Výlet do Dahabu

24. ledna 2008 v 21:33 | Tomáš Kelar |  Blízký Východ 2007
12.10.2007
Mezi návštěvou Izraele a Jordánska jsme ještě využili možnost zájezdu do egyptského letoviska Dahab ležícího přibližně 100Km na jih od hotelu. Protože odjezd se konal až o půl druhé odpoledne, měli jsme po snídani ještě čas se vyvalit na pláž a v klidu se naobědvat. Do mikrobusu jsme tedy v určený čas nastupovali s plným bříškem a dobrou náladou. Naším průvodcem byl jakýsi Egypťan, který ale nemluvil česky - jen anglicky. Naštěstí jsem neměl problém mu porozumět, a když nám popisoval co a jak se bude dít, občas jsem ostatním dělal překladatele. I se svojí ubohou angličtinou jsem si tedy na chvíli připadal jako ostřílený angličtinář. Mikrobus řídil postarší Arab s turbanem na hlavě a mimo nás se v něm vezla pestrá věková směsice lidí, ovšem všechno Češi.
Vyjeli jsme podél pobřeží směrem na jih k městečku Nuweibá a kousek za ním odbočili mezi skály. Cesta to vedla kamenitým terénem mezi stržemi i po písečných rovinách. Bylo zajímavé sledovat různě barevné vrstvy vápence uspořádané tu horizontálně, tam vertikálně podle toho, jak je během milionů let zvrásnily geologické síly. Asi za hodinu se před námi skály rozestoupily a na rovinatém mysu se objevilo město Dahab. Asi před dvěma lety se o Dahabu mluvilo v souvislosti s teroristickým útokem na tamní hotel, takže jsem čekal výstavní letovisko, které by teroristům stálo za námahu. Dahab je ale mnohem více původní arabskou vesnicí a turistická čtvrť tvoří jen malou část. Na druhou stranu to byla z mého pohledu příjemná změna od uměle vytvořeného ráje hotelovýchresortů typu Sonesta. Jsem zastánce původních tradic a když jedu do Egypta, chci vidět Egypt a ne nějakou betonovou frašku á la Las Vegas. Mikrobus nám nejdříve zastavil před ubohou imitací chrámu v Abú Simbel. Uvnitř byly dvě podlaží plné kýčovitých cetek. Dole ty nejhorší plastové sošky faraonů, nahoře papyrus. Papyry sice vypadaly z velké části také hrozně, ovšem zde bych si možná něco vybral. Protože jsem však nehodlal utratit veškeré penízky v prvním obchodě když nevím co bude k mání dále, myšlenky na nákup čehokoliv z tamního sortimentu jsem zavrhl. Trvalo asi dvacet minutnež jsme se všichni zase naskládali do mikrobusu. Ten nás odvezl kousek dál do centra. Vystoupili jsme si před mešitou a uličkou plných nejrůznějších krámků se vydali na průzkum. Obklopil nás typicky arabský křik prodejců ze všech stran. Všichni nás lákali do svého krámu a slibovali hory doly. Je ovšem potřeba zachovat chladnou hlavu a nenechat se ukecat. Vždycky si (pokud to čas dovolí) nejprve projděte všechny krámky, nic nekupujte a teprve až budete mít jasno tak zkuste o věc smlouvat - tomu se totiž nevyhnete. Při smlouvání se obrňte trpělivostí. Arabové počítají především s tím, že Evropané na všechno spěchají a raději jim zaplatí více než aby se dlouho dohadovali. Pokud chcete opravdu solidní cenu tak neustupujte a hádejte se třeba půl hodiny. Většinou se vám podaří částku, kterou prodejce uvedl snížit aspoň na polovinu.
Po ulici jsme došli až k pobřeží. Pláže na Sinaji nejsou na první pohled příliš krásné, nejsou-li zavezeny pískem, jak tomu bývá u hotelů. Čekejte spíš oblázky a kamení. V Dahabu se s pískem nikdo příliš neunavoval stejně jako s kanalizací, takže turista s citlivým nosánkem bude mít možná chvíli co dělat, aby si zvykl na všudypřítomný zápach. Zvlášť odpudivé je to u jinak celkem pohledného mostu přes malé přístaviště v umělém zálivu. Ten na první pohled připomíná spíše stoku, takže idylu nečekejte.
Nechci vám ale iluze o Dahabu zkazit. Jen se snažím říct, že i tohle patří k exotice těchto zemí a je potřeba to brát jako fakt. Nemám rád pohoršování se rozmazlených turistů nad tamními podmínkami jen proto, že jsou zvyklí spát v povlečení vonícím Azuritkem a na WC se utírat parfémovaným toaletním papírem. Ostatně přejdete-li zmíněný most, obklopí vás stín hustě nasázených palem, místo zápachu vzduch provoní jídlo okolních restaurací a vy nebudete stačit otáčet hlavou, abyste spatřili ty obchůdky, kavárničky, potápěčské školy a další podniky lemující pobřežní promenádu snad dva kilometry po celé délce zálivu. Ze všech stran zní směsice jazyků. Arabština, lámaná angličtina, ruština, němčina - výjimečně zaslechnete i češtinu. Zabočíte-li do některé z nedlážděných uliček mimo promenádu, ocitnete se jako mávnutím kouzelného proutku mimo všech těch ruchů. Obklopí vás syrově autentické prostředí malých polorozpadlých domků, odpadků, které nikdo nesbírá, a budete zase o jeden pohled na svět bohatší. Já a přítelkyně jsme prošli až na konec promenády a na zpáteční cestě začali nakupovat suvenýry. Koupil jsem tričkoa několik kamenných skarabeů. Vypadají docela autenticky i když je mi jasné, že nepocházejí ze starověkého hrobu, ale z nějaké domácí dílny místního šikuly. Co na tom? Pořád je to lepší než spousta jiných cetek vypadajících, jako by byly dovezené z Číny nebo Tchaj-wanu. S prázdnou peněženkou jsme se vydali zpátky k mešitě, kde čekal mikrobus. Slunce už začalo zapadat a nebe i moře se zabarvovalo melancholickým oranžovým odstínem. Zahrádky restaurací se pomalu rozsvěcovaly, palmy ozářené zespodu taky vypadaly velice zajímavě a než jsme došli k mostu u přístavu, bylo už slunce schované za horami tvořícími západní obzor. Vzduch prořízlo hulákání mezuína z mešity. Neznělo tak krásně jako v Jeruzalémě, kde však bylo přehráváno z CD nebo magnetofonu. Dahabský duchovní by asi v soutěži Superstar neuspěl a i ten nejhlušší posluchač to musí uznat. Jenomže svolávání z CD si může poslechnout kdokoliv a kdekoliv. Toto, byť brutálně falešné volání v sobě mělo neocenitelné koření skutečnosti, a to vám žádné CD nedá. Těžké je popsat pocity, které v člověku víří, když za takovéto kulisy prochází ulicíposeté koberci a na obzoru se pod ohnivě rudým večerním nebem objeví rozsvícená mešita. Pochopitelně jsem neodolal pokušení udělat pár snímků, než se docela setmí. Za pár minut na to už jsme zase seděli v mikrobusu unášejícím nás v černočerné noci po dně vyprahlých kaňonů zpátky do hotelů. Osobně jsem velice rád, že jsem se výletu zúčastnil. Sedět na hotelu mě nebaví a rád objevuji nová místa. V Dahabu jsem viděl mnohem autentičtější prostředí než hotelový bazén a to je samo o sobě k nezaplacení.