Technika ostření digitálních fotoaparátů

5. června 2007 v 18:49 | T(h)om |  Fotografování
Při prohlížení svých fotografií jste už určitě narazili na snímky, které byly sice dobře komponované i osvětlené a přesto nebyly k použití z důvodu neostrosti. Mnohdy však stačí jen pochopit několik málo věcí proto, aby se na fotce místo hromady barevných fleků objevila tvář přítelkyně nebo chlupatá hlava našeho zvířecího miláčka. Pokud se chcete vyvarovat situací kdy je na snímku půvabná přítelkyně k nerozeznání od hromádky štěrku čtěte dále:
Kdysi před érou digitálů byly k dostání malé kinofilmové přístroje za pár stokorun. Možná také máte takový exemplář doma ve skříni, která by se dala nazvat "Skladiště odpadu jenž je nám líto vyhodit". Tyto foťáčky měly jednu zdánlivou výhodu v tom, že fotograf si nemusel dělat hlavu se zaostřováním. Stačilo pouze dodržet pravidlo, že snímaný objekt nesmí být blíže než cca 1 metr od objektivu. Výsledné obrázky sice byly pro tvorbu "momentek" a rodinných fotografií dostatečné, ovšem při jejich bližším zkoumání si můžete povšimnout velkého zkreslení a tmavější kresby na rozích. Na svědomí to měl objektiv sestávající zpravidla z jediné čočky, která neumožňovala žádné nastavení. V dávnověku digitálních fotoaparátů také najdeme několik málo přístrojů s takovými čočkami, jenže dnes už na ně prakticky nenarazíme. Přestože ceny digitálů pořád klesají, jejich vybavení je stále sofistikovanější a uživatelé si zvykli na vyšší standarty. Optika objektivů sestává ze soustavy několika čoček, které ve spolupráci s automatikou nebo manuálním ovládáním dovolí nastavit ostrost podle našeho přání i bez uvedených neduhů pevných objektivů. Nejlevnější přístroje zaostřují automaticky na objekt ve středu obrazu a často se řídí pouze automatikou. Dražší fotoaparáty jako elektronické či jednooké zrcadlovky, ale i některé kompakty už nabízejí i ostření manuální či výběr ostřící oblasti. Rozebírat ostření u jednookých zrcadlovek, které jsou určeny především profesionálům a náročným amatérům zde nebudu probírat, neboť většina z vás jistě disponuje jednoduššími mašinkami. Z toho důvodu se zaměřím spíše na kompakty a EVF, které se v tomto směru zásadně neliší.
Manuální ostření:
Pokud to váš přístroj dovoluje máte velkou výhodu v situacích, kdy je automatika "zmatená". Tyto případy si popíšeme o pár řádků dále, ale v podstatě se jedná o to, že fotoaparát ostří na předmět v jiné vzdálenosti a hlavní objekt je pak neostrý. Přepnutí do manuálního zaostřování nám umožní nastavit vzdálenost na stupnici a přitom ji ještě kontrolovat ve zvětšeném náhledu na displeji. Samotné ostření provádíme zpravidla tlačítky "nahoru" a "dolů", přičemž výsledek okamžitě vidíme na displeji. Tak docílíme snímku podle našich představ.
Automatické ostření:
Dá se říci že ve většině běžných situací je automatika dostatečně spolehlivá, ovšem existují i výjimky. Jednou z nich jsou špatné světelné podmínky. Automatika pracuje především na srovnávání kontrastních částí snímků a je-li na scéně málo světla tak tyhle kontrasty slábnou a ve finále není zaostření přesné. Některé modely mají pro tyto případy malý reflektor, který se při takové situaci rozsvítí a na určitou vzdálenost poskytuje neocenitelnou pomoc.
Dalším případem kdy se na automatické ostření nelze stoprocentně spolehnout je například fotografování zvířat za mřížemi v ZOO. Často se stává, že přístroj ostří na mříž v popředí a zvíře v kleci je rozmazané. Určitým "ošizením" automatiky ale můžeme kýženého výsledku přece jen dosáhnout (nemáme-li možnost ostřit manuálně). Vyhlédneme si jiný objekt, který je od nás vzdálen přibližně stejně jako zvíře v kleci, zaostříme na tento objekt, namáčkneme spoušť do první polohy čímž aretujeme nastavení, poté se za stálého držení tlačítka otočíme zase ke zvířeti a spoušť domáčkneme aby se exponoval snímek. Samozřejmě tento postup neplatí jen pro ZOO, ale pro všechny další situace kdy nám přístroj ostří na něco jiného než chceme. Je ovšem dávat pozor na jasnost. Pokud bude zvíře v tmavé kleci a my budeme aretovat ostření podle stromu na jasném slunci tak budeme nepříjemně zaskočení tmavostí snímku. Doporučuji tedy ostřit na objekt ve stejné úrovni osvícení nebo svému záměru přizpůsobit hodnotu EV o které bude řeč příště.
Problémem bývá při ostření také jednolitá plocha bez dalších výrazných znaků. Zde doporučuji ostřit na cokoliv, co tvoří k ploše nějaký kontrast.
Ostřící oblasti:
Kapitola o ostření by nebyla úplná kdybych se aspoň nezmínil o ostřících oblastech. Jedná se místo v hledáčku (nebo LCD displeji), na které přístroj zaostřuje. Téměř vždy se jedná pochopitelně o střed zorného pole, ale není to pravidlem. Lepší fotoaparáty nám dávají ve volbě této oblasti na vybranou ze tří, devíti a někdy i mnohem více možností. Ideální je samozřejmě možnost oblastí (symbolizovanou zpravidla čtverečkem uprostřed displeje) libovolně pohybovat jako například u Olympusu SP-500UZ. Pokud váš fotoaparát volbu umístění ostřící oblasti nemá nezoufejte - i zde se dá použít trik se zaostřením v jiné poloze fotoaparátu, namáčknutí spouště a vrácením na původní místo.
Důvodem neostrosti fotografií je ve velké míře i nepoužití stativu při příliš dlouhé expoziční době, ale to už nemá se zaostřováním moc společného.