanovi to připadá mírně řečeno "drzé jak sviňa", ale bakšiš je v Egyptě stejně jako v celém arabském světě tak zakořeněn, že nezbývá než se s ním smířit. Pomyslným začátkem Sakkaly je kruhový objezd před obchodním domem "Abu Ashara Market". Pod pojmem "obchodní dům" se rozumí trochu větší budova se samoobsluhou a suterénní prodejnou ovoce a zeleniny. V samoobsluze mají různé pečivo, zavařeniny, nápoje a většina sortimentu pochází z dovozu. Čokoláda ze Saúdské Arábie, bonbony z Belgie, německé pivo (v arabsky popsaných plechovkách) nebo plechovky Spritu, Fanty, Coca-Coly a podobně. Ceny základních potravin jsou přijatelné, cukroví - zejména čokoláda však dosahuje astronomických položek. Od obchodu "Abu Ashara" se táhne ulice dlouhá přibližně dva kilometry, a to je ráj obchodníků. Z obou jejích stran se do ní otevírají zahrádky restaurací a vitríny nejrůznějších krámků. U každého krámku nebo restaurace pak stojí "naháněč", který oslovuje procházející turisty a láká je dovnitř. Mezi tím se proplétají prodavači padělaných hodinek za něž by se styděli i naši Vietnamci, a různých šperků, které budí jen klamné zdání o své pravosti. V okolních obchůdcích jsme nacházeli prakticky úplně stejný sortiment, o němž prodavač tvrdil, že je to "best kvalita" za "nou mač many". Alabastrové sošky byly pochopitelně jen pomalovaná sádra a tak by se dalo pochybovat o spoustě - ne-li většině ostatního zboží. Výběr vkusných dárků pro známé a příbuzné byl proto poměrně tvrdý oříšek. Drtivá většina suvenýrů byl naprostý brak - navíc velmi nekvalitně zpracovaný. Nejčastější témata suvenýrů byl Tutanchamon, Nefertiti, velbloud, nomád s velbloudem nebo hit sezóny, malá skleněná pyramida, ve které je laserem vypálený nějaký obrázek (Tutanchamon, Nefertiti, velbloud…). Zajímavým suvenýrem se zdály být kožené fotoalba s vyraženým vzorem. Přestože jsem o koupi jednoho vážně přemýšlel tak z toho nakonec nic nebylo. Nejmenší prodávaný formát 15:10cm mi nevyhovoval a tak jsem raději koupil několik triček. Nejvíce si cením černého trička s jednoduchým obrázkem žraloka honícího malou rybku. Žralok má otevřenou tlamu a bublina nad hlavou malé rybičky jasně popisuje pocity oběti - "Shit!". Pod tím vším je ještě nápis "Red Sea - Egypt". Pravda, typicky egyptský námět to určitě není, ale ten mi nahradí zbylá dvě trička, která sice egyptský námět mají, ve vtipnosti však to s rybičkou vede na celé čáře. Za poznámku stojí, že obchůdky nabízející trička jsou také poměrně hojná a ani motiv žraloka honícího rybičku nepatří mezi nedostatkové zboží. Hlavní ulice Sakkaly je prostě jedno velké tržiště. Stačí ale odbočit do některé postraní uličky, případně dojít až na konec hlavní ulice a obrázek se rychle změní. Tady už nestojí žádný luxusní hotel, ani krámek se zlatem pro bohaté turisty. Cesty tu často místo asfaltu pokrývá jen štěrk s pískem, polorozbořené barabizny se krčí mezi horami odpadků a ve vzduchu je cítit něco naprosto odlišného od vůně parfumerií a klimatizovaných restaurací. Nechce se ani věřit, že tak těsně vedle sebe mohou existovat dva natolik rozdílné světy. Skoro jsem se styděl že mám čisté oblečení, na krku digitální fotoaparát, že spím v (relativně) čistém hotelu a jediné co mě v tuto chvíli zajímá je odpočinek. Přestože tohle se v Evropě moc nevidí, nenašel jsem odvahu zde fotografovat. Zkrátka jsem nechtěl působit dojmem návštěvníka v ZOO, který taky jen přijde, prohlédne si zvířata vězněná za mřížemi a klidně zase odejde žít svůj pohodlný způsob života aniž by si na jejich životní vzpomínky někdy vzpomněl. Proto jsme tudy jen tiše procházeli a snažili se moc na sebe neupozorňovat. Věrka navíc brzy začala naléhat abychom se vrátili zpátky. Na jednu stranu se jí nedivím: zápach, nepořádek, mouchy, špinaví lidé - není to nic příjemného, ale měl jsem pocit, že tím vlastně zavíráme oči před skutečností. Egypt a dokonce i Hurghada navzdory svým možnostem v oblasti turistiky je pořád na takové životní úrovni, která nám mnohdy připadá nejen nedůstojná, ale často až neúnosná. Chceme-li tuto zemi poznat tak bychom měli vidět všechno co k ní patří. Tohle navíc ještě není určitě nic proti jiným zemím, kde možnost turistického ruchu není tak velká. Jak se asi žije v takovém Súdánu, kam snad žádná cestovka nejezdí přestože s Egyptem těsně sousedí? Egypt je prostě zemí mnoha tváří. Na území jednoho státu může zvídavý turista najít luxus, bídu, fascinující historické památky, velkoměsto, zapadlé oázy i nádherné přírodní scenérie. Také Rudé moře má co nabídnout. Nejen křišťálově čistou vodu, ale i působivé korálové útesy plné života. My jsme aspoň jeho malou část mohli obdivovat při plavbě na lodi s proskleným dnem. V katalogu CK za takový výlet požadovali 910Kč. Stačí však využít nabídky místních podnikavců přímo na pláži a stejná atrakce vyjde asi pětkrát levněji - nás na 6 dolarů (tedy asi 150Kč) za osobu. Výlet jsme domluvili ráno s chlapíkem, který běhá mezi turisty s katalogem a hledá zájemce. Ve čtvrt na tři odpoledne, v neděli 11.9. jsme pak nastoupili na loď a vyrazili. Na lodi s námi byla ještě partička asi čtyř hlučných postarších Arabů, dvě zakřiknuté Češky (asi matka s dcerou) a nejspíš místní manželé, přičemž žena byla tradičně zahalená a po Věrce v krátkém tričku jen házela nazlobené pohledy. Uprostřed lodi bylo v podlaze skleněné okno, kterým jsme mohli vidět dolů. Člun řídil asi pětatřicetiletý snědý Arab s knírkem pod nosem. Když jsme se dostali nad nějaký zajímavý útes tak zastavil a nechal nás pozorovat barevné rybičky plavající kolem. Také spustil pod loď návnadu na šňůře a my jsme pak přihlíželi, jak se k ní blíží různí živočichové. Nejpůsobivější ale bylo, když loď zastavila zhruba tři kilometry od břehu nad mělkou lagunou obklopenou útesy. Přestože se všude kolem rozprostíralo "normální" hluboké moře, tady bylo dno v hloubce od půl do jednoho a půl metru. Slunce vodu krásně vyhřálo a barva, jakou zde moře mělo se nedá nazvat jinak než úžasná. Ze všech cestujících jsme měli jako jediní potápěčské brýle a šnorchl. Zatímco ostatní si tedy začali užívat osvěžující koupele (samozřejmě až na zahalenou muslimku, která zůstala na lodi), my jsme v doprovodu našeho "kapitána" zamířili k útesům. Ty vypadaly z lodi jako veliké tmavé skvrny pod vodou, protože nad sebou měly asi půl metru vody. Samy nebyly moc vysoké - typoval bych, že měřily něco málo přes metr. To bylo velmi výhodné, protože když bylo třeba mohli jsme se normálně postavit a při plavání se jich klidně dotýkat. Člověk by skoro nevěřil, kolik života se zde nachází. Z českých řek a rybníků máme spíš tu zkušenost, že vidíme jen bahno a řasy, a podaří-li se nám zahlédnout nějakého vodního živočicha považujeme to za malý zázrak. Korálové útesy však životem doslova kypí. Kolem plavou nejrůznější krásně zbarvené ryby, v dírách pod útesem se schovává muréna (sám jsem ji viděl) a sasanky mávají v proudu svými panožkami. Dokonce jsme viděli i několik klaunů očkatých - malých oranžových rybek s bílými pruhy, které proslavil kreslený film "Hledá se Nemo". V písku mezi útesy lze najít nádherné velké mušle, protože v Egyptě je však vyvážní jakýchkoli mořských živočichů přísně zakázáno, tak jsme je tam museli nechat a nám musí stačit vzpomínky.
Zkrátka domů jsme si z dovolené v Egyptě přivezli spoustu silných zážitků. Většinou příjemných a několik nepříjemných, z nichž ale vysoké procento padá na vrub organizace CK (např. transfer z letiště byl vrcholem neschopnosti). Kde jinde bychom však mohli vidět to co v Egyptě? S určitou daní z exotiky prostě musí počítat každý, kdo se zemi na Nilu rozhodne poznat a my jsme nebyli výjimkou, přestože nás to malinko zaskočilo. Krása Rudého moře, tisícileté monumenty dávno zaniklé civilizace, stále se měnící poušť i palmami se zelenající pruh okolo řeky Nil prostě za vidění stojí. Prožili jsme si i několik krušných chvilek, ale nelitujeme. Až do smrti teď totiž můžeme říkat "Viděli jsme Egypt".