Výplod unaveného mozku

31. ledna 2008 v 8:32 | T(h)om |  Milý deníčku...
Dnes ráno jsem měl opět náladu stvořit nějaké to veršované dílko, ale sám jsem nečekal jaká blbost se z toho vyvine. Je prostě jasné, že uondán po noční směně, můj mozek prostě odmítá tvořit cokoliv rozumného, a třebaže původní záměr byl poměrně ušlechtilý, výsledek odpovídá tomuto rozpoložení. Následující řádky tedy prosím neberte jako poezii (ostatně proto jsem tento příspěvek zařadil do úplně jiné rubriky), ale jako ukázku toho, co plodí unavené mozky, které měly dávno odpočívat uložené na polštáři. Snad vám to bude dostatečně odstrašujícím příkladem pro to, abyste se nedejbože sami nepokoušeli o něco podobného.
Věřte mi: NEMÁ TO SMYSL!


Už nejsem ten co kdysi
-snílek, který sní si,
a naivní dítě u portálu světa.
Už mám na tváři pár vrásek
ze známostí i lásek,
vím, že všechno skončí za nějaká ta léta.

Už nekreslím po zdech srdce co terč šípu,
nesměju se důchodcům ani hloupým vtipům,
pokouším se hledět směle
před sebe - ne zpátky.
Po obědě piju kávu a k ní si čtu noviny,
život žiju na hranici možností a neviny,
osudu se zkouším bránit
- byť jsem na něj krátký.

Mám mailovou adresu a vlastní konto v bance,
po úřednících běhám s povědomím štvance,
a jako dobrák od kosti
jim dopřávám té radosti
- tvářím se, že bez nich jsou nulové mé šance.

V garáži mám Renault Clio,
ve špajzu jen jídlo BIO,
nosím pouze oblečení dle posledního trendu.
Pro chleba či koláče,
chodím v saku Versacce
a šéfa vyhrát nechávám na golfu o víkendu.

Už nekreslím kosočtverce protlé úhlopříčkou,
magazíny pro dospělé jsou jen slabou hříčkou,
- dávno se mi okoukaly a můj zájem mizí.
S kolegy se večer scházím nad sklenicí piva,
popíjíme, klábosíme jak v hospodách to bývá
a doma mě pak jistě vzruší jen fotbal v televizi.

Na Vánoce čekám Santu i se stádečkem sobů,
nejvíc dárků dávám sobě - to většina snobů.
Od vás žádám pouze,
otravně a dlouze,
ať po smrti mě uložíte do značkového hrobu.



PS: Já vás varoval!