Athény

8. ledna 2008 v 23:27 | Tomáš Kelar |  Řecko 2003
Výlet do hlavního města

Neděle 8.6.2003 byla určena všem návštěvníkům prahnoucím spatřit na vlastní oči centrum někdejší vzdělanosti, město Athény. Jelikož toho dne ale řečtí památkáři stávkovali byl výlet přesunut na pondělí. Nejenže jsme tak přišli o jistě zajímavý zážitek zemětřesení o síle 4,5 stupně Richterovy stupnice, ale navíc jsme do Athén jeli ještě s maďarskou skupinou. Slovenská průvodkyně tedy musela výklad říkat dvakrát - jednou slovensky a podruhé maďarsky, takže nakonec nezbyl čas ani na návštěvu athénského přístavu Pordus, což nás samozřejmě mrzelo. Na cestu jsme se vydali autobusem dorazivším do Nei Pori s tradičním řeckým zpožděním asi o půl sedmé ráno. Trasa dlouhá okolo 450Km vedla přes města Lamia a Larissa podél pobřeží až do hlavního města. Mou vizi moderního velkoměsta navždy pohřbila podoba, která by seděla spíše na Káhiru či Istanbul. Zašedlé zdi budov postavených bez zjevného systému lemovaly přeplněné chodníky a lidé se po chodnících i silnicích prodírali do všech stran bez ohledu na provoz. Balkony vysokých budov byly stíněny plátěnými stříškami s třepenými okraji různých barev a aby byl obraz dokonalý tak všude rostly vysokánské palmy, které nikoho ze Středoevropanů nenechaly na pochybách že se nachází na místě pro něj jistě velmi exotickém. V kontrastu k šedosti budov se na silnicích proháněly automobily renomovaných značek a po několikaúrovňových křižovatkách a nadjezdech se rozjížděly dál do spleti ulic. Mezi domy a byzantskými kostely se k nebi vypínaly trosky starověkých památek a někde uprostřed města se tyčil bájný pahorek Akropolis i se svým Parthenónem. Když se autobus prodral vším tím zmatkem zastavil na parkovišti pod Akropolí a my jsme tak poprvé stanuli na půdě někdejšího centra evropské kultury. Chodníkem a mezi olivovníky jsme vyšli k pokladnám. Tam jsme obdrželi vstupenky za 12 Euro (cca 390Kč) a po kamenitých stezkách a schůdcích jsme vyšlapali dost vysoko na to, abychom viděli ruiny antického Hérodotova divadla postaveného zde Římany. Zbývaly z něj ještě některé části zdi, která divadlo v minulosti zcela obklopovala. Prý tu bylo možné i otevírat a zavírat střechu podle potřeby. Na rozdíl od řeckých divadel byla ta římská uzpůsobena spíš pro hudební než dramatická představení. Měla proto strmější hlediště a diváci seděly okolo pódia v půlkruhu na rozdíl od řeckých amfiteátrů, kde hlediště pódium zcela obepínala. Od Hérodotova divadla nás už průvodkyně vedla přímo k bráně chrámového komplexu. Před vstupní branou následoval krátký výklad a po několika dalších krocích už jsme stáli před Parthenónem. Chrám byl zrovna v opravě takže dojem kazilo lešení a veliký jeřáb. Být zde však přesto bylo fantastické. Z každého kamene tu dýchala historie a nebylo nijak těžké se jen tak zastavit a představit si zástup patriciů i obyčejných lidí jdoucím oslavit své bohy. Z dalšího výkladu jsme se dozvěděli, že antické chrámy byly stavěny s filozofií, že by měly znázorňovat živý, především lidský organismus neboť tělo člověka bylo ve své době považováno za dokonalé. Základna Parthenónu je proto trochu "vypouklá" aby budila dojem, že se budova "nadechuje". Rafinované byly i architektonické metody jako například nápad postavit sloupy na krajích chrámu lehce "nakřivo". Budova tak díky optickému klamu vypadá majestátnější a větší než ve skutečnosti. I když jsem si vždycky myslel, že na vrcholku Akropole stojí pouze Parthenón byla to chyba. Parthenón je sice největší a nejznámější stavbou na pahorku, ale vedle něj tu stojí ještě menší Erechteion, zmíněná vstupní brána a muzeum. Erechteion byl vlastně ještě důležitější než samotný parthenón, neboť v něm stávala veliká socha Atény-ochránkyně, patronky města. Socha zde už dávno není, ale zajímavé je sousoší šesti ženských postav (karyatid) podpírající střechu výklenku chrámu. Nutno ovšem dodat, že tyto sochy jsou kopiemi a originály se nachází uschované v bezpečí před nevyzpytatelným klimatem. Protože je Akropolis jedním z nejvyšších kopců v Athénách je jasné, že je odtamtud krásný výhled. Město se táhne do dálky na všechny strany k hradbě hor a jen na východě se zastavuje na mořském břehu. Stát zde bylo pro mě splnění dávného snu a tak jsem si to také patřičně vychutnával. Z Akropole nás průvodkyně vedla starou částí Athén zvanou Plaka do restaurace na oběd. Naše očekávání nějaké masité dobroty přebila porce musaky. Vypadá to jako nějaká buchta, ale chutná jako by ji někdo rozžvýkal a natrávil už dávno předtím. Berte to tedy jako malé upozornění, že v přítomnosti tohoto pokrmu v menu restaurace je více než vhodné svůj výběr zvážit a rozhodnout se pro něco jiného. Pokračovali jsme kolem někdejší agory (veřejné prostranství), viděli místo kde skonal Sokrates a zamířili k budově Parlamentu na střídání stráží. Proplétali jsme se změtí ulic, podchodů a nakonec jsme šťastně dorazili na náměstí Syntagma. Na první pohled vypadá řecký Parlament jako jakákoliv stará budova. Má růžovooranžovou omítku a na ploše před ní stojí u malých strážních budek vojáci stáže ve svých netypických, chtělo by se říci až komických uniformách. Také samotné střídání spíše než vážnou ceremonii připomíná nějakou veselou divadelní hru a marně jsem se snažil najít důvod kroků tam, zpátky, do strany, dupnutí do země botami s bambulí… prostě kdo neviděl - neuvěří. Než ta šaškárna skončila dojel až k Parlamentu náš autobus a my jsme se vydali na cestu zpátky. Asi v půli cesty jsme ještě udělali zastávku na místě bitvy u Thermo-pyl a u památníků padlým bojovníkům a králi Leonidasovi. Do Nei Pori jsme dorazili po desáté hodině večerní a až druhý den se dověděli o zemětřesení, které městečko během našeho výletu postihlo a dokonce pobořilo několik domů.