První den v Egyptě, ubytování a okolí

3. června 2007 v 13:38 | Tomáš Kelar |  Egypt 2005
4.9.2005
Okolo půl sedmé večer vyrážíme do Prahy, protože původní odlet z Brna byl zrušen. Věrčini rodiče nám nabídli odvoz, čehož jsme nemohli nevyužít a tak jsme se po různých dopravních komplikacích dostali včas na letiště. Byli jsme tam asi ve 22:00 a letadlo mělo letět v 1:00 takže jsme byli rádi, že máme ještě dost času se zorientovat, vyzvednout letenky a v klidu se nechat odbavit. Bohužel právě tady nastal ten okamžik, od kterého se začala odvíjet červená nit nepříjemností v režii cestovní kanceláře (CK) Blue Style. První bylo posunutí odletu o čtyři a půl hodiny. Dostali jsme sice poukázky na občerstvení v letištní restauraci za 210Kč, ale vzhledem k tomu, jaké tam mají ceny nám to akorát stačilo na jednu nepříliš vydatnou porci kuřecího řízku s hranolkami. Zbylý čas jsme strávili četbou, bloumáním po letištní hale a marnými pokusy o krátký spánek. Další zpoždění se už zaplaťpánbůh nekonalo, takže kolem tři čtvrtě na šest ráno jsme konečně odletěli užít si své těžce vydělané penízky.
5.9.2005

Let probíhal klidně. Dostali jsme jídlo, pustili nám film a cesta příjemně ubíhala. Z výšky jsme mohli vidět například Athény, ostrov Kréta a brzy také africké pobřeží. Asi hodinu jsme přelétávali nad neměně žluto-okrovou pouští, jejíž jednotvárnost občas narušily jen monumentální skalní masivy, jevící se z té výšky spíše jako malé kopečky hlíny. Jasně bylo vidět jak se většina života v Egyptě drží podél toku řeky Nil - čtvrtého největšího veletoku světa. Brzy jsme opět zahlédli tyrkysově modrou barvu mořské hladiny, která už ale náležela Rudému - podle statistik jednomu z nejteplejších a také nejslanějších moří světa. Netrvalo dlouho a na pobřeží jsme rozeznali turistická letoviska. Bylo zajímavé vidět ty malé ostrůvky civilizace sevřené široko daleko jen pouští a rozpukanými skalisky. Přistání na letišti v Hurghadě proběhlo také bez problémů a chvíli na to se dveře letadla otevřely a my jsme mohli vystupovat. Když jsme prošli dvířky a začali sestupovat po kovových schůdcích k přistavenému autobusu ovanulo nás rozpálené ovzduší a nečekaně silný vítr, který nám do tváře vháněl zrnka písku. Autobus nás odvezl od letadla k příletové hale letiště, kde jsme v obležení policistů prošli celnickou byrokracií a zaplatili 45USD za vízum a bakšišné. Vyzvedli jsme si zavazadla a nakonec se dostali do autobusů čekajících před letištěm na to, aby nás rozvezly do příslušných hotelů. V každém autobusu byla pracovnice CK, která nám měla pomoci s ubytováním. Bohužel jsme byli jediní kdo si zvolil hotel La Perla, a tak - přestože se všemi ostatními šla až k recepci a vše vyřídila nám řekla, že autobus nás k hotelu zaveze, že tam o nás vědí a že nám dají pokoj, ale že ona bohužel nemá čas jet s námi. Docela nás to rozladilo, ale nezbylo než kývnout.
Hotel La Perla nevypadal zrovna tak jako na fotografiích v katalogu. Stál na okraji hotelové čtvrti sevřený ze dvou stran staveništi dalších budoucích hotelů a taky k moři to odtud nebylo právě nejblíže. U hlavních dveří byl bezpečnostní rám, kterým musel každý příchozí projít, ale policisty sedící vedle něho zděšené pípání nijak nevzrušovalo. Lehkým mávnutím ruky nás nechali projít a byli jsme v hale před recepcí. Svou lámanou angličtinou jsem recepčnímu vysvětlil o co "gou", předali jsme mu pasy a čekali co bude dál. Za chvíli přišel nějaký další maník a táhl nás k našemu pokoji. Vystoupali jsme do prvního patra, prošli dlouhou chodbou s výhledem do zahrady s bazénem a zastavili se přede dveřmi s číslem 208. Když jsme v březnu podepisovali smlouvu o zájezdě tak jsme do kolonky "Zvláštní požadavky" napsali žádost o pokoj s výhledem na moře nebo bazén a byli jsme ujištěni, že máme velkou šanci takový pokoj skutečně dostat vzhledem ke včasné objednávce. O to trpčí bylo naše zklamání když se dveře pokoje otevřely a na nás vybafla tmavá sluj s okny i balkonem směrem nad rušnou silnici a staveniště plné odpadků. Do oken foukal silný vítr, který způsoboval nepříjemné vytí meluzíny ve špatně utěsněných rámech a otevřenými dveřmi na balkon začal do místnosti nalétávat jemný pouštní písek. Nějakou chvíli jsme se vzpamatovávali z počátečního šoku, ale pak jsem se odhodlal a seběhl dolů na recepci, kde jsem se snažil vyřídit výměnu pokoje. Recepční mi nakonec slíbil, že nám pokoj vymění druhý den. Protože však nemám o morálce a pravdomluvnosti arabských národů právě kladné mínění zkontaktoval jsem ještě esemeskou delegátku na číslo, které jsme obdrželi na ubytovacím poukazu. Naštěstí pochopila naši situaci a když asi po pěti hodinách přišla na informační schůzku tak nám pokoj vyměnili ještě ten den.
Neměl sice balkon, ale aspoň měl výhled do zahrady s bazénem a vítr do oken tolik nefoukal. Prvotní rozčarování z nás trochu opadlo a začali jsme se zabydlovat. Hlavní pokoj měl asi 5 X 4 metry. Téměř celou jednu stěnu tvořilo velké okno se závěsem a výhledem do zahrady plné palem - jedné z oáz zeleně v jinak žlutošedém okolí. Postel "letiště" stála u středu jedné z delších stěn a na každé straně měla malý noční stolek a visely nad ní dva obrazy ve skleněných rámečcích. Zapínání lampiček nad postelí bylo řešeno dost netradičně, protože bylo umístěno na čele jednoho ze stolků a sloužilo ke spínání obou svítidel - jeden z nás tedy neměl možnost si lampičku sám ze svého místa rozsvítit. Naproti posteli stálo něco, co vyvolávalo dojem zeleně natřeného kosmetického stolku s maličkou televizí, na které však bylo možno naladit jen osm programů (samozřejmě ručně) - mimo jednoho ruského většinou arabské a to ještě ve špatné kvalitě (tato služba byla v katalogu CK nazývána jako "Satelitní televize"). Nalevo od stolku pak byla ještě šatní skříň ve stejně zelené barvě. Když jsme leželi na posteli měli jsme nalevo od sebe dvoje dveře. Ty vzdálenější byl vlastně vchod do pokoje a bližší, nad nimiž viselo obludné monstrum klimatizace sloužily pro vcházení do koupelny s WC. Koupelna byla malinká, ale docela dobře řešená. Hned nalevo za dveřmi se nacházel sprchový kout a naproti dveřím toaleta, která byla tak blízko umyvadlu, že při vykonávání potřeby bylo možné čistit zuby nebo si učesat vlasy při pohledu do velkého zrcadla nad umyvadlem. Co se týče klimatizace tak můžu asi bez obav prohlásit, že pro Středoevropana je v těchto zeměpisných šířkách nutností. Teploty tu nezřídka překračují 40°C a dokonce i v noci se bez ní nedá kvůli horku pořádně spát. O to víc nás rozladilo, když jednoho dne naše klimatizace přestala fungovat. Ani po dvou dnech po nahlášení tohoto problému na recepci se bohužel nic nedělo, takže třetí bezesnou noc jsem to ve dvě hodiny ráno psychicky nevydržel a pustil se do oprav sám. Za použití sponky do vlasů a pinzety omotané toaletním papírem se mi podařilo odmontovat kryt spínače a vyjmout zbytky vyhořelé pojistky. Pod slovem "pojistka" se v Egyptě nerozumí takové ty keramické válečky s tavným drátkem jako u nás, ale v podstatě jen proužek plechu s nálepkou obsahující údaj o tom, kolik ampérů tahle robinzonáda snese. S poruchami se tu evidentně počítá, neboť v krytu spínače byly rafinovaně ukryty pojistky nové, třebaže ne ty správné hodnoty. Místo jedné 24A jsem tedy do svorek zašrouboval dvě 16A a ejhle! - Po zakrytování a přepnutí páčky se hlasité hučení stroje opět ozvalo a vzduch v místnosti se začal ochlazovat. K tomu ještě jedna poznámka: Ochlazování vzduchu probíhalo tak rychle, že teplota klesla snad během pěti minut na příjemnou úroveň, bohužel chlazení dále pokračovalo, takže pokud jsme nechtěli přijet domů nemocní bylo třeba klimatizaci během noci několikrát vypnout a znova zapnout, protože neměla žádný termostat nebo cokoli podobného. A co se týče faktu, že jsem do útrob přístroje umístil pojistky téměř dvakrát odolnější není důvod se zneklidňovat. Když jsem pak ráno na recepci vysvětloval, že klimatizaci jsme svépomocí spravili sami, ale jsou tam silnější pojistky tak to absolutně nikoho nevyvádělo z míry. Snad to bylo tím, že něco takového jako výměna pojistek bylo pro zaměstnance hotelu španělská vesnice. Zkušebně jsem zatáhl jednoho recepčního přímo na pokoj a ukázal mu o co se jedná, jenže on se po mém dlouhém vysvětlování jen zeptal jestli to funguje, a když jsem odpověděl že ano tak mávl rukou a vesele odešel. To nás ale po loňských zkušenostech z Tuniska až tak nepřekvapilo, neboť na určitou ležérnost obyvatel těchto zemí jsme si už tak nějak zvykli.
Hotel sám byl postaven hned vedle silnice spojující dvě nejdůležitější části Hurghady, tedy hotelovou zástavbu a čtvrť Sakkala plnou krámků a obchůdků lemující hlavní ulici. Směrem k moři se zde vypínaly i stavěly další nesčetné hotely a na druhé straně bydleli místní obyvatelé. Hurghada má ještě jednu, asi 4Km vzdálenou část nazývanou Dahar. O Daharu jsme slyšeli, že je to takové nákupní centrum města, ale dle mého názoru je velmi obtížné odlišit Dahar od Sakkaly nehledě na fakt, že už v Sakkale je tolik obchodů, že jedna procházka po ní každého středně otrlého turistu touhy po dalších krámcích a smlouvání spolehlivě zbaví.Hotel La Perla je v katalozích označován třemi hvězdičkami. Nehledě na to, co to znamená v Evropě je nutné počítat s jinou hodnotou hvězdičky v Evropě a v Africe. Od tříhvězdičkového hotelu v Egyptě tedy nelze očekávat stejný komfort jako v podobné kategorii například v Řecku nebo Chorvatsku. Pro nás, tedy těžce pracující jedince s nižšími příjmy a menšími nároky na služby jsou tři hvězdičky sice přijatelné (s přimhouřením očka), náročnější turisté by však měli volit kategorie vyšší. Tím samozřejmě nechci říct, že La Perla byla vyloženě hnusná. Jde zkrátka o hotel, kde nikdo nemůže čekat červený koberec u vchodu a černocha, který ho bude při posezení na terase ovívat palmovým listem a krmit kuličkami hroznového vína. Okolí budovy není právě upravené a ani v hale hotelu to nevypadá jako při vstupu do novostavby. Pro nás však bylo důležité že máme kde spát a jíst, přestože arabská kuchyně rozhodně nepatří mezi moje oblíbené. Před pečenými lilky a různými dalšími blivajzy ze zapečené zeleniny dám vždycky přednost řízku nebo vepřové pečeni s knedlíkem. Naštěstí nejsem sám, neboť na internetových stránkách jsem našel spoustu podobných názorů. Zahrada hotelu je docela pěkně upravená a oko návštěvníka určitě potěší víc než špína a nepořádek v ulicích kolem. Docela zajímavá je podívaná na to, jak před večeří zaměstnanci vykuřují keře a stromy na zahradě od dotěrného hmyzu. Mouchy jsou v Egyptě neuvěřitelně drzé. Když už se nám podařilo přimět je aby po mávnutí rukou vůbec odletěly, tak se vzápětí vrátily zpátky i s kamarádkou. Příliš povzbudivě nepůsobí ani pohled na jejich okřídlená tělíčka promenádující se po chlebu či zelenině určené ke snídani, zvlášť když jsme ve městě viděli hejno podobných much (pozor - teď budu DOST nechutný!) hemžící se kolem zhnisaného řitního otvoru jednoho z mnoha toulavých psů, kteří by svým soukmenovcům z pořadu "Chcete mě?" mohli závidět všechen ten luxus co je obklopuje. Není proto divu, že většinu návštěvníků z Evropy zde čeká známá "faraónova pomsta", čili pořádný průjem. Není to však klasická sračka. Břicho nebolí, ale to co z nás padalo do záchodové mísy bylo o poznání řidší než normálně… Proti střevním problémům jsme si s sebou na mnohá doporučení přivezli dostatečnou zásobu slivovice a navzdory svému odporu k alkoholu se ji dokonce pokoušeli pít, bylo to ale tak hnusné a málo účinné, že jsme raději v místní lékárně koupili Antinal a slivovici jím nahradili. Antinal jsou tabletky vyráběné přímo pro zhýčkané turisty, kterým jejich vlastní léky z Evropy na africkou sračku nezabírají. Nám se docela osvědčily, takže díky nim jsme se místnímu klimatu poměrně dobře přizpůsobili a další průjem nás čekal až v rámci opětovné klimatické změny při návratu domů.