Výstup na Praděd údolím Bílé Opavy

16. září 2008 v 21:49 | T(h)om |  Túry a procházky
Poznámka: Výšlap údolím Bílé Opavy uskutečněný o dva roky později s bohatější fotodokumentací naleznete ZDE

Dnes to vezmu hezky letem, na nějaké dlouhosáhlé vyprávění bude čas za čtyři týdny až se vrátím z dovolené na Krétě;) Chci se podělit o dojmy z turistického výšlapu na nejvyšší moravskou horu, kam jsme s přítelkyní a bandou kolegů vyšplhali v neděli - tedy předevčírem.

Akce byla naplánovaná rychle, dá se říci že na jediný popud. Prostě nás to v práci s Mirkou najednou napadlo (prosím, nečiňte z toho unáhlené závěry o našem pracovním nasazení) a k realizaci zbývalo jen oslovit další potencionální účastníky výpravy. Od jiného kolegy, který se nečekaně projevil jako nadšený turista jsme dostali upozornění, že naše původně plánovaná trasa z Červenohorského sedla kvůli opravám silnice a nefungujícím spojům asi neklapne. Tím nás sice nepotěšil, nicméně nám navrhl trasu náhradní, a to túru údolím Bílé Opavy. Popsal nám krásnou přírodu a pohodový pochod, což s ohledem na předevčerejší prožitky hodnotím jako pomstu za kanadské žertíky, které od nás občas musí zakoušet při nočních směnách. Buď jak buď, nakonec jsme skutečně odsouhlasili cestu údolím, a nazpátek po asfaltové silnici k Ovčárně, odkud už nám krásně navazují autobusové spoje zpátky do Šumperka. Doma jsem tedy večer na internetu ověřil možnosti dopravy, sepsal přibližný časový plán, pár užitečných rad na cestu (např. Vezměte si pevnou obuv. Žádné žabky, lodičky s vysokým podpadkem nebo podobné hovadiny) a všechno vytiskl na krásný leták s názvem EXPEDICE PRADĚD 2008. Ten jsme s Mirkou hned druhý den rozdali každému účastníkovi a úkol naplánování byl splněn.V neděli jsme se všichni - já, Mirka, má přítelkyně Věrka, Eliška s Jarkou co jsme spolu nedávno absolvovali seskok padákem, manželé Šanovcovi a jejich syn s přítelkyní, sešli na nádraží v osm hodin ráno a cyklobusem se dopravili do Karlovy Studánky. Bus staví až na spodním konci lázeňského městečka, takže jsme si ho mohli celé projít. Mělo to pravda i nevýhody. Jelikož většina osazenstva byla něžného - řekněme raději slabšího pohlaví, a všude po letovisku jsou nejrůznější stánky, stál nás tento průchod mezi dřevěnými penziony poměrně dost času. Zaplaťpámbůh to nebylo tak dramatické jak jsem se původně obával. Na konci Karlovy Studánky jsme však konstatovali, že ačkoliv jsme dokonce zašli i k místnímu vodopádu, instrukce kolegy Čermáky jeví se jako zavádějící. Vyškrábali jsme se tedy po mezi nahoru na parkoviště a jakési babky, která tam prodávala svařák se zeptali kudy dál. Ta nás odkázala na turistický rozcestník asi padesát metrů od ní, takže jsme si připadali nejen lehce dezorientovaní, ale i tak trochu jako blbci. Ovšem slabý je ten, kdo ztratil v sebe víru a malý je ten, kdo má jen malý cíl. Tovšak rozhodně není náš případ. Náš cíl měl 1492 metrů, což přece není meta zbabělců. Rychle jsme se otřepali ze všeho toho zmatku a vyrazili po žluté značce. Několik set metrů jsme pochodovali po kraji silnice, uskakovali autům a nadávali tak, že z toho Čermáka nutně musela aspoň bolet hlava. Ten parchant! Už jsme se pomalu smiřovali s nezáživnou chůzí po frekventované silnici, když značka zahnula kamsi do lesa a Čermákovy rady tím získaly zase aspoň část ze své pošramocené váhy. Bílá Opava - více než řeka spíš prudší potok zde bublal po kamení a uvítal nás prvními ze svých nesčetných kaskád. Jak jsme pochodovali stále dál, krajina kolem se pomalu měnila a stávala se na pohled divočejší. To má svoje kouzlo. Desítky vodopádů, přírodních splávků, úzké lávky a provizorní schody - to všechno nakonec způsobilo, že jsme si výlet začali opravdu užívat. Jedinou překážkou bylo počasí. Obloha, ráno ještě jasná, se zatáhla, foukal sychravý vítr a teploty se také nedaly nazvat letními. Na druhou stranu to byla i výhoda. Když jsme zdolávali příkré svahy a po čtyřech lezli po kamenech nad vodopády, i v takovém klimatu jsme se dobře zahřáli. Pochod smrti střídaný euforií z nádherných scenérií se uklidnil asi po pěti kilometrech. Po dřevěných schodech jsme se vyplazili na odpočívadlo a nejnáročnější část trasy byla za námi. Naházeli jsme do sebe svačinu a spláchli to čajíkem či minerálkou. Vojta Šanovec, správný Moravák, nezapomněl přibalit do batůžku plácačku domácí slivovici.Ani tentokrát jsem v sobě nezapřel abstinenta, ale ostatní si dali. Dlužno k jejich cti dodat, že o opilosti se nedá mluvit a bylo to skutečně jen pro zahřátí. Od odpočívadla jsme ušli zase asi kilometr, když jsme narazili na rozcestník. Žlutá značka vedla totiž na Ovčárnu, kudy máme v plánu se vracet. Abychom se tedy neopakovali, dali jsme se pro změnu po značce modré - k chatě Barborka, kde jsme si plánovali odpočinout a vypít horké kafíčko jako vítanou vzpruhu. K Barborce jsme došli celí po několika minutách. Vybojovali jsme si místa u stolů v přeplněné restauraci a začal sled událostí, díky němuž už na Barborku na kafe nikdy nepůjdu. Pomalá a zmatená obsluha, hnusně špinavé nádobí, kyselé mléko v kávě, vysoké ceny... Pokud jste vyrostli mezi bezdomovci tak vám to asi vadit nebude, ale jestliže vaše dětství bylo aspoň minimálně civilizované vezměte si poučení z naší zkušenosti a odložte občerstvení raději až na vrchol. Ten je od Barborky ostatně už jen kousek. Tipl bych to na nějaké dva kilometry po pěkné asfaltové silnici kudy nejezdí žádná auta. Slouží především pro vozidla údržby televizního vysílače a dopravu zásob k restauraci ve věži. Během léta si tu vychutnáte krásnou přírodu, výhledy do údolí, na další kopce a vůbec na krásy okolo. V neděli nás bohužel uvítal prudký vítr a mlha.Vzpomenete-li si na Rákosníčka, je definice "mlha hustá tak, že by se dala krájet" téměř dokonalá. Místy nebylo vidět dál než na nějakých patnáct metrů a když jsme došli na rozcestí asi půl kilometru pod vrcholem, odkud lze odbočit na Švýcárnu a Červenohorské sedlo, trávu i kleče kolem nás pokrývala bílá vrstva námrazy. Dojít na samotný vrchol už bylo sice dílem okamžiku, jenže z plánovaných dalekých výhledů a opájení se vítězstvím došlo spíš na zběsilý úprk do vyhřátých prostor věže a následně ke stolku restaurace. Naše snažení přesto nezůstalo bez odměny. Tu jsme si dopřáli v podobě chutného pozdního oběda. Někdo si dal smažený sýr, jiný přírodní kuřecí prsíčka, ale většinou jsme se shodli na lákavě vypadajících borůvkových knedlících. Asi nedokážu přesně vylíčit jak chutná horká káva a teplé knedlíky plné borůvek překryté šlehačkou po tak namáhavé cestě. Vhodné přirovnání by byl možná gastronomický orgasmus. Vrcholili jsme tedy na vrcholu ostošest. Na návrat jsme měli dost času, takže cestou dolů jsme stihli ještě společnou vrcholovou fotografii a po zhruba hodinové chůzi i dát si na Ovčárně další kafíčko, aby nám lépe uteklo čekání na autobus. Kyvadlovou dopravu z Ovčárny na zastávku Hvězda jsme stihli naprosto krásně stejně jako následný spoj zpátky do Šumperka, kam jsme dorazili něco málo po půl sedmé večer.
A to je všechno. Čermákova trasa údolím Bílé Opavy nakonec byla skvělým zážitkem. Jen jeho tvrzení, že se to dá ujít v pohodě v sandálech za tři hodiny by nemělo zůstat nepotrestáno. Myslím, že až se ten had vrátí z dovolené, budeme s Mirkou zase muset zapracovat na přiměřené odvetě....
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.