Výlet do Nabeulu, postřehy a návrat domů

3. června 2007 v 13:06 | T(h)om |  Tunisko 2004
13.10. - 18.10.
Tyto dny jsme zasvětili povětšině lenošení, procházkám a válení se u vody i ve vodě. Moře tu bylo hodně proměnlivé jak co do teploty tak i vln. Někdy byly vlny opravdu velké, prudké a pochopitelně vodu kalily zvířeným pískem, jindy byla hladina naprosto klidná a voda čistá jako křišťál. Co se týče teploty nemohli jsme si stěžovat. Na druhý říjnový týden, kdy v ČR většinou prší (někdy i sněží) a teploty klesají někam k 10 - 15 stupňům bylo v Tunisku nádherně horko - možná i kolem 30 stupňů a moře podle údajů teletextu mohlo mít průměrně kolem 24 stupňů. Nejlépe jsem to mohl pozorovat předposlední den našeho pobytu, kdy jsem vstal o půl šesté ráno a šel k moři, abych si vyfotil a natočil východ slunce. Vzduch byl po ránu trochu prochladlý, ale stejně se dalo jít ven v kraťasech a tričku. Na pláži jsem postavil stativ s kamerou, připravil fotoaparát a čekal. Brzy jsem pochopil, že mám ještě spoustu času. Byla ještě skoro tma, pouze na východě už obloha ožívala světlem probouzejícího se slunce. Na moři se dál od břehu houpaly loďky místních rybářů a jejich siluety se ostře rýsovaly proti jasnící se obloze. Na pláži se začali objevovat první aktivisti, kteří se po ránu chtěli proběhnout. Všiml jsem si, že většina z nich neběhá čistě po pláži, ale mnohem spíše v oblasti příboje. Logicky jsem předpokládal, že písek je v těch místech chladnější než ten suchý ale stejně mi to nakonec nedalo a zkusil na mokrý písek stoupnout. Nejdřív jsem myslel, že se pletu, ale když jsem pak pokračoval dál až jsem měl vodu po kolena pochopil jsem, že voda je stále nádherně teploučká. Připadal jsem si jako kdybych vcházel do vany. Nááádhera! Stejně krásný byl i východ slunce, na který jsem čekal přes půl hodiny. Když se konečně vyhouplo nad obzor úžasně podbarvilo husté chomáče mraků a moře s jemným třpytem odráželo červené světlo čerstvě probuzené denní hvězdy. Věrka bohužel celou tu krásu prochrněla na hotelu, ale aspoň si ji pak mohla vychutnat zprostředkovaně na dívídíčku, i když to už nemá ten prvotní půvab. Dny jsme začínali snídaní v hotelové jídelně. Na výběr bylo různé pečivo, k němu rozmanité paštiky a pomazánky, zeleninové saláty, čerstvé ovoce a k zapití mléko, čaj, káva nebo chlazený sirup. Bohužel většinu dní jsme měli větší či menší zažívací problémy, které jsou v těchto končinách pro Evropany typické. Pocházejí z jiného klimatu, horší hygieny i mikroflóry, která se od té evropské poněkud liší. Opravdu brutální byly v tomto ohledu asi dva dny, ale pak se to už dalo vydržet. Po snídani jsme chodívali buď k moři a odpoledne potom do města, někdy to bylo i naopak. O moři jsem ti už něco napsal, takže dodám jen tolik, že ve vodě na rozdíl třeba od Chorvatska nebo Řecka nebyl skoro žádný život. Když byly velké vlny plavaly sice ve vodě kusy řas a chaluh, ale ty byly nejspíš utrženy někde dál od břehu a pak naplaveny proudem. Dno té části moře kde jsme se chodívali koupat tvořil výlučně písek, v němž nic nerostlo ani nežilo. Jen jednou jsem pod hladinou zahlédl malou skupinu asi pěti středně velkých ryb. Sklon dna nebyl příliš prudký, takže ještě poměrně daleko od břehu se dalo ve vodě stát a mít hlavu nad hladinou. Když ovšem přišly vlny, bylo potřeba dát na ně pozor a ve vhodnou chvíli vyskočit nebo si lehnout na záda a nechat se hřbetem vlny zhoupnout, neboť v opačném případě se přes nás voda kompletně převalila. Jak už jsem psal, teplota vody byla skoro neuvěřitelná. Na předchozích cestách jsme v moři vydrželi vždy jen určitou dobu (hlavně v Chorvatsku), ale v Tunisku se dalo koupat opravdu dlouho a stejně jsme nepocítili ve vodě chlad. Jednoho dne jsme si zaplatili projížďku kolem pláže na motorovém člunu. Moře bylo ten den naštěstí velice klidné bez větších vln, takže jsme mohli vzít i kameru, aniž by jsme měli strach že ji slaná voda poškodí. Člun řídil jakýsi místní mladík a vezl nás poctivě asi hodinu až k medině a zpátky. Zastavil dokonce na místě, kde na dně moře ležel vrak lodi potopené během bitvy ve druhé světové válce. Byl ale bohužel moc hluboko na to, abychom z něj viděli něco víc než jen rozmazanou tmavou skvrnu. Na člunu jsme se také mohli přiblížit k velkým kopiím starých námořních korábů, které tu vozily turisty a nabízelo se na nich nejen koupání, ale také třeba grilování ryb nalovených během plavby. Když jsme se ale bavili s lidmi, kteří na lodi pluli dověděli jsme se, že houpání vyvolávalo skutečnou mořskou nemoc a spoustě pasažérů bylo dost špatně. Jeden z nich to popisoval asi takto: "Stál jsem u zábradlí na nejvyšším místě lodi, ale skrz houpání se mi udělalo špatně, takže jsem raději sešel do podpalubí, kde houpání nebylo tak citelné. Stoupl jsem si k okénku a zapálil cigaretu. Klidně jsem pokuřoval, když těsně kolem mě seshora proletěla blitka. Někomu tam nahoře bylo asi blbě…"
Město, kde jsme pobývali se jmenuje Hammamet a patří mezi nejrušnější turistická centra v Tunisku. Dělí se na Hammamet sever a Hammamet jih. Náš kotel se nacházel v severní části, většina hotelových komplexů byla ovšem v Hammametu jižním. Naše část byla ale víc původní a určitě více vystihovala všední život místních lidí, který by se spoustě našinců nelíbil. O nějaké super hygieně se totiž rozhodně nedalo mluvit a bydlení by se dalo nejmírněji vystihnout slovem "skromné". Lidé přesto chodívali většinou čistě oblečení. Někteří dodnes nosí tradiční oděvy. U žen ho tvoří světlý hábit a šátek zakrývající jak hlavu, tak i tvář. Když má žena plné ruce a nemůže si šátek přidržovat přes obličej, obvykle ho chytí do zubů. Muži zase nosí dlouhý kaftan tmavé barvy a na hlavě buď turban (to spíše jižněji) nebo klasické arabské čepičky v bílé či rudé barvě. Většinou se ale lidé oblékají po evropsku. Trička, kraťasy, ale i saka a společenský oděv. V ulicích místních měst si nemůžeš nevšimnout, že drtivou převahu mezi auty na silnici tvoří taxíky. Mají vždy žlutou barvu a na střeše nápis TAXI normálním písmem i arabsky. Cenu určuje taxametr, na delší vzdálenosti se dá na ceně dohodnout předem. Ke cti tuniských taxikářů nutno dodat, že žádný z nich se nás nepokusil "natáhnout", což by u nás asi neklaplo. Když chceš na ulici nějaký taxík zastavit, stačí mávnout. Spousta taxikářů ale zastaví okamžitě jakmile tě spatří, že po jejich vozidle třeba jen nevědomky pokukuješ. Jo, kšeft je hold kšeft a bez zákazníků nejsou money, takže se skutečně snaží. Auta tvoří vozy starších i nových značek a i přes svou zchátralost poskytují pohodlné cestování - navíc s muzikou, protože řidiči často poslouchají rádio z něhož se linou různé zvuky a hudba. Jednou jsme slyšeli, jak v rádiu kdosi s naprostým nasazením cosi dost zapáleně žvaní. Když jsem se řidiče zeptal o co "go" odpověděl mi, že to je přenos fotbalového zápasu mezi Tuniskem a Malawi. Zřejmě tou dobou probíhaly nějaké důležité zápasy, protože i když jsme později seděli v cukrárně Canari (jediná, kde se prý z lahůdek nepokakáme) u kávových pohárů se šlehačkou slyšeli jsme z protějšího baru, jak z rádia moderátor stejně urputně komentuje nějakou hru.
Pokud jde o jídlo tak to je jeden z důvodů, proč bych do Tuniska asi neemigroval. Protože 98% obyvatel tvoří muslimové, kteří mají zakázáno jíst jiné maso než z přežvýkavců asi bych musel zapomenout na své oblíbené řízečky a vepřo-knedlo, což by byla oběť více než nepřiměřená. Voda, která vytéká z tuniských vodovodů je sice upravovaná, její kvalita je však vhodná pouze pro místní. Evropan by z ní mohl dostat různé nepříjemné choroby, nehledě na to, že ani chutí se nedá s tou naší srovnat. I při obyčejném čištění zubů je jasně cítit její odporná chuť způsobená přemírou chloru, kterým zde vodu dezinfikují. Proto se doporučuje kupovat vodu balenou. Ta se zde dá koupit v plastové lahvi 1,5 litru asi za 350 milimů ve městě, nebo 700 milimů v hotelu. Přestože jsme měli zaplacenou jen polopenzi, většinou jsme oběd vynechali vzhledem k žaludečním nevolnostem, které se jako červená nit táhly celým naším pobytem. Přesto jsme udělali pár vyjímek a navštívili třikrát místní pizzerie. Na poslední objednávku, kterou jsme učinili den před odletem ale asi do smrti nezapomeneme. Jelikož jsme byli v přímořské zemi rozhodli jsme se, že si prostě musíme dát pizzu s plody moře. Když nám pochoutku donesli na stůl, musel na nás být dost zábavný pohled, neboť to, co jsme spatřili mezi surovinami na těstě určitě na našich obličejích vykouzlilo nezapomenutelné výrazy. Mezi sýrem a šunkou se totiž nacházely i chapadélka kdovíjaké havěti a všemu tomu kralovaly krevety. Tím nemyslím ty malé chudáčky, jaké můžeš koupit v supermarketu, ale ohromné krakeny, kterých se na jednu pizzu vešlo asi jen sedm nebo osm. Dobré nebylo ani to, že jsme nevěděli, jak se krevety jedí. Věrka je hned odmítla pozřít, vybrala je z těsta a dala na vedlejší talíř. Já jsem se však rozhodl, že neokusit je by byl nenapravitelný hřích a tak, protože jsem o jejich konzumaci neměl nejmenší potuchy začal jsem je pojídat kompletně. Jen hlavičku jsem vždycky důkladně odřezal a zbytek tělíčka potom snědl. Když mi ale krunýře začaly chroupat v puse a na patře mě lechtaly nožičky připomínající nožičky hmyzu přišlo mi to divné, a zeptal se číšníka, jestli se krevety jí celé. Zděšeně zbledl a zakoktal: "No complet! No complet!". Bohužel mi už nevysvětlil jak se tedy krevety jíst mají, takže jsem raději napodobil Věrku a přidal svoje krevetky k těm jejím na talířku, kde se podezřele začaly slétat mouchy. Když už jsem u těch much musím poreferovat i o prodeji ryb. Tohle by z člověka udělalo vegana. Viděli jsme totiž stánek přímo na ulici, kde ryby ležely na stole přímo ve slunečním žáru. Bylo už odpoledne, takže se tam válely poměrně dlouho a na jejich stavu to bylo jasně znát. Nehledě na smrad nás odpuzovaly hejna much, které na ně sedaly i kůže, která se začínala smršťovat. Tohle by asi žádný evropský hygienik nerozdýchal. Podobné to bylo i v klasickém řeznictví. Odstup u nich vyvolávaly především uřezané hlavy zvířat jejichž maso se v obchodu prodávalo. Ty hlavy byly vyvěšeny před vchodem do krámu a viděli jsme jak hlavy krav tak i velbloudů, což pro nás bylo dost silným důkazem o skutečnosti, že i tito savci figurují na místním jídelníčku. Ještě dodám, že jednou jsme na talíři objevili maso jehož původ jsme nedovedli s jistotou určit. Je tak klidně možné, že jsme letos ochutnali velblouda. Jeden z posledních dnů jsme věnovali návštěvě nedalekého města Nabeul. Nabeul také patří mezi města zaplavované turisty, ale mimo to vábí svou proslulou keramikou. Je-li Kairouan městem koberců, v Nabeulu platí totéž o keramice všeho druhu. My jsme do města vzdáleného asi 10Km dojeli taxíkem v den, kdy se zde konaly tradiční trhy. Bohužel největší lákadlo - velbloudí burza skončila akorát před týdnem, takže té jsme se nedočkali. Trh, jaký jsme zažili v Nabeulu už asi jen tak neuvidíme. Stánky se táhly několika ulicemi a mezi nimi se valily davy lidí. V krámcích prodejci nabízeli zboží všeho druhu. Koření, boty, oblečení, nářadí, cédéčka nebo třeba kožené výrobky. Věrka si zde koupila batůžek z kůže, který ji po smlouvání vyšel zhruba na 600Kč a dnes s ním hrdě chodí práce. V Nabeulu jsme také ochutnali místní pečivo a prohlédli si město. Na chvíli jsme zašli i do internetové kavárny v jedné ulici. Internet sice fungoval, ale bohužel byl strašně póóóóóómáááááálýýýýýý… Důvodem naší návštěvy této kavárny bylo rozeslání SMS z českého serveru t-zones, protože odeslání SMS klasickým způsobem stálo 20,40Kč. Vzhledem k pomalému připojení jsme ale rozeslali jen část plánovaných zpráv, a to jsme ještě museli přepínat mezi prohlížeči, které různé stránky načítaly různě rychle. Obtížné bylo i používání klávesnice, která sice nebyla popsána arabsky, ale rozložení kláves odpovídalo francouzskému standartu. Ten je od toho našeho poměrně dost odlišný, takže jsem si připadal, jako bych se učil znova na počítači psát. Výlet do Nabeulu byl poslední větší akcí, kterou jsme v Tunisku uskutečnili. Druhý den jsme totiž letěli domů…

19.10. úterý
Vstávali jsme už před 1:00 ráno, protože letadlo nám z Monastiru letělo v 5:40. Ve dvě hodiny jsme nastoupili do autobusu, který čekal před hotelem a ten nás odvezl na letiště. Pracovníci přišli k odbavovacím přepážkám sice s hodinovým zpožděním, přesto jsme ale seděli v letadle včas. Let byl klidný, ale po nevyspání jsme neměli náladu kochat se dlouho pohledem z okýnek, kde slunce vycházelo nad peřinu z oblaků a raději jsme se snažili trochu zdřímnout. V Praze jsme byli v 8:25 (s přihlédnutím k časovému posunu). Metrem a autobusem jsme se dopravili na hlavní nádraží a odtud nás vlak odvezl do Zábřeha, kde nás už čekali Věrčini rodiče s autem a odvezli nás až před dům. Ještě ten den jsem odnesl své i Věrčiny filmy do fotoalbu, vybalili jsme a tím naše dovolená skončila. Ještě několik dní jsme potom pořádali "meetingy" u příbuzných včetně prohlížení fotek i videa. Když to shrnu, je Tunisko nádherná exotická země s bohatou historií plná památek a rozhodně patří za vidění. Je však nutno počítat s tím, že přece jen je to Afrika a tak se tu liší spousta věcí - hlavně hygiena a jídelníček, což však celkový zážitek z návštěvy plně vykompenzuje.