Jsem tu pro tebe

30. srpna 2007 v 12:15 | T(h)om |  Mé pokusy o poezii
Když z postele vstávám spolu s hvězdou ranní,
vybavím si tvoji tvář stejně jako před spaním.
Mám tě v sobě - už je to tak a i když nejsi k mání
kousek víry že to změníš v srdci stále chráním.
Pětadvacet hodin denně a osm dní v týdnu,
v roce třináct měsíců - méně nenabídnu.
Je to vše co můžu dát,
že vždy při tobě budu stát
ve slunci i v dešti, kde snad nenastydnu.
V prosinci tě budu břát a v srpnu zase osvěžím,
noc proměním v den a den proměním v noc.
Budeš-li chtít tak na kraj světa rád za tebou poběžím
či pytel smíchu přikoupím, nemáš-li ho moc.
Když se budeš cítit smutně a míti sklony k pláči,
za ruku tě chytím a řeknu "Nech to být".
Snad je to málo, ale přesto většinou to stačí
aby oči neplakaly a duše měla klid.
Když uléhám do postele a vůz velký i malý
brázdí nebe nade mnou, když temnota svět halí...
I v této trochu zvláštní době
mé myšlenky patří tobě
stejně jako ve snech, co vždycky se mi zdají.
Tvým úsměvem se směju a trápím se tvým trápením.
Tvá bolest mě pálí snad milionkrát více.
Je to moje prokletí, co do smrti nezměním
že spolu jednou dohoří má a tvoje svíce.
Když tě potkám na ulici, ve městě či v buši
jenom hezky pozdravím, jak na muže se sluší.
Povíme si jak se daří,
že rychle jdou dny v kalendáři,
a přesto ti neprozradím, co zřejmě dávno tušíš.
Zas až doma nad fotkami s obrázkem tvé tváře
polije mě horko a nebudu mít stání.
Pár nocí se nevyspím a tiše do polštáře
proliju své touhy, zoufalství a přání.
Pak nastoupí chladný rozum, všechno zvolna zchládne
včetně srdce co mě trápí - snad lépe nemít žádné.
A na pár dní či na hodinu
od touhy si odpočinu.
Jenomže kdy zase přijde, to nikdo neodhadne.