Tunis, Kartágo a Sidi Bou Said

3. června 2007 v 13:07 | Tomáš Kelar |  Tunisko 2004
12.10. úterý
Po předchozích dvou dnech cestování jsme se ráno po snídani zase vydali na cesty. Naším cílem bylo tentokrát hlavní město Tunis, vykopávky starověkého Kartága a vesnička Sidi Bou Said (známá třeba z filmu Angelika a sultán). Opět jsme jeli autobusem s organizovanou výpravou a naším průvodce byl zase starý známý "Meč". Tunis je od Hammametu vzdálen necelé dvě hodiny jízdy krajinou, která se od jihu značně liší. Je tu více listnatých a jehličnatých stromů, více trávy a zeleně vůbec a kopce jsou porostlé když už ne lesy, tak aspoň zelenými křovinami, které působí naprosto jinak než holé a rozpukané skály v poušti. Mnozí tuto oblast srovnávali s jižní Francií a asi nebyli daleko od pravdy. V době, kdy Tunisko patřilo pod Francii zde totiž Francouzi zabrali nejlepší půdu a začali budovat osady a vinice podle svého stylu. Mimo mešit tak leckde stojí i křesťanské kostely, i když mešit je pořád více. Tunis je ohromná metropole, kterou i s předměstími může podle odhadů obývat přes 2 miliony lidí. Přesný počet ale nikdo nezná. Tunis si sice zachovává své exotické rysy, v mnohém však připomíná evropská velkoměsta. Moderní budovy, několikaproudé silnice - to všechno jej odlišuje od jižních oázových měst, o pouštníchvesnicích nemluvě. Autobus nás vysadil na jedné z nejrušnějších a nejdůležitějších ulic města, kterou nás průvodce zavedl až nakonec k arabské čtvrti. Zde se nacházela medina - tedy uličky plné stánků s různým zbožím. Lidí tu bylo taky mnohem víc než v Hammametu, ale smlouvalo se kupodivu lépe. Právě odtud máš ten zelený šátek s kovovými plíšky, který jsme ti jak doufám nezapomněli poslat. Smlouvání o něj bylo sice dlouhé, přineslo ale kýžený výsledek. Můžeš tedy směle prohlašovat, že máš pravý arabský šátek z arabského tržiště nakoupený arabským způsobem. Navíc zelená barva šátku je také volená záměrně. Zelená je totiž barvou Islámu. Ta tomto tržišti jsme mimo jiné koupili i balíčky s různým kořením. Moje mamka z něj měla očividnou radost. Když jsme prošli těmi uličkami plnými lidí až nakonec dostali jsme se ke stěně mešity. Dovnitř jsme se neodvážili - stejně by nás tam asi nepustili, protože do mešity můžou jen muslimové. Aspoň jsme slyšeli mezuínovo volání z minaretu, které věřící svolává k motlitbě. Cestou zpátky na určené místo kde měl čekat autobus jsme se s Věrkou rozdělili. Ona totiž ve svém neutuchajícím stresu pořád sýčkovala, že jdu pomalu, že to nestihneme a tak šla raději sama dopředu. Já jsem si mohl aspoň v klidu natočit a nafotit co jsem chtěl. Například křesťanskou katedrálu nebo symbol Tunisu - veliké věžní hodiny s fontánou. Nemusím snad zdůrazňovat, že na stanoviště autobusu jsem dorazil s několikaminutovým předstihem, zatímco Věrka čekala úplně někde jinde a na místo došla po menším blouděním akorát na odjezd. Potom jsme jeli na prohlídku muzea Bardó. To je zařízeno v bývalém sultánově paláci a ukrývá největší sbírku plastik a mozaik na světě. Byla tam spousta lidí, ale také skutečně unikátní kousky. Mnohé mozaiky už sice nebyly kompletní, ale i tak byly krásné. Náš průvodce o nich dost věděl a hodně nám toho o nich napovídal, ale jak se dá čekat většinu jsme už
zapomněli. Za vidění stála rovněž expozice věnovaná vývoji života. Za skly vitrín tu byly například lebky předchůdců člověka jako třeba kromaňonce či člověka neandrtálského, ale i různá zvířata a zajímavé pravěké nálezy. Po prohlídce muzea jsme jeli do jedné okrajové části města na oběd. Už si nevzpomenu co jsme dostali, ale druhý den jsme měli všichni průjem (…až sračku). Po obědě jsme zavítali do Kartága. Pokud jsi dávala pozor v dějepise určitě si vzpomeneš na Punské války, vojevůdce Hanibala a jeho porážku Římskými vojsky. Kartágo bylo velké a ve Středomoří i strategicky položené město, o nějž měly zájem mnohé mocnosti. Při třetí Punské válce ale padlo a bylo zničeno. Dodnes je jeho větší část pohřbena pod hlínou a k vidění je jenom část vykopávek. Předměty nalezené během archeologického průzkumu jsou stejně jako různé mapy a sochy umístěny v nedalekém muzeu, které k celému komplexu patří. Vedle toho všeho stojí nádherná katedrála, kterou nechal postavit francouzský král Ludvík XVII, aby i Francouzi měli na tomto monumentálním místě nějakou památku. Vše leží na vysokém kopci, ze kterého je vidět celé hlavní město. Stejně tak i nedaleké městečko Sidi Bou Said proslulé svou typickou modrobílouarchitekturou. Tam jsme navštívili rodinné muzeum místních tradic a prošli se typickými uličkami. V Sidi Bou Said má sídlo i tuniský prezident, ale natáčet ho je přísně zakázané. Na trhu v Sidi Bou Said jsem si koupil (také po důkladném smlouvání) tričko v motivem velbloudů kráčejících pod palmami a pak už jsme zase jeli zpátky do hotelu. Tím jsme si odškrtli návštěvu všech důležitých tuniských památek a mohli jsme se věnovat dovolené.