Vyhlídkový let

7. července 2007 v 14:38 | T(h)om |  Šumperk a okolí

U nás ve firmě máme mimo stálých pracovníků a pracovnic i brigádníky, kteří pochází většinou ze Slovenska. Už jsme si na ně zvykli. Člověk si aspoň vzpomene na slovenské slovíčka, která slýchával v někdejší Československé televizi jako dítě a ani mu nepřišlo, že jde o jinou řeč. Ti dnešní smradi sice znají půl učebnice gynekologie (tedy přinejmenším některé výrazy), ale vantuch či vreckovka jim říkají asi tolik co ekonomická analýza ghanského trhu ve finštině. Na našem oddělení se podobně jako jinde brigádnice poměrně hojně střídají. Existují ovšem světlé výjimky, jenž setrvávají. Dvě z nich jsou Jarka a Eliška, kterou můžu bez obav nazvat rekordmankou co do délky pobytu u nás. Eliška se už před nějakou dobou vyptávala kde tu máme letiště, že nad městem pořád něco poletuje a že by se chtěla proletět. Chvíli trvalo sehnat do party třetího. Když se někdo objevil tak buď ve firmě skončil nebo si to rozmyslel při zjištění ceny takové legrace. Osud nám byl milostiv a začátkem roku 2006 nám do podniku přivál Jarku. Ze začátku se sice tvářila jako neviňátko, jenže ďábel se dlouho v rouše beránka schovávat nevydrží a časem se ukázalo jak se věci ve skutečnosti mají. Několik měsíců jsme se navzájem spíš jen tak popichovali při svačinách a společném pracovním úsilí, a i když během toho na tři měsíce zmizela do Londýna, po jejím návratu jsme brzy navázali na dřívější hovory. O letu padla řeč už dávno - tehdy jen s Eliškou, která se o tom zmínila jakoby mimochodem. Hledání třetího odvážlivce nebylo jednoduché. Lidi mají docela dost předsudků ohledně létání v normálních dopravních letadlech, takže u takového létajícího Trabanta jakého jsme plánovali my s Eliškou se jejich obavy ještě zvětšovaly. Až Jarka nezklamala. Hned, jakmile jsme nápad s letadlem nadhodili byl jednomyslně schválen a jeho realizace už byla dílem několika dní. Proč dní? Samotného mě trochu překvapilo, jak složité je zorganizovat věci tak, abychom se všichni tři sešli ve volný den na letišti. První termín padl kvůli Eliščině cestě domů na Slovensko, kterou pro příště zopakovala Jarka, a když už se zdálo, že třetí smluvený čas klapne tak zastávkovalo počasí. Teprve napočtvrté se věci vyvíjely v náš prospěch. Na webových stránkách šumperského aeroklubu jsem zjistil podrobnosti a den předem s "kápem" tamního motorového odboru panem Vlčkem po telefonu smluvil celou akci. Domluva probíhala sice poměrně komplikovaně, protože jsem každé rozhodnutí musel konzultovat prostřednictvím SMS i holkama a následně volat zpět p.Vlčkovi, ale dobré dílo se zdařilo. Datum 14.6. se ukázal být ideální jak co do našeho společného volna, tak do předpovědi počasí, které si poslední dobou dělá co chce a během jednoho dne je schopné nadělit pařák, kroupy, větrnou smršť i krupobití, aby po lijáku vykouzlilo teplý romantický večer.
Celou akci jsme patřičně avizovali - tedy aspoň Eliška s dětským nadšením každému vyprávěla, že poprvé v životě poletí. Baby v práci samozřejmě neopomněly Jarce s Eliškou doporučit, aby mě v nestřežené chvilce shodily z letadla dolů, kde jedna z nich dokonce slíbila na zahradě udělat velkou dopadovou značku. Svině. To mám za to, že po nich chci aby dodržovaly pracovní předpisy a občas je zdrbu, když projeví sklony k rebelii (což se stává poměrně často). Asi je budu muset honit ještě víc, aby neměly čas vymýšlet kraviny.
Buď jak buď, v 15:30 jsem stál před jejich ubytovnou. Holkám sice trvalo o něco déle než vybrali co si obléct, co pověsit na uši a podobné věci životního významu, ale těch pár minut navíc mě nezabilo. Mnohem překvapeněji jsem zíral, že Jarka na sobě měla dlouhé kalhoty a obě navíc pod paží mikinu s tvrzením, že nahoře bude zima. Typické baby. Teploměr se na sluníčku skoro roztápí, důchodci kolabují vedrem, houmlesové chlastají před Kauflandem krabicové víno jak vzteklí a ony si vezmou svetry! Vysvětlil jsem jim, že nepoletíme tak vysoko aby se musely bát omrzlin, a jak se dalo předpokládat, tento dobrý skutek byl odměněn tím, že jsem jejich mikiny nakonec táhl ve vlastním batohu na zádech. Ještě že jsem taková dobrá duše:) Na letiště to je pěšky asi tři kilometry. Času bylo dost, takže jsme nijak nespěchali. Cesta příjemně ubíhala a my jsme celou dobu kecali o blbostech i věcech, co v práci běžně neprobíráme. Než jsme se v tom horku doplazili na místo byli jsme docela dobře splavení potem. Na letišti zrovna probíhaly seskoky parašutistů. Co chvíli se do vzduchu s rachotem vzneslo výsadkové letadlo a za pár okamžiků už se na nebi začaly objevovat první barevné obláčky - padáky klesající zase dolů na trávník. Jak se dalo čekat, Eliška hned zauvažovala co všechno by bylo vidět, kdyby některému z parašutistů spadly kalhoty. Ona pořád tvrdí, že je "slušná, milá, pracovitá…", ale někdy z ní taky vypadnou takové hlody, až se nestačíme divit. Ostatně ze mě taky, jen se tím všude nechlubím:) Abychom si trochu odpočinuli po té chůzi sedli si jsme chvíli před jeden z hangárů na lavičku a jen tak seděli, koukali na dlouhou travnatou plochu letiště a skoro neměli ani sílu mluvit. Zírat do trávy však není natolik zajímavá záležitost aby nás fascinovala delší dobu. Navíc se blížila šestnáctá hodina, na kdy jsme měli let domluvený. Opustili jsme tedy lavičku a vydali se hledat někoho kompetentního. Cestou jsme narazili na jakéhosi asi padesátiletého chlapíka, který senakonec ukázal být panem Vlčkem. Vysvětlil jsem mu, že jsme se spolu domlouvali na vyhlídce a on nás ještě na patnáct minut poslal do malého bistra za řídící věží. Pilot musel vytáhnout letadlo z hangáru a připravit jej. Sklenka pomerančového džusu do nás v tom vedru se syčením zmizela jako nic, padlo pár morbidních vtípků na adresu leteckých katastrof a takto povzbuzeni jsme se vydali k letadlu. Pan Vlček nám řekl, že nás svěřuje do péče nejlepšího tamního pilota a ukázal na kudrnatou postavu šúrující hadrem přední sklo letounu. Jelikož očista skel ještě nebyla dostatečně hotová zbývalo nám pár minut na prohlídku otevřeného hangáru. Stálo v něm další malé letadlo a nebyla by to Jarka, kdyby hned nezačala vymýšlet blbosti jako točit vrtulí a podobné kraviny. To by jsme nasmáli kdyby motor opravdu chytil! Pilot leštící okénka svého plechového svěřence na to nic neříkal. Buď si nás v extázi hygienického běsnění nevšiml, nebo jen cedil zlost mezi zuby a utěšoval se vidinou peněz, které letem vydělá. Ona žádná sranda není zadarmo a výlet do oblak už teprve ne. Dennis Tito sice zaplatil za týden na ISS trochu víc (tuším dvacet milionů dolarů), ale pro nás i 450Kč za 15 minut letu se zdála být částka poměrně vysoká. Konečně bylo letadlo čisté a blyštilo se tak, jako by ho nedrhl kudrnatý aviatik, nýbrž ten plešoun Mr.Propper z televizní reklamy. Mávnutí saponátem potřísněné paže nám bylo signálem k nástupu. Sedačky byly v letadle typu Zlín-43 rozmístěné podobně jako v osobním autě. Dvě vepředu a dvě menší vzadu. Za nimi byl ještě menší prostor pro zavazadla opatřený síťkou na gumě, takže i můj batůžeknašel pohodlné umístění. Elišku s Jarkou jsem nechal nalézt dozadu přes sklopenou sedačku "spolujezdce" a sám usedl vedle pilota. Nastalo menší dilema komu svěřit kameru. Osobně jsem dával přednost fotografii, proto jsem si ponechal fotoaparát a stará omlácená kamera putovala k mým zahraničním spolupracovnicím, což se později neukázalo jako příliš šťastné řešení. No, kdybych jim nechal foťák mohl jsem čekat zase pokažené fotky, takže to vlastně bylo fifty fifty. Chvíli jsem bojoval s bezpečnostním pásem. Funguje totiž jinak než v normálním dopravním letadle a navíc do mě ty dvě osoby na zadních sedadlech pořád hustily nějaké blbiny, takže jsem byl tak zpitomělý, že jsem se dokonce pokoušel pás přetáhnout i přes rameno jako v autě. S pomocí pilota se nakonec dobré dílo zdařilo a kabinou otřásl hluk startujícího motoru. "Poletíme, poletíme!" Stačila ještě zařvat Eliška v návalu nadšení a stroj se pohnul z místa. Najeli jsme na startovací dráhu - tedy tu část trávníku, jenž sloužila k rozjezdům a řev motoru v kabině ještě zesílil. Za neustálého otřásání, poskakování a výkřiků radosti ze zadních sedaček jsme nabírali rychlost a když už to vypadalo, že narazíme do stromů na konci letiště, letadlo se odlepilo od země. Otřesy způsobené pohybem podvozku po trávníku ustaly jako mávnutím kouzelného proutku a země se začala pomalu vzdalovat. Přeletěli jsme nad Novým Malínem a nabrali kurs nad Šumperk. Pod trupem stařičkého letadla se mihly budovy našeho "milovaného" pracoviště a docela trefně následoval hřbitov s krematoriem, které stojí hned přes cestu naproti firmě. Vyhlídce jsem asi nevědoval takovou pozornost, jak by se za částku skoro pěti stovek tvrdé české měny slušelo. Co chvíli jsem mačkal spoušť fotoaparátu a připravoval další záběry. Město dole se pomalu ubíralo kamsi dozadu. Obletěli jsme jej po obvodu, proletěli nedaleko rozhledny na Háji a za chvíli už frčeli přes Městské skály a Vykýřovice k Velkým Losinám. Park s renesančním zámkem z té výšky téměř zanikal mezi remízky a domky se zahradami okolo. Přesto jsme rozeznali nádvoří zámku a jezírko v parku. Při použití maximálního zoomu se mi na fotografii dokonce podařilo zachytit davy návštěvníků čekajících před zámeckým portálem. Dlužno ovšem dodat, že obrázek byl vzhledem k velikosti přiblížení a pohybu letounu hodně neostrý. Ohlédl jsem se dozadu za sebe, abych se podíval jak si let užívají Jarka s Eliškou. Místo obdivování krás naší přírody a užívání si letu zrovna dělaly opičky do kamery a mě bylo jasné, že záznam rozhodně nebude jen o vyhlídce. "Tomáš, zamávaj!" zaslechl jsem ještě než jsem si scénu na zadních sedadlech vyfotografoval a otočil se zase dopředu. Vzadu bylo obecně dost živo. Neustále ke mně doléhalo pochichtávání a volání "Tomáš, predveď nám zeskok bez padáka!". Přizpátečním letu Jarku třímající v ruce mou archaickou kameru od pana Sonyho zaujala skupinka krav pasoucích se dole na stráni. Výsledkem je poměrně dlouhá část záznamu, kde se v plném nazoomování krávy proměnily v hnědobílé fleky třaslavým pohybem poskakujících po ploše obrazovky. Rozloučil jsem se s vidinou památky v podobě videa a dál se věnoval fotoaparátu. Znova jsme se objevili nad Šumperkem a protože ještě zbývala trocha času, udělal pilot další dva okruhy okolo města a také kolem nedalekého koupaliště Krásné. Než jsme se nadáli byli jsme dole. Po kodrcání při přistání na travnatou ranvej a vystoupení z letadla se Jarce ještě povedlo zachytit nohou a utrhnout z kabiny sluchátka s mikrofonem. Pan Vlček to sledoval se zdánlivě ledovým klidem, ale jistě velice rád nás zavedl do své kanceláře, nechal si zaplatit smluvenou částku a zbavil se nás. Protože času stále zbývalo hodně nevydali jsme se přímo zpátky do Šumperka, ale zamířili na Krásné. Tam jsem do sebe nalil půl litru Kofoly, zatímco holky nezapřely slovanský původ a poručily si pivo. Jarka normální, Eliška tmavé. Beze spěchu jsme vypili své sklenice a nastalo dilema. Jít domů stejnou cestou nebo zvolit delší, ale zajímavější přes Nový Malín? Jednomyslně jsme schválili variantu číslo dvě. Vydali jsme se tedy směrem od města a na nedaleké křižovatce odbočili vpravo na rozmlácenou asfaltku připomínající spíš tankodrom. Silnici lemují desítky vzrostlých třešní a to si holky nemohly nechat ujít. Co chvíli odbíhaly do porostu, rvaly třešně i s větvemi a za uši si věšely spojené dvojice červených plodů, takže chvílemi vypadaly jako Grebeníčkovy neteře. Parta Cikánů, která přifrčela v hlučném zeleném žigulíku se také nedala prosit a s košíkama v rukách obsypala okolní stromy. Jelikož zmínění Cikáni bydlí ve vedlejším vchodě a většinu času tráví vysedáváním pod stromem u chodníku a znečišťováním okolí tak mě výjev, kdy vyvíjeli nějakou jinou činnost docela překvapil. Já ani holky jsme se tím však nenechali nijak konsternovat a spokojeně jsme pokračovali v chůzi a občasném spásání třešňových plodů rostoucích všude okolo. Před Malínem Jarka i Eliška prohlásily, že už jsou třešní přežrané. Došli jsme na začátek obce k výběhu koní. Eliška se projevila jako správný milovník zvířat. Chvíli jsem se obával, že ji od ohrady nevyženu ani pohrůžkou, že ji tam s Jarkou necháme a půjdeme domů sami. Vytáhla svůj mobilní telefon a zoufale (a marně) se snažila ukořistit nějaké obrázky koňského stádečka - především malého světle hnědého hříběte. Dost pochybuju, že její snaha byla korunována úspěchem, ale jelikož jsem měl s sebou svůj normální fotáček, udělal jsem si taky pár fotek a nejspíš zítra jí je vypálím společně s tím zprzněným videem na CD. Opustili jsme koníky a prošli nezajímavou částí Malína do takzvané "milionářské čtvrti", kde jsou samé novostavby a krásné domky. Tož to by mě teda zajímalo, kde na to ti lidi berou. Já mám úvěr na blbý panelákový byt s tím, že ho budu splácet snad ještě po smrti a někdo si může dovolit takové bydlení. Nejsem závistivý, jen nechápu jak to ti lidi dělají. Buď mají opravdu dobré platy nebo jedou v distribuci drog a nájemných vraždách (To si dělám pochopitelně srandu!). Elišce cestou zavolal nějaký chlap - asi její přítel, protože odběhla několik metrů před nás a když se semtam otočila, měla na tváři takový záhadný výraz. V podstatě se už neudálo nic zajímavého. Zatímco Eliška vykecávala "s chalanom", Jarka a já jsme hodnotili ty nádherné domy a aniž jsme si to uvědomili, za chvíli už jsme šlapali po šumperském chodníku.
Nezbývá než celou akci zhodnotit kladně - nepočítám-li kvalitu videa. Let byl super, fotky vyšly, hezky jsme se prošli a hlavně máme na co vzpomínat. A co bude dál? Ti parašutisté ze země vypadali hezky. Když to klapne a holky na poslední chvíli necuknou, třeba si na podzim půjdeme taky udělat kurs a skočit. To je ale zatím ve hvězdách, takže nebudu předbíhat. Všem potencionálním adeptům na vyhlídkový let tedy vřele doporučuji akci uskutečnit. Jistě si to užijete stejně dobře jako my tři:)