Řecko geograficky a historicky

8. ledna 2008 v 23:30 | Tomáš Kelar |  Řecko 2003

"Jasu!" - Tímto řeckým pozdravem znamenajícím něco jako naše "Ahoj" či "nazdar" bych rád zahájil psaní věnované zážitkům z dovolené v zemi slunce, moře, oliv a antických bohů zvané Řecko.
Starou Hélénii jsem navštívil začátkem června roku 2003 se svojí přítelkyní Věrkou a cílem našeho pobytu bylo přímořské letovisko Nei Pori na Olympské riviéře.
Začátek bude vhodné zmínit něco o geografických a historických údajích:
Řecko leží na Balkánském a Peloponéském poloostrově a dále na několika tisících ostrovech a ostrůvcích jimž velikostí kraluje proslulá Kréta. Vnitrozemí tvoří převážně hory a nejvyšší horou je Olymp s vrcholem sahajícím do výše 2914 metrů nad mořem. Řecké pobřeží je omýváno hned čtyřmi moři - Egejské, Jónské, Krétské a Středozemní. Mimo čisté vody je známé také slunečným podnebím, kvalitou služeb v turistickém ruchu a v neposlední řadě také ohromným obsahem kulturního dědictví a fascinující historií. Na území státu žije zhruba 11 milionů obyvatelstva, které je soustředěno převážně podél pobřeží. Hlavní město Atény (Atina) je zároveň největším městem Řecka a i s předměstími a přístavem Pireus zde žije asi 4,5 milionu lidí. Druhým největším městem je Soluň (Thessaloniki) srovnatelná počtem obyvatel s Prahou. Přestože území Řecka je často nazýváno kolébkou civilizace, její základy leží na Krétě někde před 5000 lety. V době, kdy severní Evropa patří lidem teprve opouštějícím jeskyně již na Krétě vesele bují Minojská civilizace, která umí používat čtyřkolé vozy, hieroglyfické písmo a vyniká důmyslnou architekturou. Co se týče architektury nelze nezmínit krétský palác Knóssos, jehož složitost dost možná přispěla ke zrození mýtu o strašlivém Mínótaurovi uvězněném v labyrintu. Palác je totiž tvořen tisíci místnostmi uspořádanými bez jakéhokoliv viditelného systému ve vertikálním i horizontálním směru. Samo slovo "Labyrint" vzniklo ze slova "labys", čili "sekera". Znak dvojsečné sekery byl totiž vytesán na každém stavebním kameni v paláci a podle všeho pro tehdejší obyvatele znamenal nějaký kultovní symbol. Starokréťané byli také zdatnými mořeplavci a tak brzy přistály u pobřeží dnešního Řecka a přinesly zde prvky své kultury, z níž se brzy vyvinula kultura antická. Sama Minojská civilizace zaniká asi před 3000 lety. Podle rychlosti jakou k tomu došlo a podle všech indicií se tak mohlo stát přelitím ohromné vlny přes ostrov, kterou způsobil výbuch sopky na ostrově Santorini. Ostrov Santorini byl výbuchem téměř úplně zničen a vzniklá vlna mohla dát příčinu ke vzniku legendy o Atlantidě, nebo biblické potopě světa. Po této tragédii je Kréta dlouho ochromena, ale s příchodem Féničanů se opět staví na nohy. Přijímá fénické klínové písmo, které nahrazuje do té doby používané hieroglyfy. Z fénického písma se postupně vyvinuly dvě různé formy takzvané alfabety, rozšířily se i do zbytku Evropy a postupně se z nich staly základy písem používaných dodnes. Kulturní a technologický impuls dala Řecku tedy Kréta, ale Řecko samo toho využilo víc než dokonale v průběhu doby si vytvořilo vlastní kulturu, jejíž odkaz dodnes fascinuje lidi po celém světě.
Řecko je v mnoha směrech známo jako země dávných válečníků a dobyvatelů, jenže i ono samo zažilo obléhání a život v područí jiných národů. Svého času bylo dokonce součástí Římské říše, což však zdaleka nebylo nejtemnější období jeho historie. Římané se zde tenkrát chovali poměrně benevolentně a prakticky se ani nesnažili potlačovat řecké tradice nebo náboženství. Pod Akropolí dokonce postavili divadlo (Hérodotův amfiteátr), které mělo otevíratelnou střechu a dodnes slouží ke konání koncertů a divadelních představení (často zde účinkuje i multiinstrumentalista a skladatel Vangelis, který je též původem Řek). Římané od Helénů (starořeků) dokonce převzali některé prvky v architektuře a božstva, která však nesou římská jména. Řekové sice po pádu Římské říše svou nezávislost opět získali, nikdy však nebyli naprosto jednotní a na území Helady stále existovaly tzv. městské státy jako Sparta nebo Atény, jejichž vůdci se nedokázali shodnout na jednotném uspořádání země a na tom, které město bude hlavním správním centrem (hegemonem) i přesto, že trochu navrch v tomto sporu měly pokaždé Atény. Nejednotnost Řeků se tragicky projevila při vpádu Peršanů. Když se dověděli že na Řecko táhle perské vojsko svolali sice radu hlavních představitelů měst a armády, skrze různé mocenské tahanice a spory se však nebyli schopni na ničem zásadním dohodnout. Uznali sice že je potřeba se bránit, když však došlo k diskuzi o počtu vojáků které by měla každá strana vyslat nebo kde je potřeba postavit strategické pevnosti došlo k další vážné roztržce která nakonec skončila usnesením, že Peršané sice Řecko ohrožují, ale nejsou hrozbou jenž by se měla řešit hystericky a okamžitě. Jednáními znechucený spartský král Leonidas proto roku 480 před naším letopočtem sám ze svých oddílů vybral 300 mužů (těch, kteří už měli dospělé syny schopné zajistit rodinu) a v jejich čele vyrazil Peršanům vstříc. Po cestě se k nim přidávali i obyčejní vesničané a tak nakonec stanulo asi tisíc lidí v soutěsce Thermo-Pyly . Když Peršané dorazili a začali se vyloďovat seznali Řekové, že sílu nepřítele hrubě podcenili a sami stáli před asi desetitisícovou armádou krále Xerxa. Xerxes se sice nejdříve snažil s Leonidasem vyjednávat a požadoval vydání země po dobrém, ale Leonidas byl neústupný a zvoláním "Tak pojď a vezmi si mě!" začal slavnou bitvu u Thermo-Pyl (název místa vznikl podle sedmi termálních pramenů, které vyvěrají v okolních horách). Bitva to byla na první pohled předem rozhodnutá. Podle záznamů prý nebylo přes déšť perských šípů vidět slunce. "Nevadí", prohlásil prý neohrožený Leonidas, "aspoň budeme bojovat ve stínu!". Řekové se úspěšně a statečně drželi plné tři dny. Možná by se drželi i déle nebýt zrádce, který Peršanům za měšec zlata prozradil cestu k soutěsce, kterou perské vojsko vpadlo Řekům do zad a tak je obklíčilo. Leonidas se sice o zradě dověděl a zrádce nechal popravit, ale nebylo mu to nic platné. Po dohodě se svými muži se však rozhodl nevyjednávat a bojovat až do konce. Tak se i stalo. Zbytek Leonidasovy armády se na Peršany vrhl s ohromnou zuřivostí a vytrvalostí. Když jim došly zbraně bojovali holýma rukama a nakonec všichni padli. Sám Xerxes prý tenkrát třikrát vyskočil ze svého zlatého trůnu údivem nad tím, jak dobře a urputně Řekové bojovali. Tuto bitvu dnes na bývalém bojišti připomínají dva pomníky. Jeden je věnovaný samotnému Leonidasovi - přímo na místě kde král padl. Stojí na něm jeho věta "Tak pojď a vezmi si mě!" a socha slavného vůdce. Druhý, menší a o pár metrů dále stojící pomník je věnovaný třem stovkám Řeckým vojákům a je na něm po spartsku strohý nápis "Běž poutníče a zvěstuj Sparťanům, že mrtvi tady ležíme jak zákon nám kázal". Peršané Řecko po bitvě obsadili. Nelítostně bořily antické stavby (poničili i chrámy na Akropoli), potlačovali místní zvyky, zakázali Olympijské hry a Řecko za jejich okupace výrazně upadlo. Teprve Alexandru Makedonskému se po dlouhých desetiletích podařilo Řeky sjednotit a vyhnat Peršany ze země. Během svého krátkého života stačil ovládnout ohromné území až k Indii. V Egyptě dokonce založil město, které dodnes nese jeho jméno - Alexandrie. Jednotnost Řeků však s Alexandrovou smrtí opět vzala za své. Další krutá rána postihla Řecko s vpádem Turků, kteří v zemi zůstali dlouhých 500 let, což byla nejdelší doba okupace v řecké historii. Turci podobně jako Peršané omezovali místní zvyklosti, bořily chrámy a ve snaze obrátit obyvatele na jinou víru zde začali stavět byzantské kostely. Postupem času v Řecku převládlo křesťanství a do Střední Evropy se z dnešní Soluně vydávají věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří tuto víru rozšiřují dál. Po vyhnání Turků se Řekové konečně zase sjednocují a za svoje heslo volí větu "Svobodu nebo smrt". Řecká vlajka proto obsahuje tolik vodorovných pruhů kolik toto heslo slabik v řečtině. Dnes je Řecko vyspělým státem, členem Evropské Unie, jedním z nejvýznamnějších turistických center a díky velkému aténskému letišti a přístavu Pireus také důležitou dopravní tepnou Evropy.
Tolik stručně k Řecku a teď už k samotné dovolené: