Parašutistický kurs a první výsadek (první část)

2. září 2008 v 7:07 | T(h)om |  Milý deníčku...
Jak jsem se nedávno zmínil, můj pud sebezáchovy poslední dobou poněkud oslabil a tak jsme se se dvěma kolegyněmi přihlásili do parašutistického kurzu. V době kdy píšu tenhle příspěvek už máme za sebou svůj první seskok, takže než opadne vlna endorfinu, chtěl bych se podělit o zážitky:


Den 1. (29.8.2008)
Nápad zkusit si skočit z letadla nebylo žádné momentální pominutí smyslů nebo náhlé rozhodnutí. V našich hlavách zrál více než rok a to od doby, kdy jsme spolu loni absolvovali vyhlídkový let nad Šumperkem v malém sportovním letadle. Tenkrát jsme při cestě na letiště pozorovali barevné padáky kroužící na obloze a jen tak mimochodem někdo z nás prohodil, že by nebylo od věci to časem taky zkusit. Nápad, který se z počátku zdál jen plácnutím, jenž časem vyšumí nám ale nedával spát. Letos na jaře jsme myšlenku opět plně vzkřísili a zbývalo jen domluvit termín, který by nám všem třem vyhovoval. Jelikož Eliška i Jarka jsou u nás ve firmě brigádnice, měly občas jiné směny než já a mezi tím ještě jezdily také domů, bylo nalezení vhodného data přece jen trochu problematické - podobně jako loni před vyhlídkovým letem. Avšak dobré dílo se zdařilo a tak se Jarce, které jsme dali důvěru a pověření obstarat formality, povedlo domluvit kurs na 29. srpna. Bylo to asi se dvoutýdenním předstihem, takže bylo dost času si obstarat lékařské potvrzení, napsat závěť, rozloučit se s rodinou… Jak se dalo čekat, pro potvrzení jsme si šli všichni den před kurzem - tedy na poslední chvíli. Eliška měla sice menší potíže, ale nakonec jsme razítko všichni dostali. Podle instrukcí jsme ze skříní vyhrabali nějaké staré oblečení, které nám bylo vzhledem k povaze výcviku doporučeno a v pátek, 29.8.2008 ve 13:00 SELČ se setkali u budovy šumperského vlakového nádraží. Nálada byla uvolněná a nějak nám snad ani nedocházelo k čemu se chystáme. Čím blíže jsme byli letišti, tím více nás však smích přecházel. Dokonce i obloha se zatáhla, což naší náladě moc nepřidalo. Na letišti nebyla ani noha. Chvíli jsme tedy postávali u nástěnky pod řídící věží, když se odněkud vynořila osoba v oranžovém tričku a zamířila k nám. "Já jsem Bořik, my si tady všichni tykáme", poznamenala osoba s napřaženou pravicí. Bořik byl asi pětatřicetiletý chlapík sportovní postavy a napohled ani nevypadal jako ředitel místní pobočky stavební spořitelny, kterým byl mimo areál aeroklubu. Po vzájemném představení nás zavedl do jedné ze zašlých budov na okraji letiště, která patří místnímu parašutistickému spolku. Kvůli tomu, že se v ní mimo jiné balí padáky ji nazývají "balírna", ale slouží i jako sklad, převlékárna a vůbec jakási klubovna. Bylo tam pár skříněk, stará válenda a dlouhý stůl s několika židlemi. Převlékli jsme se do "pracovního" a vyrazili na "gorodek". Tak se tady říká cvičišti pro budoucí parašutisty. Na první pohled vypadá gorodek jako taková hezká zahrádka. Dokonce je tam i malý altánek s pergolou porostlou břečťanem, jenže altánek bylo to poslední co nás tady čekalo. Na nás číhaly úplně jiné záludnosti. Byl to jakýsi třístupňový skokanský můstek, vysoká trubková konstrukce a dřevěná lavička před něčím, co připomínalo čerstvě zrytou zahrádku. V rohu areálu je ještě vysoká kovová věž sloužící v minulosti jako trenažér pro seskoky se starými kulatými padáky, jenže (díkybohu) dnešní moderní padáky typu "křídlo" nekladou na parašutisty takové nároky, snadno se řídí a když se to umí, přistání s nimi je jako do peřinky, takže tomuto děsivě vyhlížejícímu trenažéru jsme unikli.
"Upozorňuji vás, že dnešní výcvik bude náročný", potěšil nás Bořik hned v úvodu. "Budeme dělat věci, které nejsou přirozené a proto vás z něj bude bolet tělo. Tyhle věci jsou ale důležité, takže je budeme dělat tak dlouho, dokud je nebudete umět pořádně, takže se snažte. Čím dříve to zvládnete, tím méně vás to bude bolet." To už nás humor docela přešel.
První fází výcviku bylo naučit se doskočit naplocho na chodidla tak, aby nohy i kolena zůstaly u sebe. Při tvrdém přistání to pomáhá zabránit zranění a udržet stabilitu. Navzdory prvnímu dojmu, ale není to tak jednoduché jak se zdá. Poskakovali jsme tedy po trávníku jako banda idiotů než se Bořikovi zdálo, že můžeme pokročit do fáze druhé. Druhá fáze spočívala v seskoku z prvního stupně třístupňového můstku do zryté půdy a to opět tak, aby otisk boty v hlíně byl stejnoměrný. Zkrátka takový, aby dopad nebyl na špičku ani na patu, ale na celé chodidlo. A aby to nebylo tak jednoduché, s odrazem z můstku jsme museli nahlas odpočítat tři vteřiny. Zhruba po takové době by se totiž při skutečném výskoku měl otevřít hlavní padák a parašutista musí začít provádět předepsané kontroly. Pokud se do té doby padák neotevře nebo vznikne problém, je třeba okamžitě reagovat. Proto je nutné dostat ty tři vteřiny do krve. Omyl nebo nepozornost mohou mít v takové situaci fatální následky. Tahle část výcviku tedy probíhala tak, že jsme po odrazu z můstku nahlas počítali "sto dvacet jedna, sto dvacet dva, sto dvacet tři" a přitom se snažili při doskoku správně došlápnout. Opět to vypadá jednoduše, ale zkoordinovat počítání s perfektním doskokem není úplně snadné. Když jsme jakštakš zvládli seskok z prvního stupně, přišel na řadu stupeň druhý a nakonec třetí. Ten poslední už byl dva metry nad zemí a doskok na nohy unavené předešlými skoky byl citelně bolestivý nehledě na to, že pohled na doskočiště z té výšky budil docela respekt. Fáze tři spočívala v nácviku parakotoulu. Ten byl aktuální především v době starých padáků, nicméně i dnes může pomoci odvrátit úraz - například při nějaké poruše nebo poryvu vzduchu, které způsobí tvrdé přistání. Trvalo opět nějakou dobu než jsme všichni tři zvládli parakotoul předvést tak jak má vypadat, ale povedlo se. Čtvrtá fáze se odehrávala na takzvané houpačce. Na kovovou konstrukci Bořik zavěsil cvičný postroj a v něm jsme nacvičovali ovládání padáku, odhození hlavního a otevření záložního padáku, odbrzdění řídících šňůr a podobné radosti. Cvičný postroj měl navíc velice nepohodlné popruhy a ještě teď z něj mám pár otlačenin. Čtvrtá fáze výcviku se úzce prolínala z fází pátou - teoretickou. Učili jsme se co bezprostředně po otevření padáku zkontrolovat, jak rozplést zamotané šňůry, jak řešit zjištěné závady a jak zvládnout nouzové přistání například do stromu nebo do budovy. Na konci jsme tedy věděli, že:
Po seskoku z letadla se cca po třech vteřinách otevře padák a musím zkontrolovat 1) Zda mi v pořádku sjel dolů "slider", 2) zda není přetržená některá šňůra, 3) zda není nějaká šňůra přetažená přes vrchlík padáku a 4) jestli není v padáku trhlina nebo jiný defekt. Pak odbrzdím řídící šňůry a vesele si poletuji. Pokud neucítím dynamický náraz - tedy trhnutí způsobené otevřením padáku do tří vteřin po výskoku, musím zkontrolovat co se děje a podle potřeby otevřít záložní padák nebo odhodit neotevřený kontejner s hlavním padákem a záložní padák otevřít potom. Hlavní padák odhazuji a otevírám záložní když: 1) Je poškozený vrchlík hlavního padáku, 2) je přetržená některá šňůra, 3) neotevřel se kontejner s hlavním padákem, 4) ani po několika škubnutí se mi nedaří dostat slider tam kam patří. I o půlnoci jsme museli vědět na které straně je táhlo k odhození hlavního padáku a kde se otevírá padák záložní. Jak oba mechanismy vypadají a jak se používají.


Už se smrákalo, když na cvičiště přišla asi pětačtyřicetiletá ženská s vlnitými vlasy a cigaretou v puse. "Proč nemají pevný boty?" obořila se bez pozdravu na Bořika. Byla to šéfka šumperského paraodboru a první dojem byl docela nepříjemný. Nevybraně našeho instruktora zkritizovala za jeho způsob výuky, že si přizpůsobuje státem předepsané osnovy a nám pak vyčetla, že v podstatě všechno děláme špatně. Bořik se s ní nehádal. Odvedl nás na balírnu, vybrali jsme si pevné kožené boty a šli se zase snažit na gorodek, protože právě Jana Kargerová - šéfka šumperského paraodboru nás nakonec buď pustí nebo nepustí do letadla. Časem jsme ale pochopili, že v jádru špatná není. Také na ní leží veškerá zodpovědnost - a to i za nás. Kdyby se nám při seskoku něco stalo, bude to právě ona kdo ponese následky a proto si musela zachovat přísnost a nepřipustit kompromisy. Skončili jsme tedy až někdy o půl deváté večer, kdy už venku byla tma. Naštěstí se Bořik, dobrá duše, nabídl že nás odveze do města autem, což jsme s vděkem přijali.

 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.