Jordánsko a skalní město Petra (1)

1. prosince 2007 v 21:15 | Tomáš Kelar |  Blízký Východ 2007
Byla ještě hluboká noc když jsme nasedli do autobusu a vydali se na cestu. Na obloze nerušené světly měst a neonových reklam se třpytily tisíce hvězd a k nim se na levé straně jako neproniknutelná hradba tyčily stíny okolních skal, zatímco napravo se matně leskla vodní hladina mořského zálivu zrcadlící na druhém břehu slabá oranžová světélka měst Saúdské Arábie. Po cestě jsme nabrali ještě několik turistů z dalších hotelů. Některé tváře nám připadly povědomé už z letadla, jiné nám byly naprosto cizí. Další kilometry k izraelské hranici se obešly bez zastávek. Asi hodinu a půl jsme projížděli kaňony a stržemi podél rudomořského pobřeží, a jelikož během té doby bylo jen máloco k vidění většina spolucestujících se uložila k spánku. Několik minut před příjezdem k hraničnímu přechodu nás průvodkyně probudila a začala vysvětlovat některé náležitosti nutné k bezproblémovému překročení hranic. Co se týče vstupu do Izraele připadal jsem si poměrně ostřílený. Už o dva dny dříve jsme totiž s přítelkyní tento komplikovaný proces absolvovali při cestě do Jeruzaléma. V živé paměti se mi opět vybavily nekonečné fronty, razítkování a pohovory s úředníky. Jak ale tvrdila delegátka, tentokrát se na hranici dostaneme o něco později než výpravy mířící do svatého města a podmínky proto nebudou tak
dramatické. S ulehčením mohu konstatovat že měla pravdu. Celé té byrokratické mašinérii jsme sice neutekli, ale vzhledem k menšímu počtu lidí probíhala o poznání rychleji jak na egyptské, tak izraelské straně. Trasa přes pohraniční město Eilat k izraelsko-jordánskému přechodu činí slabých 30Km. Eilat je pro Izrael poměrně důležité město. Podobně jako pro Jordánsko je totiž malá část pobřeží jediným spojením s Rudým mořem. Jordánci původně přístup k rudomořskému pobřeží neměli vůbec. Malou část země vyměnili se Saúdskou Arábií za kus vlastního území aby strategickou polohu získali. Smutným faktem zůstává, že právě na tomto vyměněném kousku půdy Saúdové později narazili na bohaté ložisko ropy, po kterém chudí Jordánci tak dlouho toužili a na svém území se ho dodnes nedočkali. Přechod do Jordánska byl podobnězdlouhavý jako do Izraele. Po zrentgenování zavazadel nám všem byly odebrány pasy a my jsme tak byli nuceni zůstat zhruba hodinu v bezcelní zóně. Ještě že v jejím prostoru byl malý špinavý krámek se suvenýry, kde jsme mohli aspoň částečně zabít dlouhou chvíli. Také byl odtud zajímavý pohled na izraelský Eilat, od něhož nás však dělil vysoký drátěný plot pod dozorem uniformovaných chlapíků s až
příliš opravdově vyhlížejícími samopaly. Zvláštní atmosféru pak dokreslovala bílá a snad až příliš vtíravě stylizovaná vysoká brána. Mezi pletivem vypadala skutečně dost nepatřičně - zvlášť s fotografiemi přátelsky se usmívajícího krále Huseina a jeho syna, současného krále země Abduláha. Po dlouhém Čekání nám byly opět vráceny pasy. Odměnou za zdržení nám bylo razítko ve tvaru slunce a volný vstup do Jordánska. Pochopitelně jsme potřetí nastoupili do jiného autobusu a uvítali mezi sebou jordánského průvodce, kterého si ze zákona musí najmout každá výprava. Jmenoval se Husein a byl to docelasympatický chlapík. Jen dodnes nechápu proč s námi vlastně musel jet. Všechny informace nám svým zdětinštělým způsobem podávala česká průvodkyně, která s námi jela už z egyptské Taby. Prvním městem v Jordánsku pro nás byla Aquaba, podle něhož se jmenuje i celá tato část Rudého moře Aquabský záliv. Jde o důležité přímořské letovisko, které si zamiloval i král Abduláh natolik, že si zde nechal postavil rezidenci. Díky své poloze je pochopitelně důležitým přistavem a mimo tohle všechno ji Jordánci milují i jako město oplývající různými druhy cukrovinek a oříšků, ať už syrových nebo různě solených či jinak ochucených, Za Aquabou jsme vjeli opět do erozí různě vytvarovaných kaňonů, do světa skal, písku a štěrku. Ač jsme si to nejdříve neuvědomovali, stále jsme šplhali do větší nadmořské výšky. Probíhalo to tak rychle, že jsme v uších cítili změny tlaku a brzy jsme se dostali až do hor odkud se nám otevíraly fantastické výhledy. Postupně se zdohledu vytratily ty rozeklané skalní hradby a majestátní kaňony. Pomalu je vystřídaly kulaté kopce pokryté pouštním piskem a jen ojediněle jsme zaregistrovali v té nedozírné šedi nějaký keř či trs trávy. O to fantastičtějším dojmem pak působily malé osady nebo beduínské stany. Těžko uvěřit, že v těchto podmínkách zdejší lidé přežívají už tisíce let prakticky nezměněným životem v
souladu s pouští, nebem a denním bojem o kapku pitné vody. V nejvyšším bodě cesty autobus zastavil na malém odpočívadle a my měli možnost vystoupit a pokochat se vyhlídkou na Šárijské pohoří, jenž se v dálce a přece téměř na dosah ruky tyčilo přímo před námi a stavělo na odiv své jen těžko popsatelné skalní věže a sluncem a pískem vymodelované hory. Podle průvodkyně na jedné z těchto hor Mojžíš mohl pozorovat svatou zemi - Izrael. Zákaz vstoupit na její půdu přišel poté, co Mojžíšzcela nedůvěřoval Hospodinovi že po dotyku ruky na skálu z ní vytryskne pramen vody. Mojžíš do skály udeřil holí, voda sice vytryskla, ale jemu bylo zakázáno vstoupit do svaté země. Odměnou za to, že Izraelity vyvedl z egyptského otroctví mu však bylo dovoleno se na Izrael aspoň podívat právě z této hory. Po pořízení fotografií, natočení několika krátkých záběrů a pokochání se scenérií nás už autobus vezl přímo do Wádí Musá (Mojžíšovo údolí). Je to město, kde dodnes prýští voda z Mojžíšova pramene ukrytého v nenápadném stavení u cesty, a kde je také vstup do cíle našeho putování - do starověkého skalního města, jehož jméno je odvozeno od růžových skal okolo. Petra (řecky "Skála").
Na parkovišti za polorozbořenými domky jsme vystoupili. Zatímco Husein šel koupit vstupenky, my jsme nedůvěřivě okukovali všudypřítomné stánky se suvenýry a občerstvením. "Hello! Where are you from?!" Ozývalo se ze všech stran. "Come take a look, i'll give you good price!", pokřikovali místní prodejci sotva zahlédli turistu a jen těžko se dali odbýt. "From czech!". neodpustil jsem si párkrátopáčit a jako odpovědi se mi dostalo záplavy nejen zkomolených českých pozdravů, ale hlavně dalších nabídek ke koupi zaručeně pravých artefaktů za "good price". Pochopitelně šlo o cetky vyrobené včera v jedné z těch rozpadajících se chat a cenu bylo třeba dlouze smlouvat než by odpovídala kvalitě zboží. Z toho důvodu jsem se do nějakých nákupů nehnal. Nebyl na to čas a navíc jsem cítil, že dlouhá jízda autobusem a láhev minerální vody si žádají své a vydal jsem se hledat toaletu. Nalezl jsem ji kousek pod příchozí cestou. Šlo o malé zděné stavení postavené nenápadně pod stromem na okraji dlážděného plácku obehnanéhokrámky. Mírumilovný dojem z dálky ovšem ani trochu neodpovídal realitě skryté uvnitř. Už když jsem se přiblížil více ovanul mě silný štiplavý zápach, který vstupem rozbitými dveřmi ještě zesílil. Všude na podlaze byla voda (aspoň doufám, že to byla voda) a po špinavých a rozbitých zdech se proháněly hejna much. Kdyby to nebylo tak akutní asi bych nechal celou záležitost na později. Takhle mi nezbylo nic jiného než použít opravdu velmi nehygienické zařízení a rychle vypadnout. Nechápal jsem, jak parta místních obyvatel může stát opřená o stěnu stavení a vesele se vybavovat při cigárku. Konečně dorazil Husein se vstupenkami a
delegátka nás vyzvala abychom ji následovali ke vstupní bráně. Nevím proč někteří lidé museli před vstupem do areálu vyplnit nějaké papíry, ale nám se to naštěstí vyhnulo. Po průchodu branou jsme se ocitli na jakémsi chodníku rozděleném na dvě části. Jedna polovina byla vyhrazena pro pěší, ta druhá zase pro osly a koně s kočáry. Ty bylo možné si za poplatek pronajmout, ale pochopitelně by se to neobešlo bez smlouvání a významné ztráty času. Nalevo od nás se nacházelo něco jako stanoviště taxi, ovšem v místním koloritu. Pod slaměnými stříškami postávali koně a osli, na zemi se povalovaly části postrojů a mezi vším ležérně procházeli snědí poháněči zvířat. Vydali jsme se širokým údolím dolů. Po několika málo metrech už jsme zahlédli první známky, že se nacházíme v zajímavé archeologické lokalitě. V pohlednětvarovaných skalách kulovitého tvaru zely díry do člověkem vytesaných jeskyň sloužících kdysi jako příbytky. Čím dále jsme vstupovali mezi tyto kamenné kopule tím více přibývalo kobek a jiných lidských výtvorů. Bez zajímavosti nebyla ani obří kamenná krychle. Její účel není dodnes znám a tak nezbývá než se dohadovat zda jde o nedokončenou sochu nebo primitivní oltář. Asi o padesát metrů níže je do skály vytesaná hrobka. Tvoří ji jakési průčelí vysekané do pískovce se dvěmi otvory nad sebou. Souvisí to s vírou tehdejších obyvatel, kteří se bůhvíproč domnívali že nejdůležitějšími ostatky jsou kosti. Do horní části hrobky tedyuložili tělo hned po úmrtí, a až se po několika letech měkké části rozložily byly snadno odstraněny z kostry a skelet pak uložen do spodní kobky, což byla závěrečná část pohřbu. Pokračovali jsme dále a přišli k někdejší hrázi, jenž chránila město před povodněmi v období dešťů a v opačném případě sloužila jako zásobárna vody. Důmyslný systém jakýchsi primitivních potrubí dokonce odváděl přebytečnou vodu daleko do pouště. A právě zde, u ruin přehradního valu začíná to, co si lidé v souvislosti s Petrou představují. Právě tady se cesta zakusuje hluboko mezi vysoké skály, jenž různé chemické příměsi zabarvily do jemné růžové barvy. Jako přízrak působí zbytky majestátní brány - oblouku klenoucího se přes soutěsku. Tento oblouk byl zbudován Nabatejci, původními obyvateli a zakladateli města Petra u příležitosti návštěvy římského císaře Hadriána. Pro tuto příležitost bylo i dno soutěsky vydlážděno plochými kameny a také spousta dalších staveb vznikla proto, aby císař na návštěvu Petry nikdy nezapomněl. Myslím ale, že zapomenout na místo tak výjimečné jako je tohle sesnad ani nedá. Tisíciletý dlážděný chodník se vine soutěskou, která se tu zužuje, tam rozšiřuje, zakousává se hluboko mezi strmé růžové stěny, elegantně proplouvá pod skalními převisy a je lemován tak fascinujícími stavbami či artefakty, až člověk skoro ani nevěří že tohle vytvořili lidé před několika tisíci lety. Po jeho kamenech se mimo jemného písku prohání také turisté ze všech koutů světa.Evropané v kraťasech a tričku, Američané v džínách a s tropickým kloboukem na hlavě, skupinky Japonců s malinkými fotoaparáty na krku, Indové a Indky v pestrobarevných řízách a s hindí na čele, či Arabové v doprovodu svých žen zahalených od hlavy až k patě v černých šatech s šátkem kolem obličeje. Všechny tyhle postavy se sunuly a míjeli na dně úzké skalní rozsedliny a svorně uskakovali ďábelskou rychlostí projíždějícím koňským povozům, které se tu a tam vynořily zpoza zatáčky v pískovcového masivu. Naše skupinka se pohybovala poměrně svižným tempem a její postup byl přerušován občasnými zastávkami na místech, kde bylo vhodné podat výklad. Zajímavá byla třeba socha, jenž z boku vypadala jako ryba a zepředu jako slon. Tyhle zastávky pro mě byly vítanou možností jak odběhnout pár metrů napřed a pořídit snímky nerušené davem ostatních členů naší výpravy. Zlatý hřeb měl teprve přijít.