Výlet do pouště (2.část)

3. června 2007 v 13:09 | Tomáš Kelar |  Tunisko 2004
SOLNÉ JEZERO, POHOŘÍ ATLAS, OÁZY A KAIROUAN
11.10. pondělí
Vyrážíme ještě za úplné tmy, ale když se trochu rozednilo mohli jsme opět pozorovat typické scenérie pouštních městeček. Když začalo vycházet slunce, na chvíli jsme vystoupili a pozorovali jeho východ. Má honba za záběry našeho průvodce trochu vyděsila, zvlášť ve chvíli, kdy jsem s kamerou začal utíkat do pouště daleko od autobusu stojícího na silnici. Přes jeho volání jsem si udělal několik záběrů slunce proti uschlému keři a pak se zase vrátil. Naším dalším cílem bylo solné jezero Chott El Jerid. Solné jezero není jezerem v pravém slova smyslu. Voda jej pokrývá jen vyjímečně. Spíše je to nekonečná rovná plocha absolutně bez života. V písku pokrytém solnými krystaly nebohou žít jak rostliny tak ani zvířata. V jednotvárném povrchu se však nachází malá mělká jezírka vody tak slané, že sůl v ní krystalizuje jak na okrajích tak i okolo kamenů vyčnívajících nad hladinu. Jezírka mají také různou barvu podle toho, jaké minerály obsahují, a tak tu můžeme vidět vodu modrou, zelenou, červenou nebo fialovou. Barevné krystaly z těchto jezírek a jiné zajímavé útvary známé jako pouštní růže potom různí podnikavci sbírají a prodávají ve stáncích podél silnice vedoucí přes plochu jezera. Mě osobně docela překvapila kvalita silnice. Určitě byla v lepším stavu, než mnohé cesty u nás. Však ji prý také postavila a udržuje místní armáda. Když jsme si u jednoho takového jezírka udělali pauzu pokračovali jsme do obce Tozeur, kde už jsme přesedli do terénních jeepů a vydali se na cestu do pohoří Atlas na prohlídku horských oáz. V autě jsme seděli my dva, řidič se žlutým turbanem na hlavě, náš průvodce a ještě rodinka z Vyškova - jediní další Moraváci, na které jsme v Tunisku narazili. To, že jsme měli v autě i průvodce bylo dobré hlavně proto, že jsme se mohli i během cesty ptát na věci kterým jsme nerozuměli, což lidé v jiných autech nemohli. Respektive mohli se ptát řidiče, ale protože málokdo uměl arabsky tak toho asi
nevyužili. Cesta vedla nám už známou rovinou pokrytou pískem a trsy uschlé trávy, mezi nimiž se pásla stáda velbloudů, ovcí a koz. Ty už pochopitelně nebyly divoké, ale patřili lidem, kteří je na pastvě hlídali. Jednou nám dokonce stádo koz na chvíli zablokovalo silnici. Čím víc jsme se blížili k horám, tím více rostla jejich silueta na obzoru. Atlas ovšem nemůžeš chápat jako například naše Jeseníky. Na lesy a bublavé potůčky zapomeň. Atlas jsou vlastně jen skály, písek a štěrk. Pouze v místech, kde snad jenom zázrakem vytryskl pramen vody bylo možné vidět nějakou zeleň. Naší první horskou oázou byla Chebika. Scenérii této oázy je opravdu těžké popsat. Představ si hluboké rokle mezi skálami, kde teče malý potůček vody čisté jako křišťál. Všude podél toku rostou vysoké palmy a tam, kde proud potoka opouští skalní rozsedlinu a prodere se na rovnou plochu je velký palmový háj. Půjdeš-li však podél potoka dále ke skalám najdeš jeho pramen - asi tři metry vysoký vodopád, který tady - uprostřed pustiny působí jako přízrak. Kousek od vodopádu vedou vzhůru do skal kamenné schody a chodníky, které se brzy ztratí a my jsme tak museli jít jen po vyšlapaných stezkách. Vyšplhali jsme až nahoru a naskytl se nám skutečně fantastický výhled na celou oázu i ruiny starého města na jejím okraji. Různými cestami a spárami ve skalách jsme se vrátili na okraj tohoto města, kde jsme původně dostali od našeho průvodce rozchod. V ruinách byly trhy, čajovny, kavárny, ale pochopitelně s "vysokohorskou přirážkou". Ne že by to bylo nějak vysoko, ale místní lidé prostě žijí z turistů a takto atraktivní místo jim umožňuje prodávat i za ceny poněkud vyšší než jsou jinde. Z Chebiky nás jeep vezl přes silnice nad stržemi a děsivě vypadajícími
kaňony dál. Zastavili jsme v jakémsi údolí. Jeho hlavním lákadlem byl vodopád, který jako jediný v Tunisku teče celý rok. Byl o něco vyšší než ten u Chebiky a v křovinách podél toku vody vesele žily žáby, ještěrky a vážky. Podnikaví Tunisané zde samozřejmě měli dávno zbudované provizorní tržiště, kde prodávali suvenýry, ovoce i různobarevné koberce. My jsme narazili na stánek, před kterým bylo velké akvárko s živou kobrou. Naučeně jsem vytáhl kameru a začal točit. Majitel obchůdku s úsměvem vytáhl bambusovou hůl a začal hada dráždit, aby aspoň něco dělal. Když ho to přestalo bavit, natáhl ruku a řekl si o dinár za tuto náročnou práci. Jo, tak se dělá byznys! Když jsme odtud v autech pokračovali dál k oáze Tamerza předvedl nám řidič místní zajímavost. Vypnul motor a automobil jel dál, i když cesta vedla nahoru do kopce! Náš průvodce tvrdil, že je tu silný magnetismus, ale kdo ví, co to vlastně bylo. Na cestě jsme si udělali ještě jednu vyhlídkovou pauzu. Znova nelze než litovat, že fotografie ani video nemůžou plně zachytit ten nádherný rozhled. Mezi kusy skal vymodelovanými erozí do nejrůznějších tvarů jsme shlíželi z výšky více než 1000 metrů až na samotnou rovinu pouště, kde se daly rozeznat malé tmavé fleky - oázy a shluky rostlinstva. Když jsme dojeli k oáze Tamerza opět jsme vystoupili, ale na oázu samotnou jsme se mohli dívat jen z výšky. Zde také řádili američtí filmaři, a zatímco u Matmaty natáčeli Hvězdné války, tady to byl zase jeden z filmů trilogie Indiana Jones. Existují tu Tamerzy dvě - Nová a Stará. Stará Tamerza byla právě ta oáza, kterou jsme pozorovali. Už je tomu pěkných pár let, co ji tři týdny trvající deště zničily. Stavby z nepálených cihel se rozmáčely a spadly. Stát zůstala pouze mešita uprostřed vesnice. Toho pochopitelně využili místní muslimové a usuzují z toho, že mešitu ochránil sám Alláh. Nová Tamerza je městečko postavené kousek dál od Tamerzy Staré jejími původními obyvateli, kteří přišli po pohromě o střechu nad hlavou. Když jsme si místo jaksepatří vyfotili a natočili odvezl nás jeep do města Gavsa. Cestou podél hranic s Alžírskem jsme opustili masiv Atlasu a ocitli se znova v poušti. Když jsem viděl, jak tady lidé žijí, nechápal jsem jak to dělají. Na pusté rovině pod dvěma palmami byla třeba jen jedna chýše z palmových listů, kolem stádo koz které chovala jedna rodina a zase dlouho nic. Zase se ale nemusí mačkat jako například v Praze na Václaváku. V Gavse jsme opět přesedli do autobusu a zajeli do nedaleké restaurace na pozdní oběd. Ze známých míst v Tunisku nás ten den čekal už jen Kairouan, ale ten byl kolem 200Km daleko. Až na malou hygienickou přestávku ve městě Jelta jsme tedy cestu trávili nepřetržitě jízdou v autobusu a před večerem dorazili do Kairouanu, který je čtvrtým nejposvátnějším muslimským místem na světě. První je Mekka, kde se narodil prorok Mohammed. Druhé je Medina - město v Saúdské Arábii kde Mohammed většinu života žil a třetím posvátným městem je Jeruzalém. V Kairouanu jsou pochovány tři vlasy proroka Mohammeda a ten, kdo čtyřikrát navštíví místo jejich uložení ve Velké mešitě jako by vykonal cestu do Mekky (ta je povinností pro každého muslima) a může se honosit titulem "hadž". Do areálu Velké mešity jsme se v Kairouanu sice nedostali (viděli jsme ji jenom přes hradby), ale zase jsme navštívili místní výrobnu a prodejnu koberců. Ukázali nám tam jak se koberce tkají, jaké jsou jejich druhy, podle čeho se hodnotí jejich kvalita, dali nám malé skleničky tradičního jasmínového čaje
a pak se nás snažili přinutit ke koupi. Věrce se líbil jeden malý, ručně vyráběný kobereček velký asi 50 X 80 cm. Když se ale od "Meče" dověděla, že by stál kolem 20.000Kč rychle couvla. Raději jsme už nic neříkali a koberce si prohlíželi jen z dálky. Našeho pozorného prohlížení koberců si evidentně všiml jeden ze zaměstnanců krámku. Přiběhl k nám a začal se francouzsky vyptávat, který koberec se nám líbí. S vypětím všech mozkových závitů jsem dal dohromady pár zapomenutých slovíček a vykoktal lámané "Le prix est trés grand pour moi". Asi pochopil nejen co říkám, ale i to, že francouzsky se nedomluvíme (to by pochopil každý…) a přešel na angličtinu, což už bylo trochu lepší. Chvíli jsme strávili vysvětlováním, že OPRAVDU nemáme tolik peněz, až nás vzal do vedlejší místnosti a ukázal jiné koberce za nižší ceny. Věrka, která už se loučila s myšlenkou, že si nějaký kobereček dovezeme pookřála a nakonec jsme vybrali koberec jiný. Sice nebyl vyrobený ručně, ale za to byl levnější a docela se nám líbil. Až později nám došlo, že jsme asi měli smlouvat, protože v Hammametu se podobné koberce prodávaní o třetinu levněji. Byli jsme ale rádi, že máme takovou pěknou památku na naši cestu. Pak už jsme zase jen nasedli do autobusu a ten nás pozdě večer zavezl zpátky do našeho hotelu "Le Khalife".