Zapomínám

22. března 2008 v 21:43 | T(h)om |  Mé pokusy o poezii
Už zapomínám
na to co snad bylo,
na mámení co omámilo...
...zapomínám.

Už zapománím
na všechny ty city
na bolest a na pocity
na každodenní umírání pro přebytek ctnosti.
Na opojení z blízkosti a na torturu dálek,
na miliony dopisů vložených do obálek
co stále leží na mém stole plné nevinnosti.

Už zapomínám
a do starých kolejí
se všechny věci vrací a pravidelně se míjejí
..zapomínám.

Už zapomínám
na chuť tvého potu,
na dech, který vášní přešel do sípotu
a zapomínám na zvuk kroků tvých choditel v trávě.
Pomalu se vytrácí ten podivný tlak v hrudi
a je to zase jenom budík, co po ránu mě budí,
a i když není lehké si to přiznat, mám zase čisto v hlavě.

Každým dnem a každou nocí jsem zase o kus klidnější,
ať minulost je minulostí a budoucnost je přednější,
Zapomínám žes kdy byla a i když trochu pořád tu jsi
zapomínám protože vím, že zapomínat se občas musí.

Už zapomínám
a jednou zcela zapomenu,
že byl jsem muž co míval ženu
...zapomínám.

Zapomínám
a přesto uvnitř čela
tajně doufám, že zas jednou budeš zpátky celá
a vlastní srdce takto mučím svou zvrácenou vášní.
Zapomínám jak jen umím a měním city na odpadky,
spaluji je na hranicích, drtím je a přesto zpátky
se čas od času mi vrací, ač zdá se to být zvláštní.

Zapomínám
a stáváš se jen siluetou,
zapomínám
a jiné se mi s tebou pletou
už nemám polštář mokrý od výčitek a zklamání.
Zapomínám
když ráno snídám bílou kávu
zapomínám
a nedělám si z toho hlavu,
zapomínám a nebudím se pětkrát v noci ze spaní.

Už zevšedněl ten smutek a s ním spojené city,
Staly se z nich pouhé opotřebované rekvizity.
Představení pokračuje - prosím potlesk, velectění!
Skončilo jen první dějství a hry stále konec není.