Den v Izraeli - Mrtvé moře

4. března 2008 v 21:28 | Tomáš Kelar |  Blízký Východ 2007
Vysočina Taba se rozkládá ve velice atraktivní oblasti Blízkého Východu a nevyužít této polohy by bylo ohromnou chybou. Ostatně právě fakt, že se tohle nově se rodící turistické centrum nachází nedaleko Izraele a Jordánska byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli jej navštívit. Naše dovolená tak získala některé zajímavé vlastnosti. Ne vždy se totiž člověku povede během jednoho týdne třikrát navštívit Egypt, třikrát Izrael a jednou Jordánsko - to jsou opravdu platné údaje v našich pasech. Bylo poznat, že této okolnosti jsou si vědomi i další rekreanti. Projevilo se to tím, že místo v autobuse jsme získali na poslední chvíli. Zájezdy byly prodány během několika minut a lidé se nenechali odradit ani poměrně vysokými částkami požadovanými cestovní kanceláří. Budíček byl skutečně velmi časně. Tuším, že v 1:15 nám na pokoji zazvonil telefon z recepce. Umyli jsme se, oblékli a běželi si na recepci pro balíčky s jídlem. Každý jsme vyfasovali dvě krabice, ale důvod k jásotu to nebyl. Jejich obsah tvořilo povětšinou suché pečivo, nebo housky s odpornou paštikou. Také zde bylo vařené vejce, jakési ovoce a především láhev vody - to nás potěšilo nejvíc.
Autobus dorazil sice s několikaminutovým zpožděním, ale kdo by si s tím právě tady lámal hlavu? Cestou jsme zastavili ještě u některých dalších hotelů a přibrali další turisty (mimochodem jedním z nich byla i reportérka TV Nova Lucie Brunclíková) a slovenskou delegátku. Ta k nám toho nejprve moc nepromluvila. Nechala raději vyspat ty z nás, kteří to po tak brzkém budíčku ještě potřebovali, a teprve kousek před státní hranicí nás vzbudila a upozornila na způsob, jakým přechod bude probíhat. Musím říct, že někoho kdo je zvyklý cestovat jen do okolních zemí - například do Polska na nákupy nebo na výlet do Vídně složitost tohoto aktu zaskočí. Zapomeňte na to, že stačí mávnout před nosem celníkovi, který možná do autobusu nakoukne. Poznáte to už z toho, že podobně jako při vstupu do Egypta musíte i do Izraele vyplnit jakousi kartičku. Na tu potom během své túry po celnici sbíráte razítka. Máte-li jich dostatek a všechny kontroly jste zvládli, na konci vás pustí do země. A jak to tedy celé vlastně vypadá?
1. Vystoupíte z autobusu na parkovišti před celní budovou a policistovi u vstupu ukážete svůj pas.
2. Přejdete k úředníkovi, který vás trošku vyzpovídá a do pasu otiskne egyptské výstupní razítko.
3. Přejdete k detekčnímu rámu kterým projdete a doufáte, že se neozve pípání a některý z těch snědých hochů se zbraní na rameni se spatně nevyspal.
4. Další úředník zkontroluje razítko v pasu a pustí vás dál.
5. Opustíte egyptskou budovu a pěšky zamíříte k izraelské.
6. Ve frontě před budovou vyplníte vstupní kartu
7. Následuje menší pohovor, kde se vás zeptají na pár věcí. Obvykle jde o otázky: "Máte s sebou nějakou zbraň?", "Dal vám někdo něco, abyste to převezli do Izraele?" nebo "Jsou všechny věci, které do převážíte vaše?". Pochopitelně všechno odkývete, protože ty mladé vojačky (v Izraeli platí branná povinnost i pro dívky) jsou sice krásné, ale chladné jako led a za pasem se jim houpe kožené pouzdro s pistolí.
8. Opět následuje průchod bezpečnostním rámem a rentgenování zavazadel
9. Po dalším čekání ve frontě tedy přijdete k okýnku, kde vám jedna z těch ledových krásek posvětí pas dalším razítkem a vy můžete konečně projít na izraelské území.
Všechno jsme zvládli celkem v pohodě. Jen jedna žena z jiné výpravy, která měla za manžele muslima a byla tedy i muslimsky zahalená své skupině výlet pořádně zkomplikovala. O svárech mezi Izraelci a Araby se jistě nemusím dlouze rozepisovat. Právě tohle bylo důvodem, že byla zahalená Češka odvedena kamsi dozadu, tam prý svlečena do naha, dlouze vyslýchána a nakonec nebyla do země vůbec vpuštěna. Jen tím, že si nevzala nějaké civilnější oblečení tedy další turisty zpozdila minimálně o hodinu a navíc pro ni samotnou zájezd tímto dramatickým způsobem definitivně skončil. V našem autobusu naštěstí neměl nikdo podobně blbé nápady, takže jsme se všichni sešli za budovou izraelského hraničního přechodu pojmenovaného po premiérovi Jitshaku Rabínovi. Čekání na opozdilce jsme si krátili pozorováním nádherného východu slunce. Zpočátku jen pomalu řídla tma, pak mezi skálami na druhé, saúdské straně zálivu probleskly první zlaté paprsky a za několik okamžiků už byl nádherný slunečný den. Nastoupili jsme do přistaveného autobusu a zamířili do města Eilat, které bylo už z dálky vidět. Eilat je jediným izraelským přístavem u Rudého moře, má tedy velkou důležitost. Mimo jiné je to oblíbené letovisko všech Izraelců a mimo hotelů zde najdete například delfinárium, kde si můžete společně s delfíny zaplavat. Hned za Eilatem se rozprostírá Negevská poušť. Kraj písku, štěrku, kamení a nádherných hor na obzoru. Spolu s tím
jak slunce putovalo po obloze, měnily se i barvy hor a krajiny. Kdo to neviděl na vlastní oči, ten má smůlu. Kvůli časnému vstávání a přibližně dvouapůlhodinového přechodu hranic byla většina lidí unavena, takže přejezd pouště hromadně prospali. Mě to ovšem nedalo. Nejen proto, že špatně spím i doma, natož v autobuse. Ty velkolepé scenérie mě prostě nutily připlácnout si na oko hledáček fotoaparátu a snažit se zachytit co nejvíce. No, přiznám se bez mučení. Ne všechny fotky se povedly a ani jedna z nich nemůže vystihnout skutečnost. Na druhou stranu taky ne všechny fotky
jsou úplně špatné a jak se říká, je to lepší než drátem do oka. První zastávkou v Izraeli jsme měli v En Boqeq. Jde o menší turistické středisko nedaleko skal, o nichž se povídá že jsou zkamenělými dcerami a ženou biblického Lota. Leží na břehu Mrtvého moře a my jsme pochopitelně nesměli propást příležitost se zde smočit a ověřit si zvěsti o tom, že se zde nelze potopit. Za ručníkem na odlehlé části pláže jsme se převlékli do plavek. Tam, kde je hranice mezi pláží a vodou je znát, že to není obyčejná voda. Dno je pokryto solnou krustou a krystaly, takže se vyplatí našlapovat opatrně. Jelikož zde není žádný příboj a voda se prakticky nehýbe, slunce ji vyhřívá na příjemnou teplotu. Ani zimomřiví obyvatelé
městských paneláků se tedy nemusí bát husí kůže. Co se týče slanosti, je voda Mrtvého moře pověstná. Mimo soli obsahuje také spoustu minerálů, které postupným odpařováním vody získaly vysokou koncentraci. Mrtvé moře se od skutečného moře oddělilo už před tisíci let. Za tu dobu vstřebalo minerály z okolní půdy a jelikož stále vysychá, koncentrace těchto látek se zvyšuje. Mrtvé moře dnes pomalu umírá. Průtok řeky Jordán, která je jeho jediným zdrojem vody se v důsledku industrializace, zavlažování a průmyslu snižuje, takže množství vody, kterou do Mrtvého moře přivede je už menší než množství, které se vypaří. Voda v Mrtvém moři má zhruba třicetiprocentní salinitu (slanost). Nezdá se to moc, ale proti osmi procentům Středozemního moře je to opravdu hodně a poznat se to dá snadno. Za prvé zde nežijí žádní živočichové ani vodní rostliny. Obsah soli je na život příliš vysoký. Druhým a pravděpodobně nejznámějším faktem je to, že potopit se do Mrtvého moře je prakticky nemožné. I ten, kdo neumí plavat se na hladině udrží
velmi snadno. Není problém si zde lehnout na vodní hladinu a nesmočit si přitom vlasy (pochopitelně nesmíte mít "háro" až po pás). Navíc si nelze nevšimnout, že voda při mnutí mezi prsty lehce připomíná olej. I to je důsledek její hustoty. Mrtvé moře však nehraje prim jen co do slanosti. Jeho břeh je také nejnižším místem souše na naší planetě. Nachází se cca 400 metrů pod úrovní Středozemního moře. Po krátké koupeli jsme tedy pokračovali v cestě. Pár kilometrů za En Boqeq jsme vjeli na Palestinské území. Překvapilo mě, že tu nebyla žádná policejní hlídka ani nic podobného. Na mapě je ovšem pomyslná hranice vyznačena - podobně, jako třeba pásmo Gazy nebo Golanské výšiny, na něž si Palestinci činí nárok stejně jako na Západní břeh Jordánu. I tady narazíte většinou jen na skalnaté hory, kamení a písek. Z dálky jsme mimo jiné zahlédli Masadu. Masada je někdejší Římská pevnost na jednom z kopců a pro Izraelce má veliký kulturní význam. Izraelští vojáci při přísaze mimo jiné přísahají na to, že Masadu nenechají nikdy dobýt. Poukazují tak na historickou událost, kvůli které se Izrael ve starověku dostal pod nadvládu Římské říše a byl krutě utiskován (vzpomeňte si třeba na román Quo Vadis). Když jsme za sebou nechali Masadu i Mrtvé moře odbočili jsme do hor na západ. Ještě před horským masivem jsme v dáli spatřili nejstarší město na světě - Jericho. Tady by byla na místě malá zajímavost o králi Herodovi. Herodes byl dost zimomřivý, a jelikož Jeruzalém leží nějakých 600 metrů nad mořem, dával v chladnějších obdobích roku přednost právě Jerichu, které leží o hodný kus níže a je zde tedy i v zimě podstatně tepleji. Stoupali jsme vzhůru po bezvadné asfaltové silnici. Na svazích okolo se občas objevila malá osada, spíše zubožený stanový tábor než vesnice. Vystoupali jsme z nížiny Mrtvého moře až do výšky mořské hladiny. Na tomto místě je jen malá cedule. Prý zde stává i velbloudář s krásně vyšňořeným velbloudem, ale my jsme bohužel neměli to štěstí ho zahlédnout. Pokračovali jsme dál a stále více se blížili svatému městu. Je to zajímavý pocit, když na křižovatce vidíte rozcestník se šipkou doprava na Ramallah a rovně na Jerusalem. Nápisy jsou jak v našem písmu, tak hebrejsky i arabsky, a při pohledu na takovou tabuli vás nutně ovane pocit exotiky.