Na Skřítek mimo hlavní silnici

10. srpna 2007 v 20:51 | T(h)om |  Cyklovýlety

Čtvrtek 9.8.2007

ŠUMPERK - KRÁSNÉ - HRABĚŠICE - ROZCESTÍ HVĚZDA - SKŘÍTEK - KLEPÁČOV - SOBOTÍN - MARŠÍKOV - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - ŠUMPERK

Jak už bylo avizováno v posledním článku, dnes jsem si zopakoval cyklovýlet na Skřítek. Bohužel své snažení nemohu prezentovat patřičně aktuální fotodokumentací (nebylo právě nejlepší počasí na fotografování), takže prosím vezměte zavděk staršími snímky.
Přestože jsem až nahoru z této strany (tedy od Šumperka) nikdy předtím na kole nevyšlapal, tento týden to bylo už podruhé. Každá z těch cest ale byla jiná, takže to nepovažuji za zbytečné plýtvání silami. Poprvé (tuším minulé úterý) jsem neznalý různých zkratek po lesních cestách jel pouze po frekventované asfaltové silnici, což by se snad na první pohled mohlo zdát pohodlnější, jenže skutečnost je malinko komplikovanější. Tou hlavní zradou je fakt, že trasa vedoucí po krásné státní silnici je o několik kilometrů delší. Při pohledu na mapu je to dobře zřejmé. Další nevýhodu představuje čilý dopravní provoz, který jak jistě uznáte nepatří mezi oblíbené cyklistické atrakce. Zkratka, jenž mi až do dneška zůstávala utajena obě tyto nevýhody postrádá a proto myslím, že není na škodu ji znát a píšu to i navzdory faktu, že pro většinu místních znalců terénu to není žádná novinka.
Cesta ze Šumperka k motorestu Skřítek činí po hlavní silnici zhruba 25Km. Nejjednodušší je jet přes Vikýřovice, Petrov nad Desnou a Sobotín. Od Sobotína už není kam odbočit, takže dojedete celkem spolehlivě. To je ovšem trasa vhodná spíše pro motoristy a jelikož já žádným motorovým vozidlem neoplývám, je pro mě rozhodně zajímavější varianta 2. Cyklistovi ušetří jak asi 5Km, tak kličkování mezi auty a navíc vede lesem kde vládne čerstvý vzdoušek, klídek a přítulné mouchy. Ono na té státní asfaltce stejně nic extra zajímavého neuvidíte - snad jen kolonu džínových Velorexů vracejících se pravděpodobně z nějakého srazu, které jsem tam tenkrát náhodou potkal.

Z bytu jsem vyšel kolem 13:25. V jedné ruce jsem třímal láhev citrónového nápoje, ve druhé brašnu s peněženkou, fotoaparátem a sadou imbusových klíčů pro případ, že by bylo třeba něco dotáhnout - či jak se u nás říká "poštelovat". Před hupnutím na sedlo jsem ještě stříkl do kloubů pohyblivých součástí bicyklu mazací sprej s teflonem, dofoukl duše a pak už nic nebránilo tomu, abych vyrazil. Protože jsem tuto cestu po lesní zkratce jel poprvé, vzal jsem si na pomoc osobu patřičně fundovanou. Byla jí (a doufám, že snad bude i někdy příště) členka místního cyklistického spolku Goofyteam Veronika. Potkali jsme se náhodou na internetu a během řeči zjistili, že oba milujeme kola a tak bylo spíš jen otázkou času, kdy dojde k nějaké společné akci. Vlastně celou tu trasu jsem se pořádně dověděl od ní, která tudy jela už mockrát. Sraz jsme si dali před budovou školy "Na Hlucháku" ve 13:45 SELČ. Já jsem tam poposedával na zídce už o pět minut dřív, Niky dorazila přesně na čas. V černém tričku, kraťasech od Vietnamců a sandálech jsem si připadal trochu divně když dorazila osoba v elastickém dresu se znakem Discovery Channel, aerodynamické přilbě, cyklistických brýlích a sportovní obuvi. Podali jsme si poprvé v životě ruce a vyrazili. Přejeli jsme Jesenickou ulici, řeku Desná a….
…a začalo pršet. Tohle mě prostě vždycky vytočí. Když člověk sedí doma a nikam se nechystá je počasí jako z reklamy cestovní kanceláře, ale sotva vytáhne paty z baráku je na blízku celkem pravidelně déšť, krupobití, vichr nebo aspoň krátká bouřka. Nepřízní přírody jsme se však nedali odradit. V restauraci "U Jirsáka" jsme do sebe nalili limonádu a jakmile přestaly padat kapky deště, už
jsme zase seděli na svých kolech a zamířili z restaurace směrem k letišti místního aeroklubu a koupališti Krásné do Hraběšic. Přestože Niky na svém o poznání menším horském kole budila dojem, že pojede zákonitě pomaleji, brzy jsem poznal jak to zdání klame. Nerad to přiznávám ale je fakt, že jsem často měl co dělat abych jí stačil a uklidňování, že ona se přizpůsobuje mojí rychlosti a taky ji to zmáhá znělo spíš jako milosrdná lež. Když jsme prosvištěli okolo malé hospůdky u koupaliště, kde se návštěvníci osvěžovali koupelí a napájeli studenými nápoji, raději jsem upřel zrak na rozbitý asfalt před sebou a snažil se zaplašit myšlenky na orosenou sklenici. Hraběšický kopec byl počátkem utrpení. Stačit tempu jednadvacetileté sportovkyně nebyl úkol nijak snadný, ale jelikož jsem nechtěl vypadat jako bábovka šlapal jsem ostošest, třebaže nohy se mi sotva pletly. Poměrně v dobré náladě jsme se dokodrcali k chatě Traťovce - tedy k tomu, co z ní zbylo. Chata je už dlouhou dobu rozpadlá a pomalu se ztrácí v křovinatém porostu. Na rozcestí jsme se vydýchali. Bylo znát, že Niky také potřebuje nabrat síly, což mě pochopitelně potěšilo. Dodalo mi to aspoň malou útěchu, že snad celou cestu taky nepojede jako stroj a já nebudu především tím, co ji brzdí. Kdybychom pokračovali v jízdě po silnici, jíž jsme přijeli zavedla by nás do Rudoltic a odtud na hlavní silnici ze Sobotína do Rýmařova. Niky ovšem zavelela k zabočení doprava na nenápadnou lesní cestu, které jsem si nikdy předtím nevšiml. Nebyla to taková ta klasická bahnitá cesta zarostlá trávou a zlomyslně strkající pod kola kluzké kamení, ale úzká asfaltová silnička lehce posypaná drobným štěrkem. Což o to, štěrk by mi zase tolik nevadil, ale její stoupání ve mně vyvolávalo slabou žaludeční nevolnost jenž se zvolna stupňovala pozorováním, že Niky statečně šlape se stejnou vervou jako když jsme v Šumperku svou jízdu započali. Zhruba po čtyřech kilometrech jsme se dostali na rozcestí k malému odpočívadlu. Ještě než jsme tam dojeli pravila má společnice, že se nemám dívat doleva, že ten kopec vypadá hůř než jaký ve skutečnosti je. Moc radosti mi tím tedy nepřidala. Raději jsem se tam opravdu nedíval a během krátkého posezení na lavičce a doušku citrónové šťávy jsem sbíral síly to udělat. No, už jsem viděl horší, ale stejně to nebyl moc povzbudivý pohled. Cesta se totiž docela prudce zvedala nahoru na úseku zhruba tří set metrů bez jediné zatáčky, což ji dělalo ještě delší než se zdála. Nu což, řekl jsem si. Když už jsem se dostal až sem... Niky měla pravdu. Sice zpocení a s vyplazeným jazykem, ale úspěšně jsme se dostali na nejvyšší bod naší cesty a zbytek jízdy probíhal po vrstevnici, takže jsem si mohl trochu vydechnout, oschnout a začít si namlouvat, že předchozí kilometry jsem vlastně zvládl s ledovým klidem. Bylo zajímavé pozorovat, že se malinko změnil i ráz krajiny. Les působil jakýmsi "divočejším" dojmem, vzduch už delší dobu opět skrápěný lehkým deštíkem nebyl tak těžký jako v údolí a mimo našeho funění a šumění stromů nic nerušilo uklidňující ticho všude okolo. Když jsme se objevili u krásně hladké státní silnice skoro jsem ani nevěřil, že jsme téměř na místě. Cesta, kterou jsem absolvoval před týdnem byla rozhodně delší, i když co do námahy asi srovnatelná. I na téhle zkratce totiž platí, že je třeba se dostat do nadmořské výšky přes 800 metrů a je logické, že na kratší cestě to bude vykoupeno větší prudkostí. K motorestu jsme dojeli během pár chvilek - nebyl dále než půl kilometru od místa, kde jsme z lesní cesty sjeli na asfaltovou silnici. Svá suchá hrdla jsme svlažili minerálkou z místního bistra, navzájem konstatovali, že cesta byla super a já se nechal ukecat, že někdy to vezmeme až na Praděd. Doufám, že to přežiju. Nazpátek jsme zanechali všechny lesní cestičky bez povšimnutí a domů se spustili po kvalitním asfaltu. Nevím jak je to možné, ale co do rychlosti moje kolo na nikina "horáka" znatelně ztrácelo. Projevovalo se to tím, že jsem často musel přišlápnout i tam, kde Niky bez jediného poškádlení pedálů svištěla rychleji než já. Až časem jsem zjistil, že já na kole sedím ve vzpřímenější poloze a tak mám vlastně i vyšší odpor vzduchu. Přes tuhle malou nepříjemnost jsem si sjezd užíval. Kdo nezažil ten nepochopí, jak slastné je sjíždět všechny ty kilometry, jenž člověk předtím musel v potu tváře, zad i řiti vyšlapat. Opájel jsem se rychlostí, vzduchem svištícím mi v uších, zakroutil hlavou nad nápisem, který patrně nějaký vtipálek nastříkal na zídku v zatáčce "Protizelená liga radí: Topte igelitem" a znova nabíral energii spotřebovanou předchozí etapou. Někde nad Rudolticemi se však Niky otočila a jakoby mimochodem se zeptala "Už jsi někdy jel přes Maršíkov?". Ve sjezdové extázi jsem zakroutil hlavou a s nadšením navrhl, že by bylo skvělé to tam poznat. Na začátku Sobotína jsme tedy zabočili kamsi doprava a celou dědinu projeli cestou, o níž jsem nikdy neměl ani páru. Za Sobotínem nás potrápilo zhruba 300 metrů silnice typu "samajama", ale naštěstí hned za ní následovala opět poměrně kvalitní asfaltka. Zabočili jsme doprava a po nějakých dvou kilometrech pro změnu zase doleva, kde už na nás číhal další kopec - naštěstí ale ne tak dlouhý jako na Skřítku. Zdolali jsme ho docela v pohodě a z jeho vrcholu se spustili do obce Maršíkov. Je to docela obyčejná vesnice, jakých jsou v okolí Šumperka desítky. Jedinou místní zajímavostí je národní kulturní památka - dřevěný kostel podobný tomu, jaký stojí v nedaleké Žárové. Cesta z Maršíkova nás zavedla do Velkých Losin, města známého zámkem rodu Žerotínů, léčebnými lázněmi a čarodějnickými procesy, které byly pro tamní středověké obyvatelstvo k smrti zajímavou atrakcí. Stačí si vzpomenout na známý film Otakara Vávry "Kladivo na čarodějnice". Myšlenka, že z Losin už pojedeme rekreačním tempem zpátky do Šumperka se opět neukázala zcela přesná. Niky má buď hodně zakořeněnou averzi vůči běžným trasám, nebo se jen chtěla pochlubit svou znalostí nejrůznějších uliček propletených mezi domy v každé obci, na kterou jsme narazili. Nevím sice přesně kolik kilometrů nám tyhle malé labyrinty přidaly, ale jistě jich pár bude. Na druhou stranu jsem však musel uznat, že je to příjemné zpestření. Já do Losin vždycky jezdím v podstatě jen dvěma cestami a teď se jich přede mnou otevřelo hned několik dalších. Radost z tohoto poznání mi opět kalilo ďábelské tempo, jakým jsme se řítili po silnici. Kdykoliv se mi povede někoho přemluvit aby se mnou vyrazil na kolo jsem to já, kdo platí za rychlíka a vytrvalce, jenže vedle Veroniky jsem poznal odvrácenou stranu. Její různými závody zocelené svaly byly evidentně mnohem vytrénovanější než moje chlupaté nožky, jejichž jedinou příležitostí zesílit jsou občasné výlety vedené po relativně kvalitních silnicích ležérním rekreačním tempem.Zkrátka mi tahle vyjížďka dala pořádně do těla. Vůbec bych neřekl, jak mě jedna trénovaná cyklistka dokáže utahat, ale beru to sportovně. S bolavými lýtky aspoň vím, že jsem něco zažil. Cesta to byla jak uklidňující, tak náročná a poučná a proto nezbývá než doufat, že jestli se skutečně odhodlám vyjet i na ten Praděd, tak to bude stát za tu námahu minimálně tak jako dnešek.