Výlet do pouště (1.část)

3. června 2007 v 13:10 | Tomáš Kelar |  Tunisko 2004

ODJEZD: MAHRES A EL JEM

10.10. neděle
Budíček ve 4:00. Oblékli jsme se a šli dolů do jídelny na snídani. Z našeho hotelu jsme to byli jen my a ještě jeden starší pár, kdo si tento (pravda, poměrně drahý) výlet zaplatil. Co se týče našich společníků byli to důchodci z Prahy, kteří si na výši svého důchodu rozhodně stěžovat nemohli. Vlastně jsme je potkali už v letadle, protože paní seděla vedle Věrky směrem do uličky a vedle ní přes uličku seděl její manžel - evidentně netrpící nedostatkem jídla, neboť se svým tukovým polštářem dělal dojem ohromného míče. Zmíněná paní navíc rozhodně nepatřila mezi nemluvné. Neustále něco kecala - většinou si na něco stěžovala nebo hubovala chudáka dědulu, který si z toho ale zase tak moc nedělal, protože už měl očividně léta praxe v sebeovládání. Když jsme posnídali nějaké to místní pečivo s bílou kávou šli jsme ven před hotel a čekali, až dojede autobus. Ten měl zhruba čtvrt hodiny zpoždění, ale ta ukecaná paní si až při nastupování všimla, že na pokoji nechala čepici. Vynadala tedy manželovi že za to může on, protože na ni pořád mluvil a šla si pro chybějící pohlavní pokrývku zpátky do hotelu, čímž zpoždění autobusu prodloužila ještě o pár minut navíc. Konečně jsme vyjeli. Nastupovali jsme jako první, takže až na nás čtyři a řidiče ve vozidle nikdo nebyl. Najednou jsme si vzpomněli na doklad o zaplacení zájezdu, který prý URČITĚ NESMÍME ZAPOMENOUT. Zděšeně jsme se na sebe s Věrkou podívali a zbledli, neboť ani jeden z nás si ho s sebou nepřibalil. Už už jsme si v hlavě přehrávali katastrofické scénáře o tom, jak nás vysadí někde za městem a téměř pět tisíc bude v čudu, když jsem zmíněný papír našel u sebe v peněžence. Ještě že do ní strkám co se dá - stejně jako tento doklad po jeho zaplacení hned první den. Situace byla zachráněna. Autobus zatím dorazil na druhý okraj Hammametu (na informačních cedulích označovaný jako Hammamet-Jih) a zastavil u mnohem luxusnějšího hotelu než byl ten náš. Z něj se vyvalil dav a hrnul se k nám. Brzy jsme měli společnost tvořenou převážně pražskými čtyřicátnicemi, z nichž jedna byla ukecanější než druhá a navíc nás jejich pražský přízvuk po delším poslechu doháněl k šílenství. V této sestavě jsme pokračovali směrem na jedno z větších tuniských měst, které se jmenuje Sousse. Zde jsme všichni přesedli do jiného autobusu, kde už seděla parta Poláků, a aby těch národností nebylo málo tak jsme cestou přes Monastir vyzvedli ještě bandu Holanďanů. Každá skupina měla svého průvodce a tak to v busu vypadalo jako v Babylonu po zmatení jazyků. Náš průvodce byl rodilý Tunisan, ale neboť čtyři roky studoval v Brně tak uměl česky aspoň na té úrovni, že mu bylo sem tam dokonce i něco rozumět. Jinak byl v pohodě a jeho jméno (už nevím jak přesně znělo, ale začínalo na F) v překladu do češtiny znamenalo "Meč" - řidičovo zase "Oči"… no prostě jsou tam nějací divní. První zastávkou na našem "Pouštním safari", jak byl zájezd oficiálně nazýván bylo třetí největší Římské koloseum na světě v El Jemu. Starověká stavba se nachází u menšího města na ohromné rovině s písčitou půdou a nesčetnými plantážemi olivovníků. V době své největší slávy sloužila jako divadlo, ale samozřejmě také jako aréna pro zápasy gladiátorů během nichž umírali lidé i zvířata po desítkách. Dnes už je z něj jen turistická atrakce nabízející procházky po ochozech i pod podlahou arény. Na pohled je také zachovalejší než známější koloseum v Římě, kde už se aréna propadla do chodeb, které pod ní vedly nehledě na to, že když jeho sláva upadla tak spousta Římanů ji využívala jako vhodný zdroj kamene pro stavbu domů.

V El Jemu jsme se zdrželi sotva hodinu a už jsme zase ujížděli stále vyprahlejší krajinou dál na jih. Zde už bylo víc než očividné, že skutečná realita ohledně života prostých obyvatel je diametrálně odlišná od toho, co můžeš vidět v turistických centrech jako byl Hammamet nebo Nabeul. Domy tu vypadaly spíše jako polorozbořené garáže se špinavou a poškozenou omítkou. Také pusté pláně, kterými silnice vedla nevypadaly právě nejvábněji. Všude prach, kolem vesnic se válely odpadky kam až oko dohlédlo a v dálce se vypínaly komíny továren nebo těžařské věže ropných společností s plamenem hořícího zemního plynu na vrcholu. Oproti tomuhle vypadal sever země jako ráj. Druhou zastávkou bylo město Mahres, kde na pobřeží probíhal jakýsi tradiční festival s výstavou plastik vytvořených z kovu a plastů. Tady jsme vystoupili na krátkou fotopauzu a zhruba po třiceti minutách opět pokračovali. Při výjezdu z Mahresu jsme také z okna autobusu zahlédli místní symbol - kostru velryby schovanou pod něčím, co připomínalo úschovnu kol před nádražím. Jednalo se o takovou tu podlouhlou kovovou střechu na sloupech. Kytovec tam prý byl původně kompletní, ale časem z něj zůstal jen skelet, který můžou turisté obdivovat dodnes.
MATMATA A MOŘE PÍSKU
Za městem se opět otevřela rovina porostlá seschlými křovinami a až do příjezdu k oáze Gabes nich nenarušovalo její ponurou jednotvárnost. Gabes je velké oázové město u ohromného sadu datlových palem. Kolem silnice zde stály stánky a u nich prodejci nabízeli různou zeleninu a ovoce jako například ohromné svazky paprik a pochopitelně také datle z okolních stromů. Tímto městem jsme bez zastavení projeli, ale náš průvodce nám aspoň sdělil, že život v těchto oázách se točí hlavně kvůli úspoře vody. Schraňují tu naprosto všechno včetně moči a výkalů, které zarývají do písku ke stromům aby měly nějakou výživu na niž je okolní písčitá půda velice chudá. Každý pramínek vody je zaveden k sadu aby zde poskytoval stromům vláhu. My jsme zde však nezanechali ani moč, ani výkaly - naopak jsme jeli dál směrem k oblasti zvané Matmata. Mimo to, že je považována za bránu Sahary proslula také díky legendárním filmům série "Hvězdné války" George Lucase. Tady se totiž některé díly natáčely kvůli netypické krajině. Právě zde se natáčely scény na planetě Tatouine - domova Luka Skywalkera. Projížděli jsme krajinou, která prý ještě před třiceti lety měla podobné klima jako například Tanzanie. Potom došlo k výrazné klimatické změně a dnes je z někdejších subtropů poušť. Působí to zvláštně, když projíždíš kolem hlubokého koryta vyschlé řeky, přes něj v dáli vede téměř rozpadlý most působící jako nějaký mimozemský artefakt a v dáli se nad celou scenérií tyčí zvláštní rudohnědé kopce. Stromy tu rostou jen ojediněle - jedna či dvě palmy a pak zase dlouho nic. Na jednom takovém kopci jsme si udělali zastávku. Pohled byl odtud naprosto kouzelný. Kam až jsme dohlédli, tam se táhly jen vyprahlé kopečky připomínající duny (i když to pravé duny nebyly). Jsou vidět i na přiloženém videu, ale skutečnosti se to bohužel nevyrovná. Jen malý kousek od této vyhlídky jsme se stavili na obědě v jediné normální restauraci široko daleko. Bylo zajímavé vstoupit po dlouhé jízdě mezi pískem a kamením do jakési "zahrádky" restaurace s modravým bazénem a palmami okolo. Usadili nás uvnitř u stolu ještě se třemi mladými holkami (nemůžu napsat, že pěknými - Věrka by mě chtěla mlátit…). Původně jsme si mysleli že jsou taky Češky, ale když jsem se s nimi dal do hovoru zjistil jsem i přes svou dost lámanou angličtinu, že jsou z holandského Rotterdamu. Jako předkrm nám donesli brik. Jedná se o vajíčko zasmažené v těstě, které chutí i křupavostí připomíná bramborové chipsy. Není to špatné, ale doslova to plavalo v oleji, takže asi žádná dieta. Hlavním chodem byl však typický berberský kuskus. Když nám to donesli, všichni jsme se po sobě zděšeně podívali. "Pokrm" jsme dostali ve velkém kotli doprostřed stolu a tak jsme si každý nabrali jen malé množství na talířky a nesměle se pokusili vpravit pár soust do úst. Bylo to HNUSNÉ. Směs rozvařené zeleniny (například CELÉ mrkve) v jakési omáčce činící dojem žaludečních šťáv na podkladu z krupice pražené na oleji. Čistě ze slušnosti jsme doslova natlačili to, co jsme si nabrali na talířky a snažili se hlad utišit bílým chlebem a zeleninovým salátem, který mě osobně taky moc nejel. Po tomto "obědě" jsme znova nasedli do autobusu a vyrazili na návštěvu jedné domorodé rodiny. Nečekej ale chýši z palmových listů, ani polorozbořenou garáž. Zdejší obyvatelé berberské národnosti patří mezi takzvané "troglodyty", což plyne ze způsobu jejich bydlení. Svá obydlí si totiž doslova vyhrabávají v okolních kopečcích tak, že nakonec vypadají jako velká díra do země a ve stěnách této díry jsou vyhrabány místnosti. Nevím, jak přesněji bych to popsal, takže tě raději odkážu na přiložené Video CD. Zajímavé je také to, že když jsme se potom koukali doma v televizi na jakýsi dokument o Tunisku, tak v něm filmaři natáčeli přesně ten "dům" s rodinou kde jsme byli i my (včetně jejich psa). Během této návštěvy jsme si mohli celé obydlí kompletně prolézt, a kdo měl zájem mohl si vyzkoušet i tradiční způsob mletí mouky mezi dvěma kamennými kruhy. Bez zajímavosti není, že i když majitelé "zemljanky" mleli mouku mezi kamením a různé nářadí v kůlně připomínalo středověk nechyběla v jejich "obýváku" malá černobílá televize. Jo, pokrok hold nezastavíš… A vůbec - ono to asi tak špatné bydlení nebude. Drží prý poměrně stálou teplotu (v zimě teplo, v létě chládek) a pro některé turisty je to zřejmě velice exotické prostředí. Zdejší hotel "Matmata" je totiž také jen díra v zemi, kde můžeš za poměrně tučný poplatek strávit noc. Budeš-li tedy tento hotel někdy v budoucnu hledat zapomeň na rozhlížení se po luxusní budově, ale spíše hledej tabuli "Hotel Matmata" označující místo, kde se jeho díra nachází. Opět jsme nasedli do busu a uháněli dál. Naší příští zastávkou byl kopec poblíž zvláštní berberské vesnice. Do vesnice samotné prý turisté nesmí, protože její obyvatelé si přejí žít svým vlastním tradičním způsobem. Obrázky tohoto městečka proto posílám jen jako fotografie pořízené z dálky. Na místě, kde jsem snímky pořizoval byla také malá špinavá hospůdka a před ní asi dvanáctiletý klučina s velbloudím mládětem. Zde jsme se přesvědčili, že i tady znají byznys. Za natočení a fotografii velblouděte chtěl jeden dinár stejně jako jiní podnikavci
na jiných místech za jiné maličkosti… Stejně jako nikde předtím ani tady nebylo moc času vychutnat si zdejší atmosféru. Zvlášť pro mě, protože zatímco se ostatní kochali, já jsem běhal jako splašený s foťákem a kamerou, a zoufale se snažil ulovit co nejlepší záběry, protože kdo ví, jestli se sem ještě někdy dostanem, že? Mé snahy si brzy všimla ta stále nespokojená důchodkyně, o které jsem ti psal pár řádků výš a pak mě pronásledovala se svojí starou a velkou kamerou, aby měla stejně dobré záběry jako já (i když ne všechny se povedly). A pak už jsme konečně zamířili na tu "pravou" Saharu. Z okna autobusu jsme pozorovali stáda divokých velbloudů na pláni mezi malými trsy trávy, stále více zasypanými navátým jemným pískem, až nakonec písek pokryl zemi docela. Když jsme dorazili ke městu Douz, bylo to jako na jiné planetě. Město se opět rozkládalo za velikým palmovým hájem a bylo tvořeno již dříve zmíněnými "garážemi", polorozpadlými zdmi a uličkami pokrytými jemným žlutým pískem se procházeli lidé zahalení ve svých tradičních oděvech. Na pláccích před domky seděli na zemi starci a během hovoru kouřili svoje vodní dýmky. Ze zahrad některých domů vyrůstaly vysoké palmy a nad tím vším zářilo rudé slunce chystající se zapadnout. Autobus zastavil až kus za městem. Na jedné straně stál malý hotýlek, kde nás navlékli do pruhovaných hábitů s turbanem a na druhé straně silnice se táhla písečná poušť. Hned kousek od silnice se po písku procházely stáda velbloudů a mezi nimi jejich majitelé, kteří už na nás čekali. Vzali jsme si jen foťáky a kameru a zamířili k nim. Náš průvodce nám ukázal, jak se na zvířata nasedá i sesedá a pak jsme vyjeli. Nedlouho před naším odletem do Tuniska jsme byli s Věrkou jezdit na koních, takže jsme se shodli, že na velbloudu se jede o poznání lépe. Tolik se nehoupe a lépe se na něm drží rovnováha. Změna byla také to, že na koni se držíš opratí, ale na velbloudech jsme se drželi jen za dřevěnou obrubu sedel. Po chvíli tréninku jsem se ale mohl klidně pustit a i během jízdy natáčet nebo fotografovat. Jeli jsme tichou pouští mezi duny, za které zapadalo slunce. To se nedá popsat, to se musí prostě zažít. Dojeli jsme až na určené místo, sesedli z velbloudů a já jsem běžel na nejbližší dunu, abych stihl zachytit poslední okamžiky kdy je ještě slunce nad obzorem. Bohužel jsem toho moc nestihl, ale i tak posílám nějaké záběry. Po západu slunce jsme zase nasedli a jeli zpátky k autobusu. Celé to trvalo asi hodinu. Potom už byla tma a autobus nás zavezl k hotelu El Faouar vzdáleném zhruba pět Km. Tady jsme se ubytovali a taky najedli. Věrka už byla z toho náročného dne unavená a tak, protože ráno byl budíček opět velmi brzo (4:30) šla spát. Já jsem si ale nemohl nechat ujít vycházku do pouště v devět hodin večer. Před hotelem nás už čekal hlouček asi patnácti lidí a náš "Meč" nás táhl mezi písky. Bylo úplné ticho, jen někde v dálce bylo slyšet jak muslimové z nějaké vzdálené vesnice vzývají Alláha. Tma byla téměř neproniknutelná a protože nikde okolo nebylo žádné veřejné osvětlení, bylo na nebi vidět tolik hvězd jako nikdy předtím. Dokonce i Mléčná dráha byla vidět naprosto zřetelně. Prostě bomba. Při návratu jsme v zahradě hotelu ochutnali pár datlí přímo ze stromu a šli do hajan.