Jak jsem přežil Vánoce a Silvestra

9. ledna 2008 v 18:49 | T(h)om |  Milý deníčku...
Tak máme konečně po svátcích. Stromečky už leží u kontejnerů, ty umělé na své polici ve špajzu, všichni se pomalu vracíme do reality a nějakou dobu nám ještě bude zle při vzpomínce na přejídání se cukrovím. Jaké že ty čerstvě odešlé Vánoce vlastně byly? Nic si nenalhávejme. V televizi jsme se jako každý rok dočkali "evergreenů" v podobě pohádek či silvestrovského Menšíka, utratili jsme spoustu peněz za dárky, někteří se ještě vzpamatovávají z novoročních oslav, a když se to tak vezme, v podstatě jsme se rádi vrátili do práce či do škol.
Mé svátky také neprobíhaly nijak výjimečně. Protože jsem byl celý rok hodný, nezlobil, nemluvil sprostě, zdravil sousedy a čistil si ouška, tak jsem vyfasoval spoustu dárečků. Mezi nimi například knížku, něco na zub či batůžek - ten se bude na jaře výborně hodit na kolo. A jelikož ani v tomto roce neplánuji zhrubnout (já bych "kurva" neřekl ani za sto kilo sraček) tak se jistě můžu za rok těšit na další import prezentíků. O Štědrém dni jsem zhltl tři řízky z kapříka s bramborovým salátem, s přítelkyní jsme si předali nějaké ty balíčky a večer jsem byl ukecán na půlnoční.
To jsem zase na něco kývnul! Když si odmyslím, že mi mrzly uši a rypák tak cesta ke kostelu vypadala docela idylicky. Znáte to: Třpytící se snížek, neonové vločky na lampách, v bříšku se kapřík vesele šplouchal v žaludečních šťávách… Musím uznat, že šumperský farní kostel je opravdu pěkný. Zachovalá fasáda, udržovaný interiér i taková ta správná atmosféra - všechno jak má být. Dokonce jsem slyšel, že se má rekonstruovat kopie da Vinciho Poslední večeře ve venkovní vitríně. Naposledy jsem v tomto kostele byl na půlnoční mši asi jako desetileté robátko s prarodiči a pamatuji si jen to, že jsem chtěl jít domů a děsně mě štvaly ty zpěvy, které měly máloco společného s tehdejší hvězdou mé hudební scény, Jožkou Černým. Od té doby se ale spousta věcí změnila. Jožku vystřídali poněkudmodernější interpreti s elektrickými kytarami místo cimbálu, už nejsem robátko a také jsem zapomněl na trauma, jaké jsem si tenkrát domů přinesl. Tož lidí tam byly mraky. Měl jsem najednou dojem, že v Šumperku žijí samí křesťanští fundamentalisté, ale brzy jsem se přesvědčil, že tomu tak úplně není. Přede mnou seděl v lavici jakýsi přestárlý puberťák s kšiltovkou, slunečními brýlemi (zajímavý nápad, tahat je na půlnoční) a v uších měl tolik kovových kroužků, že by z toho u Mittalu v Ostravě byli schopní vyrobit další turbínu pro Temelín. Nejprve jsem si říkal, že i věřící lidé můžou mít svoje vrtochy, jenže pak kdesi v davu zaregistroval nějakého známého a zamával na něj. "Čááááu! Co ty tady?!" zaburácelo do tichého a svátečně naladěného kostelního dusna až se Ježíš na kříži cukl leknutím. "Ty vole zdááááár! Jak žiješ?!" opáčil ten v kšiltovce neméně hlasitě. Lidé se po sobě pochopitelně znechuceně otáčeli a brzy se začaly ozývat hlasy vykazující křiklouny z kostela. "Ty vole jdem ven, tady to stejně stojí za hovno!" zahulákal nakonec jeden z hříšníků a oba se začali protlačovat davem k východu, kde u dveří byli lidé namačkaní už tak dost natěsno. Když za nimi zapadly dveře a situace se uklidnila, vystoupil před lidi nějaký papaláš v noční košili - asi farář. Četl do mikrofonu úryvky z Bible, lidi tu vstávali, tu si zase sedali a kolem faráře neustále kroužil jakýsi mlaďoch s kadidelnicí a podkuřoval mu. Chvílemi to dokonce vypadalo, jako by mu chtěl z roucha vykouřit včelí roj. Když přečetl tak půl stránky ozval se odněkud nahoře z balkonu (v kostele bych ho měl správně nazývat "kůr") zpěv. Nemám nic proti chorálům - dokonce si je doma občas pouštím, ale jsem docela rád, že nerozumím textům. Tady jsem je totiž slyšel v češtině a musím konstatovat, že jejich umělecká hodnota byla velmi slabá. Pravda, uznávám, že tyto texty byly původně určeny pro poněkud jinak náročné středověké publikum, ale nikdo se mi tedy nemůže divit, když mě ve dvacátém prvním století příliš nenadchnou. Když mnohohlasy dozněly, chopil se opět mikrofonu košiláč. Tentokrát však ne s úryvkem z Bible, ale vlastní řečí. Obecně chtěl asi říct, že lidi už ničemu moc nevěří a ze svátků se stává stereotypní a konzumní záležitost. Taky v tom bylo něco o odpouštění a podobných věcech. Tedy ne že by neměl svým způsobem pravdu, ale styl, jakým svou řeč vedl mě prostě přiváděl k šílenství. Že šlo o takový ten uťáplý farářský projev, to bych ještě snesl. Vadilo mi ale slůvko "jako" za každým druhým slovem. "Povím vám jako jednu příhodu, která pojednává jako o jednom jako člověku, který se jako vrací z vězení, jako domů. A ve vlaku si k němu jako k němu přisedne takový jako další cestující a ptá se ho kam jako jede…" No, byla to příhoda o trestanci, který neví zda se může po svém provinění vrátit domů k otci. Otec mu na dopisy neodpovídal a tak mu syn napsal, že pojede vlakem kolem domu a jestli mu otec odpustil, ať na strom pověsí bílý šátek. Má ale strach z toho, že ten strom najde prázdný, tak odvrátí zrak a požádá spolucestujícího aby se na strom podíval sám, a pak mu řekl co viděl. Ten to pochopitelně udělá, a když projedou kolem domu vězňova otce, zvolá "Celý strom je obsypaný bílými šátky!". Měla to být taková sice trochu zamotaná, přesto originálně pojatá historka o odpuštění, jenže s jako jako za každým slovem se z toho stala víceméně taková jako zkomolená jako motanice. Když z kůru opět spustil sbor nějakou tu středověkou hitovku, bylo toho už na mě trochu moc. Kývl jsem na přítelkyni a kostel opustil. Nemůžu si pomoct, ale měl jsem dojem, že tam z lidí dělají ovce - nebo dokonce blbce. Každý má přece svůj rozum a svědomí a dá se to vyjádřit i srozumitelnějším a lepším způsobem. Jelikož jsem, já - ateista, na mši vydržel asi tři čtvrtě hodiny tak doufám, že na mě potencionální věřící čtenáři nebudou pořádat hony a chtít mě za předchozí řádky upálit či ukřižovat (hlavně upalování je v našem kraji docela dobrá tradice). Zkrátka jen prezentuji svůj názor, byť se může zdát trochu barbarský či kacířský.
Druhý den, Boží hod jsem strávil u rodičů v Zábřehu na Moravě, a když se podobná rodinná slezina konala i druhý den u prarodičů, bylo toho na mě už opravdu moc. Naštěstí jsem nebyl sám, komu posedávání a přejídání za tu dobu lezlo krkem. Táta měl podobný názor a tak jsme druhý svátek vánoční - na Štěpána vyrazili na výlet do hor. Tedy nechci se chvástat, ale začátkem prosince jsem si opět pořídil nový fotoaparát (ten starý jsem prodal před čtvrt rokem v Egyptě) a tohle byla skvělá příležitost jak ho vyzkoušet v praxi. Ostatně pokud jste četli článek o tvorbě panoramat v rubrice "Fotografování", obrázky, které tam prezentuji pocházejí právě z tohoto výletu - tedy pochopitelně mimo toho prvního. Ten je z října a pořízený Jeruzalémě. Na Třech kamenech bylo krásně. Málokdy se zadaří zažít tak krásné inverzní počasí jako toho dne. Zatímco v Šumperku vládla zatažená obloha s občasným sněžením, na hřebenech bylo jasno, vzduch ukázkově promrzlý a skvělá viditelnost, takže jsme krásně viděli i vysílač na Pradědu nebo větrné elektrárny pod nádrží přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Prostě jsme tam zkysli až do západu slunce a pořídili spoustu hezkých obrázků. Takto strávený svátek byl z mého pohledu mnohem přínosnější než sedět doma a cpát do sebe zbylé cukroví.
Silvestr nebyl stejně jako Štědrý den nijak přelomový. V televizi dávali opět ho… tedy exkrement, takže kulturu jistily DVD z půjčovny a počítač. Byl jsem doma se svou přítelkyní, cpali jsme se jednohubkami s nivou a bylo fajn. Před půlnocí jsme se vydali na náměstí k radnici, kde je každý rok největší ruch. Ze začátku sice jen sem tam práskla nějaká petarda, ale kolem půlnoci vypuklo to správné peklo. Rakety lítaly jak vzteklé, nebe se blýskalo barevnými výbuchy, vzduch smrděl sírou a na všechny shůry padaly kusy rachejtlí, které už splnily svůj účel. Banda Vietnamců dokonce zapálila ohnivou fontánu, pravděpodobně propašovanou z Asie, tak mohutnou, že na sebe okamžitě strhli pozornost. Přibližně třímetrový gejzír plamenů tryskající poměrně dlouho prostě zaujal všechny přítomné. Pomineme-li, že po něm na místě zbyl pořádný svinčík, tak to byla třešnička na pomyslném silvestrovském dortu. Zkrátka letošní ohňostroje se povedly na jedničku a chvílemi to vypadalo spíš jako útok Al-Kaidy než vítání nového roku.
Co dodat závěrem? Svátky tady budou zase za rok. Jejich odpůrci tedy mají na rok klid, milovníci se mají dvanáct měsíců na co těšit a aktivisti můžou začít nakupovat dárky na další Vánoce, které jsou tu za necelých 360 dní. Já všem přeji aby těch 360 dní bylo plných zdraví, pohody a příjemných zážitků. Bude-li mezi ně patřit i navštěvování mého blogu, budu pochopitelně rád.