Jak jsem dosáhl vrcholu se třema babama najednou

1. dubna 2008 v 21:39 | T(h)om |  Túry a procházky
Přiznejte se - kdo podle názvu čekal nějaké čuňačinky? Hm, já si to myslel! Ruce dolů, pravdu měli ti sexuálně zdrženlivější a suchaři. Jestli se někdo cítí podvedený, nechť co by náhradu přijme odkaz na stránky www.prasarny.cz
Že by už konečně opravdu došlo jaro? Teploty v nížinách tomu sice nasvědčují, ovšem meteorologové se nás pořád snaží držet v lehké skepsi. Jelikož podle jejich zlomyslných předpovědí má ve čtvrtek opět sněžit, bylo využití jarního klimatu v neděli a začátkem týdne více než rozumné. Někdo se vyvaloval na zahradě, jiní otestovali venkovní zahrádky restaurací, ale zarputilí milovníci lyžování nebo sněhu měli jednu z posledních příležitostí si užít zimních radovánek na horách. Já sice nejsem ani lyžař ani milovník zimy, nicméně na hory jsem se vypravil také.
Změna klimatu je věc zajímavá a asi nejoblíbenější způsob jak ji zažít je odjet v chladných měsících někam do teplých krajů. Je opravdu povznášející chytat bronz a při přehřátí si zařádit v chladivých mořských vlnách když víte, že vaši soukmenovci v srdci Evropy drkotají zuby u kamen a lámou si údy na zledovatělých chodnících. Dá se to ale i otočit a v době, kdy všichni se zalíbením sledují zelenající se trávníky vyrazit za sněhem. V létě vám nezbyde nic jiného než se vydat do Alp, jenže například u nás v Jeseníkách pořád takovou možnost máte prakticky na dosah ruky. Třebaže včera jsem z práce jel v šest hodin odpoledne domů na kole v tričku s krátkým rukávem, ještě předevčírem jsem sešlapával téměř dvoumetrovou vrstvu sněhu zhruba 50km od Šumperka.
Přítelkyně totiž přišla s nabídkou dvou svých kolegyň, které napadlo strávit víkend výstupem na Praděd. Hned jsem souhlasil. Vyškrábat se na vrchol plánuji už asi pět let od posledního výstupu a nějak se k tomu nemůžu dokopat a to i přesto, že vysílač na Pradědu vidím z dálky skoro denně. Tohle byla ideální příležitost jak tento hrubý prohřešek napravit. Potěšilo mě, že nemusím nic plánovat. Holky měly všechno připravené - tím mám na mysli zjištěné autobusové spojení, bez něhož bychom se neobešli. Moc jsem jim sice nedůvěřoval (to víte - když necháte baby něco plánovat....), ale musím čestně uznat, že byly důsledné a tak nás prakticky žádné potíže netrápily. Smekám a tleskám jim svýma chlupatýma rukama.

Ze Šumperka jsme vyjeli v 6:40 směrem Rýmařov, kde nás čekal přestup do autobusu na sedlo Hvězda. Už nad Sobotínem nás uvítaly bíle pokryté stráně a na Skřítku jsme vpadli opět do regulérní zimy se vším všudy. Na Hvězdě bylo sněhu pochopitelně ještě víc a evidentně to bylo skvělé lákadlo pro davy lyžařů, kteří se tam hrnuli do autobusů kyvadlové dopravy na Ovčárnu. Taktak jsme se do jednoho taky vtěsnali. Těžko uvěřit, že zatímco dole v Šumperku vládne to pravé jarní počasí, tady na Ovčárně sníh dosahoval podle měřidla horské služby ke 180i centimetrům. Ze směrníků či tabulí s mapami trčely místy jen stříšky a dokonce i do chat se člověk musel nejdřív dostat přes sněhový val. Navzdory tomu slunce příjemně hřálo a jeho záře byla natolik intenzivní, že jsme všichni svorně litovali svého opomenutí přibalit do batůžků sluneční brýle. Vzduch byl nádherně čistý a obloha jako vymetená. Bílý sníh se třpytil až oči přecházely a když se holky vrátily z expedice na WC, vyrazily jsme. Cesta vedla po zasněžené asfaltce z Ovčárny až k samotnému vysílači na Pradědu. Připadlo mi to sice jako dost velké barbarství, ale bral jsem to jako daň z krásného počasí a zimní atmosféře, kterou jsem na Pradědu ještě nezažil. Vždycky jsem tam totiž byl pouze v létě - tedy když nepočítám lyžařský kurs asi před třinácti lety, kdy jsem ve vánici málem nechal duši.
Hned za chatou horské služby je ohromná sjezdovka. Nepochybuji o tom, že všichni lyžaři, kteří na ní toho dne týrali své zánovní carvingy slintali blahem, protože takové podmínky by se snad vyrovnaly i vyhlášeným alpským střediskům. Dokonce zde nebylo ani příliš mnoho lidí, takže na vleky se nestály fronty a na sjezdovce nebylo nutné krotit svůj temperament z důvodu přelidněnosti. Já, přítelkyně ani její kolegyně jsme ovšem na hory nepřijeli kvůli lyžím, takže jsme se pomalou chůzí ubírali dál. Jedním ze znaků našeho výletu byly určitě fotografické přestávky. To víte - když se ve skupince čtyř lidí najdou tři majitelé nových přístrojů tak se s tím musí počítat. Přítelkyně si svůj teprve den starý Panasonic Lumix LZ7 hodlala užít stejně jako Dana, která vlastnila podobný kompakt téže značky. Abych netrhal partu, měl jsem i já s sebou svůj ještě novotou vonící Lumix FZ50, který přes zimu trestuhodně zahálel a tohle byla skvělá možnost jak mu dát pořádně do těla dokud je v záruce. Co chvíli jsme tedy zastavovali a chudák Míla, jediná bez fotoaparátu, trpělivě přihlížela jak triumvirát Panasoniců dokumentuje všechno okolo. Pomalu, ale jistě jsme stoupali výš. Každým krokem se před námi otvíraly nádherné výhledy na krajinu a okolní kopce. Fantastický konrast pohledu z místa, kde vládne sníh dolů do zelených údolí se slovy popisuje jen velmi obtížně. Navíc byla dobrá viditelnost, takže jsme viděli opravdu daleko, třebaže úplně ideální podmínky to pořád nebyly. Při nich je prý možno zahlédnout i vrcholy Krkonoš nebo Vysokých Tater. Scenérie kolem nás se pomalu měnila. Hustý les ustoupil nižší kleči. Keře pod sněhem často vypadaly jen jako nějaké kopečky, z nichž náhodně trčí nezbedná větev. Mezi nimi se potom k nebi tyčila věž televizního vysílače a hotelu Praděd na samotném vrcholu 1492 metrů vysoké hory (ta výška se dobře pamatuje, protože je to i rok objevení Ameriky). Časem ze strání zmizely i kleče. Nalevo od nás se rozprostíraly široké výhledy a napravo se táhla jednolitá sněhová pláň, které dominovala impozantní červenobílá věž. Zde už to také pořádně foukalo. Vítr nebyl krocen stromy či kopci a tak se kolem nás ledový vzduch proháněl dostatečně silně na to, aby Míla podle posledních informací včera onemocněla. Proto pokud se nás pokusíte v nejbližší době napodobit nezapomeňte si doma mimo slunečních brýlí i čepici.
Když jsme konečně přes hromadu sněhu vlezli do vestibulu rozhledny museli jsme si chvíli přivyknout na šero. Oslepující sluneční jas umocnění bílým sněhem dal očím pořádně zabrat a nějakou dobu trvalo, než jsme ve spoře osvětlené místnosti zase začali pořádně rozeznávat obrysy. Sezobli jsme svačinu z batůžků, z termosky svlažili promrzlé krky teplým čajem a hned nám bylo lépe. Dalším bodem programu bylo dostat se na vyhlídkovou plošinu věže ve výšce asi 51 metrů nad její základnou. Nahoru se dostanete výtahem za poplatek 60Kč, dětská cena je o polovinu nižší.
Faktem zůstává, že nic extra tam neuvidíte. Na špinavých oknech ale najdete nákres horizontu a jednotlivé vrcholy přehledně popsané, takže aspoň máte přehled o tom, na co se to vlastně díváte. Krásný pohled je odtud na horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Těžko věřit, že lidé dokázali ten kopec tak "seříznout". Také je zajímavé sledovat skupinky dalších turistů, kteří vypadají jen jako malinké tečky na úzké stezce, přes níž se táhne stín samotné věže. Sledovali jsme je nejen se solidaritou, ale i jakousi drobnou škodolibostí - aspoň já ano, ale to víte - jsem hold občas tak trochu sviňka.
Zpátky jsme se dostali stejnou cestou. Po zasněžené silnici na Ovčárnu. Odtamtud jsme zamířili ještě na zastávku v lázeňském městečku Karlova Studánka ležící asi dva kilometry od autobusového nádraží na Hvězdě. I tady na nás čekal sníh (i když o poznání méně než na Ovčárně nebo na vrcholu) a slunečno. Protože už bylo po poledni, i teploty se vyšplhaly o dost výš než ráno. Při posezení na venkovní terase místní restaurace jsem dokonce shodil bundu i mikinu a seděl jen v tričku. A zima mi nebyla. Naopak. Příjemně jsem se vyhříval, nastavoval xich.... tedy obličej
slunečním paprskům a až doma jsem zjistil, že jsem se za tu dobu docela hezky připekl. K obědu jsme si dali každý na co jsme měli chuť. Holky česnečku (údajně vynikající) a borůvkové knedlíky, já pizzu a ledovou kávu. S plnými žaludky jsme si ještě jednou město (dá-li se tak tomu vůbec říkat) prošli a jak tušíte, ani tady se to neobešlo bez čilého plnění paměťových karet našich fotoaparátů. To nám ovšem může vyčítat málokdo - vy byste plnili také:) Mezi budovami - nedaleko místní pošty se nachází zajímavě zamrzlá fontána. Je to jeden ze symbolů Karlovy Studánky a najdete ji na většině pohlednic hned vedle fotky altánku s minerálním pramenem. Že je tohle horské lázeňské městečko opravdu oblíbené svědčí i to, že zde mimo češtiny uslyšíte i spoustu cizích jazyků, především však polštinu, neboť Poláci to k nám mají přece jenom nejblíže. Prý je zde také nejčistší vzduch ve střední Evropě, takže si sem lidé z širokého okolí jezdí léčit nejen poruchy pohybového ústrojí a srdce, ale také dýchací problémy.
Autobus domů nám jel ze zastávky na spodním konci Karlovy Studánky. V Rýmařově jsme na další spoj sice čekali asi hodinu, ale domů jsme dorazili včas a plní pozitivních zážitků. Máte-li tedy chuť si ještě naposledy užít zimy a lyžování, nezbývá vám mnoho času. Na druhou stranu sníh na horách ještě nějakou dobu vydrží a ani když roztaje není vše ztraceno. Tady v Jeseníkách je totiž krásně pořád a v každém ročním období. Pokud nevěříte přijeďte se podívat sami. Zaručuji vám, že nebudete litovat.