Výlet na sv.Jure - od moře k nebi

5. června 2007 v 22:59 | Tomáš Kelar |  Chorvatsko 2006
4.9.2006
Po zvážení nabídky a cen fakultativních výletů jsme neodolali zájezdu na vrchol sv.Jur, tedy na nejvyšší horu pohoří Biokovo tyčící se podél celé Dalmácie. Vzdušnou čarou se hora nachází poměrně blízko letovisek, ale ve skutečnosti je třeba se k ní dostat po klikatých serpentinách na kopcích a strmých stěnách. Někomu možná přijde barbarské vydat se na hory autem. Já sám jsem byl poněkud překvapený tím, že na sv.Jur se jede mikrobusem, jenže brzy jsem pochopil proč tomu tak je. Celková délka trasy je totiž něco kolem čtyřiceti kilometrů. Část této vzdálenosti si ukrojí vzdálenost mezi městy kudy se projíždí k lesu, ale její většina je ukrytá v úzkých asfaltových silnicích plných zatáček, zákrut a serpentin, které zmírňují prudké stoupání. Chvílemi jsme si tedy i v malém mikrobuse připadali jako v letadle, jak nám zaléhaly uši ze změn tlaku. Brzy se před námi otevřely fantastické výhledy. Poprvé jsme spatřili další ostrovy skryté za břehy Hvaru a také rozeznávali městečka při pobřeží, jejichž hotely a restaurace se z té výšky jevily jen jako kostky dětské stavebnice. Výhled byl tak krásný, že jsme téměř nevnímali kamenité srázy padající do hloubky přímo u okraje úzké horské silnice. Představa, že by se vozidlo nějakým nedopatřením dostalo mimo vozovku byla skutečněděsivá. Když automobil odbočil ze strany hor přivrácené k moři vjeli jsme do krajiny kopců, kleče a kamení. Všude kolem nás se tyčily vysoké vrcholky, klesaly hluboké strže a údolí a na jejich stráních se povalovaly bílé kameny a stály trosky někdejších pasteveckých osad. Domy byly postaveny také kompletně z kamene. V drtivé většině z nich zbývaly pouze trosky, ale podle nového chorvatského trendu lidé některé tyto domy opravují a využívají k rekreaci. Protože však jde o přírodní rezervaci, je potřeba nejprve požádat úřady o svolení a místo ke stavbě vybrat na místě, kde už trosky nějakého domu stojí aby se předešlo zabírání přírody. K těmto domkům samozřejmě nevede elektrické vedení ani vodovod, takže rekreanti jsou odkázání na studny, vodu koupenou v lahvích, elektrické agregáty, případně petrolejky. Na vrchol jsme dojeli někdy kolem 19:15, tedy pár minut před západem slunce. Na samotném vrcholu stál televizní vysílač obehnaný pletivovým plotem a foukal docela silný vítr. Kolem celého vrcholku vede úzká kamenitá cestička, jenže ne každý má náturu na to, aby se po ní vydal na procházku. Jen pár metrů, často jen centimetrů totiž svah padá hluboko do propastné hloubky a pokud by tam někdo nedejbože zakopl nebo uklouzl, už by si se zpáteční cestou domů - a vlastně vůbec s ničím starosti dělat nemusel. My jsme se po ní však přesto vydali a třebaže některé to stálo pořádnou dávku odvahy tak to stálo za trochu strachu. Z druhé strany hory jsme totiž mohli vidět hory a jezera široko daleko, některé dokonce až v sousední Bosně a Hercegovině. Vrcholky okolních menších kopců zastíral lehký opar, který nasvícený sluncem vypadal jako jemná peřina a na ní se podobně jako nějaký zajímavý vzor rozprostíral trojúhelníkový stín sv.Jura. Zvlášť hezký pohled byl na tento jev od kamenné kaple, která pod vrcholem hory stála. Než jsme absolvovali procházku kolem vrcholu slunce již daleko pokročilo na své cestě do moře a tak jsme se na místo kde parkoval náš mikrobus dostali právě ve chvíli, kdy jeho světlo dostalo výrazně červenou, až trochu děsivou barvu. Nachystali jsme tedy kamery, připravili fotoaparát a za občasného cvaknutí spouští si vychutnávali krásný západ denní hvězdy. Těžko líčit jak to vypadá když stojíte na hoře, která je vyšší než nejvyšší česká hora a z jejího vrcholu hledíte až dolů na mořskou hladinu. V tu chvíli si teprve uvědomíte co ten údaj 1762 metrů znamená. V naší středoevropské zemičce, kde moře není totiž dojem výšky kazí okolní kopečky, horské louky a jiné krajinné prvky, takže nikdy plně nepocítíte plný kontrast mezi vrcholem hory a místem, odkud se ta výška měří tak jako právě například na sv.Juru. Také západ slunce má v takové výšce trochu jinou příchuť - tedy spíše barvu, kterou způsobuje silnější vrstva vzduchu skrze níž sluneční světlo prochází a zbarvuje se tak sytější červení než je obvyklé v nížinách. Zkrátka jsme si vychutnali všechny ty pocity a dojmy, pokochali se výhledem a téměř za tmy opět nastoupili do mikrobusu, který nás nekonečné dvě hodiny vezl zpátky do Bašky. Neustálé přibrzďování, zákruty a další manévry mi připomněly, že cestování má svoje velice stinné stránky a můj žaludek tomu horlivě přikyvoval. Navzdory všem těmto malým nepříjemnostem to však byl krásný a nezapomenutelný zážitek.