Jordánsko a skalní město Petra (2)

1. prosince 2007 v 21:15 | Tomáš Kelar |  Blízký Východ 2007
(pokračování první části)

Zaujat fotografováním zajímavé dutiny asi tři metry nad úrovní chodníku jsem byl vyrušen svou přítelkyní. "Podívej se támhle!", řekla a prstem ukázala kupředu. V úzké štěrbině, kterou jsme se teprve měli vydat se nejasně rýsovala kontura něčeho notoricky známého. Něčeho, co jsem toužil vidět už od svých dětských let a téměř ani nedoufal že někdy uvidím. Rozeběhl jsem se tím směrem a po několika krocích zůstal užasle stát. Mezi dvěma stínem ztmavlými skalními stěnami jsem zíral na dokonale osvětlenou budovu nabatejské klenotnice. Nebyl to jen obrázek v encyklopedii či televizní dokument. Byla skutečná, obrovská, dokonale symetrická s jemnými vzory zdobícími hlavy sloupů. Materiál z nějž byla tvořena, skála do níž byla vytesána měla něžný růžovooranžový nádech a tady, ve skalní průrvě kde všechno působilo tak stroze a tvrdě dělala dojem něčeho skoro nadpozemského. Na písečném prostranství před ní se procházeli lidé všech ras, vířil se písek jemný jako prach a v něm leželi krásně vyšňoření velbloudi. Chvíli jsem jen tak stál a zíral. Pak jsem připlácí oko k hledáčku fotoaparátu a během zoufalého pobíhání kolem se snažil udělat snímky, které by aspoň částečně zachytily tu nádheru. Když už se mi zdálo že fotografií mám dostatek začal jsem si znova, a tentokrát s chladnější hlavou prohlížet celou stavbu. Nelze neobdivovat fortel starověkých kameníků, kteří do tvrdé skály dokázali vytesat úctyhodné dílo. Nešlo "pouze" o množství odtěženého kamene pod nímž se skrývala celá budova klenotnice. I dnes návštěvníka zarazí dokonalý soulad křivek, pravidelnost a detailní zpracování každého milimetru. Sluneční světlo přicházející shora do rokle si pohrávalo s barvami tisíciletých vrstev vápence a měnilo tak jejich odstíny od pískově šedé až k jasně růžové podobně jako zrcadla a barevná sklíčka modelují obrazce v kaleidoskopu. Zatímco vrchol průčelí vystavoval na odiv své ozdoby a hrany díky kontrastnému světlu s překvapující ostrostí, schody ke vchodu mezi sloupy se lehce ztrácely v oblaku zvířeného prachu a davech turistů i místních podnikavců. Kamenné stěny okolo si mezi sebou posílaly hlasy a slova bezpočtu jazyků, aby je v závěru nechaly odrazit vzhůru vstříc bezmračnému nebi. Trpělivě přihlížejícímu a naslouchajícímu všem výkřikům obdivu, smlouvání o ceně dopravy na velbloudím hřbetu, nabídkám prodejců u dřevěných stánků i spílání napálených zákazníků. Překvapilo mě, že vstup na schodiště klenotnice není zakázán. Nemohl jsem proto odolat a vydal se také aspoň nakouknout vstupním otvorem do útrob hory. S úspěšným překonáním několika schodů, už značně ohlodaných zubem času, jsem se protlačil davem a mohl nahlédnout dovnitř. Trochu mě zklamalo, že přede mnou se otevřela jen prázdná čtvercová místnost ne větší než středně velký obývací pokoj panelákového bytu. Nikde žádná freska nebo reliéf na zdi. Pouze na druhé straně byl vidět další vchod kamsi dál do skály. Tam jsem se už ale pochopitelně podívat nemohl. Provaz natažený přes práh střežený nějakým místním hlídačem zkrátka nedovoloval bližší zkoumání, třebaže proniknout přes zábranu a nahlédnout za tajemné dveře mě skutečně velmi lákalo. Vyšel jsem tedy opět ven po rozbitém schodišti na prostranství před budovou a připojil se k naší skupině. Delegátka zrovna opět cosi vysvětlovala a pak jsme se odebrali dále. Napravo od klenotnice jsme vyšli ze skalí rozsedliny na volnější prostor. Sice ho stále lemovaly kamenné stěny, ale ne tak těsně. Prošli jsme kolem města mrtvých, úbočí poseté otvory hrobek dolů k amfiteátru. Stejně jako všechno byl opět vysekán do
okolních skal a na první pohled nebyl tak majestátný jako z bližšího pohledu. Vstup na jeho hlediště byl ovšem zahrazen pletivem a nevzhledným plotem, takže jsme si jej mohli prohlédnout pouze s určitým odstupem. Cestou od divadla jsme se definitivně vymanili z objetí skal a stanuli na jakési tehdejší hlavní třídě města. Dlážděná silnice lemovaná sloupořadím a přehrazená jakousi monumentální bránou nás zavedla až na samý konec návštěvnické trasy. Během chůze jsme se vyhýbali ohromným velbloudům vezoucím turisty zpátky ke klenotnici, případně oslům, kteří je mohli dopravit až úplně nahoru ke vstupu do celého areálu. Za ruinami krychlového chrámu na konci promenády jsme v restauraci dostali oběd. Z rozestavěných mís a hrnců jsme si na talíře nabrali co a kolik jsme chtěli, a u dlouhých stolů krytých plátěnou střechou jsme se pustili do jídla. Jordánská kuchyně mi svědčila mnohem lépe než egyptská. Nejenže maso nebylo tak tuhé, ale také omáčka byla lépe ochucená a v rýži obarvené kari kořením byly kousky rozinek. Nakonec jsme ještě každý "vyfasovali" přírodně
opékané kuřecí stehno. Pravda, bylo dost opálené a chuť se jen těžko dá srovnávat se staročeskou recepturou na jablkách, ale i to je část exotiky za níž jsme přijeli. Pouze jeden nepříjemný chlap, který nás svými připomínkami a arogantním chováním rozčiloval už v letadle nebo předevčírem v Jeruzalémě odmítl ze zdejší kuchyně jíst a stěžoval si delegátce, že kvalita jídla neodpovídá ceně kterou za zájezd zaplatil. Po obědě jsme dostali rozchod a začali zvažovat jak se nejsnadněji dostat zpátky k autobusu odjíždějícímu necelé dvě hodiny. Protože přítelkyně dychtila po projížďce na hřbetu velblouda vydali jsme se místu kde velbloudáři čekali na zákazníky. Bylo to jen pár kroků od restaurace. Bohužel jsme brzy zjistili, že cena takové projížďky přesahuje částku kterou jsme ochotni zaplatit. Ani po delším smlouvání se nám nepodařilo cenu snížit na 15 amerických dolaru, což byla podle delegátky běžná suma. Místo toho jsme skončili někde u nabídky 19i dolarů a to už se nám zdálo za ten necelý kilometr a půl přece jen hodně.
Zkusili jsme tedy štěstí u oslů - tedy u jejich majitelů, ovšem vzhledem k tvrdohlavosti při smlouvání o ceně si ani oni se svými zvířaty nezadali. Po asi desetiminutovém dohadování, při němž jsme byli celkem nepříjemně obstoupeni kruhem opálených chlapíků v turbanech jsme konečně kývli na nabídku jednoho z nich, že na oslech nás oba doveze ke klenotnici za 9 dolarů. Šťastní, že se dostaneme z nezvyklé situace jsme tedy kývli a za chvíli nás už dva oslíci nesli zpátky, vzhůru po starobylé cestě po níž jsme prve přišli. Jízda na hřbetě osla byla příjemná. Už proto, že nás z předešlé chůze začínaly bolet nohy. Osli šli prakticky automaticky bez jakéhokoliv pobízení. Nebylo třeba je nijak usměrňovat. Určitě touto trasou šli už tolikrát, zeji znali zpaměti. U města mrtvých, tedy pár metrů od klenotnice a také vstupu do soutěsky se zastavili, my jsme seskočili ze sedel a zbytek cesty došli pěšky. Ještě naposled jsme se pozastavili před monumentálním dílem a pokračovali vzhůru, mezi vysokými skalnímistěnami a nohama vířili písek jemný jako pudr navátý na starodávné stezce. Když jsme vycházeli branou z areálu a ocitli se zase na plácku se stánky a odérem bokem stojících toalet byli jsme už docela unavení. Zásoby minerálky dovezené z Egypta dávno došly, takže jsme museli obětovat pár dolarů navíc za ovocný džus. Během další půlhodiny nás už autobus odvážel zpátky k izraelským hranicím. Ještě před jejich překročením jsme se zhruba na hodinu zastavili v Aquabě. Mnozí turisté včetně nás neodolali a zakoupili balíček ořechových pochoutek. Sám jsem si odtamtud odvezl dvě kila oříšků a půl kila čokolády ve tvaru barevných kamínků.
Překročení jordánské i izraelské hranice zpátky do Egypta proběhlo bez problémů. K hotelu jsme dorazili kolem jedenácté hodiny večer, a přestože pro nás byla v hotelové restauraci nachystaná pozdní večeře neměli jsme už na jídlo ani pomyšlení. Místo jídla jsme byli namlsaní zážitků, takže jsme se jen osprchovali a šli spát. Návštěvu Petry doporučuji všem milovníkům exotiky či historie. Dokonce věřím, že i člověku, kterého památky jinak normálně nelákají dá návštěva tohoto mimořádného místa pocit něčeho nevšedního a krásného. Narozdíl od kýčovitých suvenýrů či pohlednic, z nichž se časem stanou jen barevné papírky z obrázkem růžových skal vám ten fantastický pocit, že jste tam byli už nikdo, nic a nikdy nevezme.