Šumperk-Rejchartice-Žárová-Velké Losiny

1. září 2007 v 23:14 | T(h)om |  Šumperk a okolí
ŠUMPERK - REJCHARTICE - PRAMENY - ŽÁROVÁ - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - ŠUMPERK

V pondělí jsem měl po delší době konečně zase volno a jelikož bylo hezké počasí řekl jsem si, že by nebylo od věci provětrat svůj otlučený bicykl i jiným směrem než ke svému pracovišti. Jelikož silnice bývají poslední dobou hodně rušné z důvodu rekonstrukce cesty na Červenohorské sedlo napsal jsem přes ICQ vzkaz Veronice, která mě před několika dny zajímavě dovedla lesními cestami na Skřítek.
Zeptal jsem se zda nemá na druhý den něco v plánu a pokud ne, jestli by neměla chuť se protáhnout po nějaké mě dosud neznámé trase. Jak jde o kolo, je na ni spoleh.


Trochu tajemně naznačila směr, kterým mě hodlá zničit tentokrát a domluvit čas a místo srazu už bylo dílem okamžiku. K učilišti nedaleko obchodního domu Kaufland jsem dorazil sice s pětiminutovým předstihem, ale Niky už tam přesto čekala. K mému potěšení nechala doma dres Discovery Chanel (prý v prádle po včerejším závodě). Přestože nezbytnou helmu a gelové cyklistické rukavice nezapomněla, v modrém tričku vypadala o poznání civilněji. Že jsem si tedy oblečen jako vždy v triku a kraťasech připadal méně blbě jistě není třeba zdůrazňovat. Navíc: Po této cestě jsem se také dokopal aspoň k nákupu rukavic. Možná se to nezdá, ale ručičky při rychlé jízdě po lesní cestě plné šutrů dostanou pořádně zabrat. Zvlášť ty moje, protože už při menší změně počasí začnou v zápěstích pokřupávat a jejich ochrana je tudíž na místě.


Vyrazili jsme poněkud odpočinkovějším tempem. Okolo areálu bývalého sanatoria nahoru a v ostré zatáčce za zahradními domky jsme neodbočili doprava po asfaltce, ale pokračovali rovně do lesa po hlíně. Asi po půl kilometru jsme se ocitli na rozcestí Tulinka a odtud se dali po kamenité cestě nahoru - místní tuto cestu znají, jelikož je to jedna z variant jak se dostat na tzv. Městské skály. Na skály je to po téhle cestě ještě něco kolem dvou kilometrů, ale my jsme asi po pěti stech metrech zamířili na nenápadnou cestičku doprava. Chvíli dolů, chvíli nahoru… Terén je v těchto místech dost rozmanitý a garantuji vám, že nudit se zde nebudete. Máte-li sebevražedné sklony, zcela spolehlivě zde můžete otestovat své odhodlání k sebedestrukci. Pokud se vám, navíc bez ochranné helmy, podaří projet až do Rejchartic pak gratuluji, zlomte vaz a odpočívejte v pokoji. Část cesty si budete vychutnávatkořeny stromů, část rozježděné bahno a pro fajnšmekry je k mání ještě silná vrstva štěrku, kde se pláště kola vesele boří a udržet rychlost a stabilitu je k smrti vzrušující zábavou. Když po nějakých pěti kilometrech najedete na začátku Rejchartic na sice nekvalitní, ale pevnou okresní asfaltku budete mít dojem, že do další etapy nemusíte ani šlapat, třebaže jedete do kopce. Po asfaltu se jede skutečně mnohem snadněji než po štěrku. I když s funěním, na hřeben kopce mezi Rejcharticemi a Kopřivnou jsme dojeli celkem svěží. Aspoň Niki ano. Já jsem sice hltal litry vzduchu i s mouchami, ale nechtěl jsem to dávat příliš najevo. Občas mívám podezření, že kořeny Veroničiny rodiny musí být někde v okolí Lacoste - rodiště hraběte de Sade. Ani zde, na vrcholku kopce a na dně mých sil mi totiž nedopřála odpočinku a svižně šlápla do pedálů. Směrem doprava jsme odbočili na úzkou silničku a pokračovali ve stoupání. Musím říct, že jsem v těchto místech nikdy nebyl. Nad Rejcharticemi jsem vždycky zbaběle zamířil přímo dolů do Kopřivné a do Hanušovic, což mi dovolilo si po výšlapu do kopce oddechnout. Další kopeček mi tedy opět ubral část zbývajícíenergie, ale kdo mě zná ten ví, že občas mám "malinko" sklony přehánět a tuší, že tak strašné to zase nebylo ;). Pravdou je, že když jsme se ocitli u velkého stromu s rozcestníkem avizujícím turistickou značku "Prameny" a vlastně i naše dílčí vítězství nad kopcovitým terénem byl jsem sice utahaný, ale do smrti stále kus cesty zbývalo. Navíc byl odtud docela hezký výhled a nebýt mlhavého počasí, mohl být ještě hezčí. Snad příště. Zvědavě jsem juknul na Veroniku. Vypadala tak čile, že by z fleku mohla nastoupit dvanáctihodinovou šichtu v kamenolomu. V duchu jsem se pokřižoval při představě toho, jak mě bude zase prohánět a už už se chystal pokračovat po cestě dolů, jenže Niki zamířila k travnaté louce vpravo. Chvíli trvalo než mi došlo, že pokračovat budeme nikoliv po asfaltu, ale po zeleném pažitu. S neskrývanou nedůvěrou jsem zrakem přelétl napohled křehkou konstrukci svého kola a s vidinou dubové truhly se vydal následovat svou průvodkyni. Protože louka se nachází na svahu, frčeli jsme dolů poměrně rychle. Doufal jsem tedy, že nezabrzdím o nějakou pasoucí se krávu a zabrzdím-li, ať je to aspoň ta veselá, co v televizi prodává sýry. K mému štěstí měla Niky zrovna porouchanou brzdu na zadním kole. Špatně upevněný gumový špalek na čelisti se o den dříve utrhl a ona tak musela brzdit jen předním kolem, což jí ovšem nedovolovalo se z kopce spustit příliš rychle. Cyklokros po louce nebyl moc dlouhý. Odhadl bych to na nějakých 150 metrů, po kterých jsme najelina další lesní cestu. Těžko říct, co bylo horší. Zmíněná cesta měla do kvalit mezinárodní dálnice dost daleko a výmoly či koleje ve ztvrdlém bahně také nedovolovaly dosáhnout ba ani poloviny první kosmické rychlosti. Po chvíli jsme však už naštěstí jeli po asfaltované cestičce. I když nebyla ideálně rovná a její povrch byl posypán jemným štěrkem, oproti louce a bahennímu tankodromu pár metrů výš to byl luxus. Projeli jsme nad hotelem Diana u Velkých Losin a se zatočením doleva opět nějakou dobu stoupali. Naštěstí to netrvalo dlouho, cesta se zase začala svažovat a my se znenadání objevili v horní části Žárové a tedy i na normální silnici. S úlevou jsme se spustili dolů. Nesměli jsme si ovšem odpustit malou zastávku u místní zajímavosti - celodřevěného kostelíku. Podobný stojí také v nedalekém Maršíkově, kudy jsme projížděli minule. Měli jsme štěstí. V kostele zrovna byl tamní správce a právě uvnitř poučoval o historii budovy nějaké turisty. Vždy, když jsem projížděl okolo byly dveře svatostánku zavřené, takže tohle byla má i Nikina premiéra uvnitř. Vidět kostel i zevnitř je skutečně zajímavý zážitek. Třebaže kostely bývají jakýmsi symbolem středověku ani si neuvědomujeme, jak jsou dnes moderní. Není výjimkou, když u oltáře městského chrámu stojí LCD displej zobrazující číslo modlitby v modlitební knížce nebo když obstarožní varhany vystřídá elektronický šperk značky Casio či Yamaha. Svatostánek v Žárové je jiný. Vejdete-li, ovane vás těžký vzduch a specifické aroma - směs dřeva a zatuchliny. Interiér budovy působí velice skromně, ale přesto úchvatně. Vedle staletých dřevěných lavic stojí modré, rudé a žluté barevné monstrance, nad kůrem ční patinou poznamenané píšťaly varhan a ručně malovaný dřevěný oltář neosvětluje xenonová výbojka, nýbrž přírodní světlo z vysokých okenokolo. Bíle natřené trámy stěn, zašlé obrazy na zdech, rozteklý vosk nesčetných svíček (mimochodem zajímalo by mě, co na to říkají místní hasiči) na ochoze nad lavicemi… to vše ještě umocňuje pocit jakéhosi skoku v čase do doby, kdy se dole v Losinách nesmažily hranolky pro lázeňské hosty, ale čarodějnice na zapálených hranicích. Být zde přítomen při nějaké noční bohoslužbě kdy je vnitřek kaple osvětlen pouze zapálenými svíčkami musí být fascinující zážitek. Namlsáni návštěvou kostelíka sedli jsme Niki a já opět na své kovové miláčky a pokračovali v jízdě. Letošní konec srpna se teplotně moc nevydařil. Když jsme šlapali do pedálů a škrábali se na kopce tak jsme se u toho docela zahřáli, ale při jízdě dolů nám dal chladný vzduch obtékající naše tělíčka pocítit příznaky blížícího se podzimu. Shodli jsme se tedy, že se zastavíme na hlt něčeho teplého. Zamířili jsme na stezku skrze areál velkolosinských lázní, propletli se několika uličkami a za chvíli už jsme seděli u stolku malé cukrárny. Je zajímavé, že původní plán vypít něco na zahřátí se změnil v bohapusté obžerství a místo popíjení horkého capuccina jsme se za vynaloženou námahu odměnili jogurtovým pohárem s ovocem. Posilnění, odměnění, kulturně obohaceni a s kousky müsli mezi zuby jsme tedy dojeli zbývajících deset kilometrů do Šumperka. Tentokrát jsem nebyl zdaleka tak utahaný jako po výletě na Skřítek a musím přiznat, že na další výšlap jsem se těšil ještě dřív, než jsem kolo zamkl doma ve sklepě.

Celkem dnešní výlet na mém cyklocomputeru vykouzlil údaj kolem 35Km. Cesta vedla městem, lesem, po louce i kamení. Její náročnost je někde u středu. Je třeba myslet na to, že stále nejedete po asfaltové frekventované silnici. Kdesi v lese vám na kamení či štěrku v zatáčce snadno může ujet kolo a nějaký úraz je vždy nablízku. Proto jezděte opatrně a zbytečně neriskujte. Trasa určitě není vhodná pro majitele závodních favoritek nebo pro kola z Hypernovy za dvě tisícovky bez dostatečně kvalitních rámů a odpružení. Že použití helmy je v takovém terénu více než žádoucí je už ode mě jen poznámka spíše na okraj, neboť předpokládám, že to si každý domyslí sám.