Den v Izraeli - Jeruzalém

4. března 2008 v 21:27 | Tomáš Kelar |  Blízký Východ 2007
Jeruzalém - panorama
Už první setkání s Jeruzalémem je čímsi zvláštní. Přijíždíte jakoby z údolí a nad vámi se tyčí kopce poseté dvoupatrovými domky. Pak projedete tunelem a před vámi se objeví celé to úžasné město jako fata morgana. Z šedivých domů a kopců bez větší vegetace se tyčí věže chrámů, stavební jeřáby a jako zjevení se uprostřed toho všeho zlatě blýská ohromná kopule Skalního dómu. Ižidovský hřbitov
ateistu jakým jsem já při příjezdu do Jeruzaléma ovane směsice silných pocitů. Hlavou vám víří desítky pověstí, bájí, biblických příběhů a za každým vás napadne jen "Tak tady se to stalo". Průvodkyně nám pochopitelně osvěžila paměť vyprávěním nejdůležitějších událostí, takže i ti úplně neznalí barbaři do Jeruzaléma vstupovali s aspoň minimálním povědomím o důležitosti tohoto místa. Jako první jsme zastavili na Olivetské hoře. Na tomto kopci se nachází nejen arabská univerzita, ale hlavně obrovský židovský hřbitov. Židé věří, že v soudný den se Mesiáš zjeví právě na této hoře, půjde směrem k městu a bude probouzet mrtvé, kteří jsou toho hodni. A aby nebožtíci nečekali moc dlouho, nachází se hřbitov právě tady. Pro Židy i Křesťany je to tedy hora posvátná, ovšem běžní turisté jistě ocení jistě i nádherný výhled na celé město. Hned nad hřbitovem se nachází vyhlídková plošina, odkud můžete spatřit horu Sion, chrámovou horu i dominantu města - Sklaní dóm. Mimochodem: Říká se, že kopule dómu je pokryta sedmdesáti kilogramy pravého zlata. Nikdo neví zda je to skutečně pravda, ale jsme v Jeruzalémě - kdo se odváží tvrdit, že právě tady je něco nemožné? Když jsme se namlsali výhledem, následovalikaple Dominus Flevi
jsme průvodkyni ke kapli Dominus Flevit. Procházeli jsme strmě se svažující uličkou skrze hřbitov a prodírali se jak mezi místními obyvateli, tak skupinkami dalších turistů všech národností. Někde v půli kopce jsme zabočili doprava a malou brankou prošli ke kapli. Název Dominus Flevit znamená "Pán zaplakal". Když Ježíš přišel do Jeruzaléma a uviděl krásu města, dal se prý do pláče v předtuše že bude zničeno a Židé z něj vyhnáni. Došlo k tomu právě na tomto místě, kde byla jako připomínka události postavena zmíněná kaple. I odtud je na město pěkný výhled a navíc si můžete odpočinout ve stínu stromů lemujících příchodovou cestu. Dostat se do svatostánku se mě, stejně jako ostatním nepodařilo. Zrovna tam probíhala nějaká bohoslužba a uvnitř bylo plno lidí. Udělal jsem tedy jen pár fotek a motal se okolo. V tu chvíli vzduch prořízla další dávka exotiky: Z města sem dolehl zpěv svolávající muslimy k modlitbě. Hlas z amplionů se rozléhal široko daleko. Člověka, který to ještě nikdy nezažil to donutí se zastavit a nasávat atmosféru. Pro mě sice nešlo o novinku, ale většinou jsem zpěv mezuína slyšel jen v menších městech kde tak nevyzní. Tady v Jeruzalémě to bylo něco úplně jiného. Silnější, opravdovější, úchvatnější. Od kaple Dominus Flevit nás průvodkyně vedla k chrámu Národů. Ten stojí na úpatí Olivetské hory vedle zbytku Getsemanské zahrady. Zachovaná část olivového sadu je prý místem, kde byl Kristus zadržen vojáky a dokonce tu roste i olivovník tak starý, že tuto událost pamatuje. V samotném chrámu jsem nezaregistroval nic vyloženě neobvyklého. Mramorové sloupy, vitrážová okna… I tady, podobně jako v Dominus Flevit právě byla v plném proudu jakási mše. Překvapilo mě, že v žádném jeruzalémském chrámu či kostelu nebylo zakázané fotografování ani filmování (v Krakowě jsemHrobka panny Marie modlitba
byl za fotoaparát napomenut jakýmsi páprdou). Pochopitelně jsem to kvitoval s potěšením a cvakal o sto šest. Kousek od chrámu Národů se nachází podzemní krypta, či spíše podzemní kostel ve tvaru kříže. Údajně zde byla pochovaná Marie, Ježíšova matka, ale její tělo pak bylo přeneseno jinam. Dnes se v útrobách krypty nachází pravoslavná svatyně. Když sestoupíte po schodišti až dolů ocitnete se před dvěma oltáři, nadýchnete se vůně kadidla či vonných tyčinek a nad hlavou se vám budou houpat nesčetné ozdoby, olejové lampy, přívěsky a další zlatě se blyštící předměty. Zde jsem také viděl několik lidí klečících před oltářem pohroužených v hluboké motlitbě, pravoslavného kněze líbajícího ikonu a spoustu dalších projevů zbožné úcty některých návštěvníků. Návštěvu této kobky přesto nedoporučuji lidem trpícím klaustrofobií. Podzemní prostory by jim asi nedělaly dobře.
Zeď Nářků
Když jsme zase vyšli na denní světlo, čekal nás už venku autobus a zavezl nás k hradbám starého města. Vystoupili jsme a zamířili ke vstupní bráně. Vstup do starého města je možný jen před bezpečnostní rámy, a podle židovské víry je zvlášť brána pro muže i pro ženy. Zde jsme také poprvé potkali ortodoxní Židy jako vystřižené z učebnice. Černé kalhoty, černé sako, černý klobouk, vousy a pejzy - kupodivu to vypadá docela evropsky. Když jsme prošli branami vstoupili jsme na velké prostranství plné lidí. Jak jsme minuli roh jakési starobylé budovy bylo jasné, kde jsme. U vysoké zdi rozdělené zátarasem na ženskou a mužskou část bylo ortodoxně oděných Židů mnohem více. Mnozí z nich stáli u této zdi s tváří obrácenou ke kameni a lehce a rytmicky se ukláněli za stálého předčítání z malé knížečky, kterou drželi v ruce. Stáli jsme před posledním zbytkem Šalamounova chrámu známého jako Zeď Nářků nebo též Západní Zeď. Když ji vidíte přímo před sebou, ani vám nepřijde tak významná. Vypadá jako obyčejná zeď z velkých kamenů prorostlá trsy trávy. Uvědomíte-li si však souvislosti a spatříte-li davy modlících se Židů, rychle názor změníte.
U Zdi Nářků jsme se zdrželi asi hodinu. Udělali si fotky, zašli si až k ní, nasáli atmosféru a sešli se u průchodu na druhé straně prostranství. Tady jsme se vydali do úzkých uliček města po trase, která je známá jako "Via Dolorosa", čili "Křížová cesta". Je potřeba dodat, že skutečná ulice, po níž Ježíš nesl svůj kříž, leží dávno asi dva metry pod povrchem a vlastně celé město včetně zastávekuličky starého města křížové cesty dávno není tím městem, jaké Krista pamatovalo. Jeruzalém byl během historie minimálně čtyřikrát zničen a znova vystavěn, takže mnohé kostely, které tu najdete nejsou starší než dvacet let. Místa označená jako zastavení Křížové cesty prý ale aspoň zhruba odpovídají původní cestě. Díky tomu jsme se pozastavili na místě, kde Kristus padl pod tíhou kříže, kde mu neznámá dívky známá jako Veronika (vera - voda, nika - čistá) omyla vodou tvář, kde Ježíš při pádu otiskl svou tvář do kamene a skončili jsme před chrámem Božího Hrobu, v němž se nachází nejen Kristův hrob, ale i Golgota - místo, na němž byl Ježíš ukřižován. Je zajímavé, že toto místo se nachází ve druhém podlaží chrámu. Půda z Golgoty je k vidění v malé místnůstce skrze skleněné okno. Samotný chrám je obrovský a má několik oddělení. Uvnitř je taky díky stovkám poutníků z celého světa pěkně živo. Aby taky ne, když je zde k vidění mimo božího hrobu například i kámen, na kterém bylo Ježíšovo tělo omýváno po sejmutí z kříže. Věřící jej rituálně omývají vodou a pokládají na něj nejrůznější předměty neboť věří, že je tím posvětí. Jelikož se přiblížilo poledne,Kámen Ježíšova pomazání modlitba
byla prohlídka přerušena pauzou na oběd. Ten byl pro nás připraven v jedné zapadlé restauraci. Dostali jsme směs masa, zeleninový salát, chlebové placky a nápoj. Ne všem to šmakovalo - ozvaly se i protesty, ale nemyslím, že by byla na místě. Jsme zkrátka v Izraeli tak jsme dostali izraelské jídlo. Kdo chce baštit svíčkovou, vepřové nebo guláš, ten měl zůstat doma. Měj jsem dojedeno celkem rychle, zbývala trocha času a tak jsem se sám vydal na procházku uličkami. Přítelkyně byla utahaná, takže se mnou nešla a raději čekala na smluveném místě. Hezky jsem se prošel, pokochal, udělal fotečky a včas našel přítelkyni i ostatní účastníky výletu. Pokračovali jsme na horu Sion, kde jsme navštívili hrob krále Davida aHrob panny Marie
chrám Nanebevzetí Panny Marie. V jeho podzemí je Mariin hrob a stejně jako na spoustě dalších míst v Jeruzalémě tu na vás dýchne cosi zvláštního. Katafalk stojí uprostřed kruhové zdi ve sloupové síni a je na něm socha ležící světice. Svíčky kouzlí nezapomenutelnou atmosféru a květiny okolo každého přesvědčí o tom, že tohle všechno není pouhá historie, ale že je to věc pro spoustu lidí stále živá a důležitá. Nedaleko chrámu Nanebevzetí Panny Marie jsme staré město opustili branou ve starobylých hradbách. Dodnes v nich jsou vidět stopy po střelách během obléhání města a tohle je jeden z posledních výjevů, které se mi při vzpomínce na Jeruzalém vybaví. Pak už jsme totiž zase nastoupili do autobusu a vydali se zpátky do Egypta.
Co dodat závěrem? I když třeba nejste věřící, Jeruzalém vás prostě okouzlí. Ať už svým vzezřením, voláním z mešit, chrámy či historií. Je to místo, kde se po generace soustřeďovala lidská pozornost, naděje i krveprolití během válek. Být zde znamená obohatit se o víc než jen zapíchnout špendlík v mapě na další místo. Aspoň pro mě.