Scooter - Bolestná agonie hudebních změn

23. dubna 2008 v 21:05 | T(h)om |  Mišmaš
Jak bylo řečeno v dnes už kultovním snímku Trainspotting, všechno, včetně hudby se mění. Otázka ovšem zní, zda je to vždy dobře. Velmi sporné je to u švédských Roxette, kteří se od alba "Have a nice day" z roku 2000 také hodně vzdálili původnímu soundu.
Co se týče posledního alba německé skupiny Scooter je odpověď jasné "ne". Deska s názvem "Jumping all over the world" bohužel navazuje na smutnou tradici předchozích alb, na kterých z někdejší nápaditosti a hudební rozmanitosti nezbylo ani ň. Už nějakých deset let kvalita scooterácké produkce znatelně klesá a koupě dalšího alba je snad motivována jen zvědavostí, zda bude opět ještě horší než to předešlé. Nepomáhají ani časté obměny sestavy. Vedle frontmana H.P.Baxtera a zvukového inženýra Rickyho Jordana se pozice třetího člena mění tak často, že ten, kdo dění okolo kapely pravidelně nesleduje ani netuší, kdo se na desce vlastně podílel. Dle mého soukromého názoru byla poslední opravdu dobrou sestavou ta s Axelem Coonem v letech 1998/2000. Coon se pak ale dal na sólovou dráhu a Scooter opustil. Hudbymilovní si možná ještě vybaví singl "Close to you", který Axelovi po odchodu z kapely vyšel jako sólový a docela dobře si vedl v žebříčcích.


"Jumping all over the world" znamená pro majitele CD z let 1994-98 jen smutné potvrzení, že další "Age of love" či "Wicked!" prostě nebude. Chytlavé hudební nápady, melodická linka v pozadí a originální využití hlasu se od neblahého roku 2000 smrsklo jen na remixy remixů starých hitů, kde už snad není ani co remixovat, na stereotypní hulákání a místo refrénu nastoupily elektronicky zmršené nápěvy šlágrů z osmdesátých let. Když se tento jev poprvé objevil na desce "We bring the noise!", snad se to ještě dalo považovat za pokus jít cestou, která se zkrátka neosvědčila. Ten, kdo doufal, že slepost zmíněné uličky pochopí i sami protagonisté se však šeredně mýlil. V naprosto stejném duchu se nesly i další desky a ani tahle poslední není výjimkou. Už i bláhový optimista doufající v nové "No fate", "Rebel yell" či nádhernou baladu ve stylu "Break it up" musel sklopit hlavu a smutně začít ve vodách elektronické hudby hledat nové idoly. Změna hudebního stylu může kapelám přinést nové fanoušky, kterým ten původní styl úplně nevyhovoval. Na druhou stranu ale snadno odláká skalní příznivce, kteří byli skupině věrní celá léta a teď se tímto krokem cítí být podvedeni. Co je tedy víc? Kdy je to změna k lepšímu?
 

Komentáře jsou uzavřeny.