Základní pojmy a veličiny

5. června 2007 v 18:12 | T(h)om |  Fotografování
I když se dnes digitální fotografování dostává do rukou skoro každému, stále zůstává technickým oborem a patří mu několik zcela specifických odborných termínů. Některé z nich už možná znáte z oblasti klasické fotografie nebo výpočetní techniky, jiné se týkají výlučně tohoto odvětví. Určitě je ale dobré znát aspoň základní principy a veličiny.

Rozlišení:

Udává se v megapixelech, čili v milionech pixelů (dále jen MPix) a značí hustotu obrazových bodů tvořící obraz. Digitální fotografii si můžeme jednoduše představit jako mozaiku složenou z různobarevných kamínků - obrazových bodů zvaných pixely. Čím je pixelů více, tím více detailů fotografie obsahuje a tím kvalitnější může také být tisk daného obrázku. V začátcích digitální fotografie se běžně prodávaly aparáty s rozlišením dvou megapixelů a tehdejším uživatelům musely stačit. Dnes již nejnižší hranice začíná u tří, standart jsou 4-5 megapixely a v poslední době se stále častěji objevují přístroje se snímači obsahujícími 6 a více Mpix. Nové zrcadlovky již překročily desetimegapixelovou hranici. Velkoformátové přístroje pro špičkové odborníky přesahují i 30 Mpix, což je však vykoupeno i milionovými částkami, které takový špás stojí. Pro nás amatéry je to tedy kategorie nezajímavá. V souvislosti s rozlišením je třeba říct, že i z třímegového snímku lze udělat dostatečně kvalitní fotografii 10x15cm přes fotolab a pokud máte hluboko do kapsy bude vám na domácí fotografování 3 mega stačit. Jak lze vysoké rozlišení využít a k proč se vlastně počet megapixelů pořád zvyšuje vysvětlím v některé z dalších kapitol.

Formáty obrázků:

Digitální fotoaparát ukládá fotografie jako datový soubor. I málo zkušení uživatelé počítačů znají JPG, BMP či GIF, do oboru dig. fotografie pak nutno přičíst ještě TIFF a RAW. V 99% přístrojů najdeme ukládání do formátu JPG, v němž má oproti například TIFFu výsledný soubor několikanásobně menší velikos. To nám umožní na paměťovou kartu uložit více snímků. V souvislosti s JPG je však potřeba upozornit na fakt, že se jedná o kompresní - jinými slovy ztrátový způsob uložení fotek. Jak velká ztráta kvality nastane záleží především na míře komprese. Většina fotoaparátů umožňuje kompresi nastavit ve třech stupních. Máte-li v úmyslu své snímečky tisknout nebo vám na nich záleží tak určitě nenastavujte maximální kompresi často v menu označovanou jako "economic". Na kartu sice dostanete veliké množství obrázků, ovšem nad jejich papírovou podobou můžete zaplakat. Pro běžné použití doporučuji střední, nejlépe však minimální kompresi. Pro zvláště důležité fotografie nebo pro snímky které hodláte "ladit" na PC do nejmenších detailů je pak ideální zvolit uložení do RAWu či TIFFu. TIFF se dnes už používá minimálně, RAW se však již začíná objevovat i ve fotoaparátech střední třídy a jeho nespornou výhodou je fakt, že data o obrázku uchovává v "surové" nezpracované podobě. Skutečný obrazový soubor z něj vznikne až po "vyvolání" v patřičném softwaru na počítači, případně fotoaparátu. Je možno v něm doladit například chromatičnost (nastavení bílé), zvýšit nebo snížit expozici a upravit i některé další hodnoty. Pro většinu z vás však bude dostatečnou volbou JPG a nyní je předčasné vás problematikou RAWu zatěžovat.

Clona:

Clona je v podstatě štěrbina v objektivu určující množství světla, které dopadne na snímač. Její hodnota se udává jako například F8. Čím vyšší tato hodnota je, tím méně světla clona ke snímači pustí. Tuto vlastnost využíváme k různým kreativním činnostem ve spojitosti s nastavením závěrky, tedy délky expozice.

Doba expozice (závěrka):

Závěrku si můžeme představit jako časově ovládané otvírání a zavírání okna. Při pořizování snímku se okno (závěrka) otevře, po určitou dobu pouští světlo z objektivu a po uplynutí časového intervalu se opět uzavře. Tento děj většinou probíhá velice rychle a změnou doby otevření závěrky opět můžeme dosahovat zajímavých efektů. Doba otevření závěrky se odborně nazývá "délka expozice" a udává nám čas, po který je snímač fotoaparátu vystaven světlu přicházejícímu skrze objektiv a clonu.

Expozice:

Expozicí nazýváme děj kdy dochází ke snímání fotografie - odborník by řekl, že je to kombinace clony a závěrky. Správná expozice je nezbytná proto aby výsledný obrázek odpovídal našemu záměru. Řečeno "polopaticky": Je potřeba dosáhnout toho, aby při nastavené cloně byla doba expozice dostatečná pro požadovaně vypadající snímek. Pro mnoho situací existuje hned několik možností expozice. Prodloužíme-li dobu otevření závěrky je nutné nastavit clonu tak, že na snímač dopadne takové množství světla aby fotka nebyla příliš tmavá nebo naopak přesvícená. Podobně musíme postupovat i při změně clony a přizpůsobit jí ze stejného důvodu délku expozice.

Citlivost snímače (ISO):

Snímač digitálního fotoaparátu je složen z milionů fotoelektrických čidel. Světlo dopadající na tyto čidla v nich vyvolá elektrické napětí a to tvoří základ pro další zpracování obrázku. Čím méně světla na snímač dopadne tím menší proud je v něm vyvolán a fotografie bude tmavší. Fotografujeme-li za špatných světelných podmínek není proud generovaný v čidlech dost silný a fotografie bude příliš tmavá, případně rozmazaná pokud budeme fotit pohybující se cíl nebo bez stativu. Citlivost (ISO) lze a nelze měnit v závislosti na typu přístroje. Čím vyšší ISO nastavíme, tím vyšší podíl šumu bude fotografie obsahovat. Šum je sice závislý i na délce expozice, ale například při nastavení doby závěrky nad určitou mez už může být nepřijatelný. Šum je způsoben všudypřítomným elektromagnetickým vlněním, například televizním či rozhlasovým signálem a v čidlech snímače generuje rušivé proudy. Tyto proudy jsou potom zaznamenány jako součásti snímku a na obrázku se projeví barevnými tečkami rozesetých po ploše fotografie. Šum je sice možné díky speciálním programům eliminovat, současně s ním však přijdeme i o cenné detaily.

Vyvážení bílé:

Tato funkce nám umožňuje vyrovnat se s různými odstíny osvětlení. Ačkoliv si to díky přizpůsobivosti našeho mozku většinou neuvědomujeme, světlo z různých zdrojů má i různou barvu (chromatičnost) a s tím je třeba při fotografování počítat. Zmiňovaná funkce fotoaparátu (má ji určitě každý digitální přístroj) nám zajišťuje aby bílá byla bílá i například v nažloutlém světle obyčejné žárovky. Na kinofilmu chromatičnost nijak neovlivníme - snad jen s použitím barevných filtrů před objektivem, jenže u digitálního přístroje stačí nastavit druh osvětlení, zkalibrovat barevnost nebo se prostě spolehnout na automatiku. Profesionálním řešením je fotografovat do režimu RAW a výsledný odstín doladit na počítači.

K těm nejzákladnějším pojmům by to zatím bylo vše. Podrobně si některé určitě rozebereme v dalších kapitolách, kde se je pokusíme nejen brát v potaz, ale také využít.