Chania

4. listopadu 2008 v 1:49 | Tomáš Kelar |  Kréta 2008
Kréta je rozdělena na čtyři kraje. Chania, Rethymno, Iraklio a Lasithi. U prvních tří jsou správním centrem města se stejným jménem jako kraj, u nejvýchodnější části je to město Agios Nikolaos. Třebaže jsme se mihli mimo Agios Nikolaos ve všech jmenovaných městech, opravdu jsme poznali jen Chanii a to během výletu, který jsme si udělali sami a bez cestovky. Doporučovány nám byly dvě nejbližší města, Rethymno a Chania, a my jsme se nakonec rozhodli pro Chanii. Jednak proto, že v Rethymnu už jsme byli (dobře, jen v přístavu, ale byli) a za druhé kvůli proslulé benátské čtvrti okolo místního starého přístavu, který je dnes turistickým centrem města a vyhledávanou atrakcí. K dopravě jsme zvolili místní autobusovou linku. Jízdní řád nejdůležitějších spojů visel na nástěnce v hotelu, takže nebyl žádný problém najít si nejvhodnější čas. Abychom se dostali na autobusovou zastávku, museli jsme jít nějakých 300m na náměstí a odtud ještě dalších cca 400m k hlavní silnici. Na místo jsme došli se solidním předstihem. O autobusu se to sice říci nedá, ten jako téměř vše v Řecku dojel o něco později, ale hlavní je že dojel. Jízdenky jsme zakoupili ve stánku na zastávce a tak nám nic nebránilo k nástupu do autobusu. Tedy až na malou nepříjemnost. Zdálo by se, že pravidlo o tom, že v autobuse musí všichni cestující sedět je výhoda. Problémem se to stane v případě kdy cestujete dva (či více) a při nástupu je v busu už jen jedno volné místo k sezení. A zrovna to se stalo nám. Průvodčí mi odtrhl jízdenku, pustil dovnitř a v tu chvíli řidič zavolal, že další lidi nepřijímá protože je plno. Už už se dveře zavíraly, když jsem na průvodčího zavolal asi tak zoufale jako se na něj dívala přítelkyně. Zaváhal, cosi houkl směrem k řidiči a problém byl vyřešen. Prostě jsem si místo na sedačku musel sednout na schod u hlavních dveří. Bylo to pravda trochu nepohodlné, ale berme to tak, že oba pánové nám tím vyšli vstříc a zaslouží si dík. Autobusy na krétských silnicích jsou kupodivu velmi kvalitní a dají se srovnat s našimi autobusy na dálkových linkách - možná jsou dokonce ještě lepší. Cestování s těmito vozidly v zelené metalíze je opravdu celkem pohodlné, což se ovšem nedá tvrdit o organizaci odjezdů na nádraží - o tom ale později.

Do Chanie jsme dojeli zhruba po padesáti minutách. Vystoupili jsme na tamním hlavním autobusovém nádraží, které by se dalo nejlépe přirovnat k velkému dvorku uprostřed města a slečny na informacích se optali na cestu k přístavu. Její popis cesty byl evidentně vypilován častým opakováním a tak jsme se podle něj bez nejmenšího bloudění dostali na místo. V ulicích Chanie jsme konečně poznali taky něco jiného než hotely a betonové krabice domů, tak typických pro současnou architekturu. Staré domy kolem ulic vyzařovaly originalitu, stáří a zkrátka tu pravou středomořskou atmosféru. Procházeli jsme kolem moderních budov, prodejen elektroniky, rušných křižovatek i stísněnými uličkami plnými lidí. Často to byli pochopitelně další turisté, ale podstatnou část z nich tvořili místní obyvatelé a my jsme tak mohli nasát nefalšovanou chuť Řecka. V jednom místě se nenápadné uličky s krámky rozestoupili do prostorného náměstí s krásným chrámem. Kostel v Georgioupolis byl sice také hezký, ale z této budovy a jejího okolí bylo přece jen cítit něco víc. Nazval bych to "původností". Přešli jsme palmami lemované prostranství a vstoupili dovnitř. Oproti očekávání tu nebyly davy turistů. Tedy ne že by tu bylo úplně prázdno - to zase ne, ale přece jen jsme měli dost času a volnosti si projít chrámovou loď, prohlédnout malby a vitráže a Věrka si u svícnu zapálila svíčku. Dokonce nikdo neprotestoval ani když jsme začali fotografovat. To by u nás asi neprošlo stejně jako mi ve fotografování zabránil jakýsi černoprdelník ve chrámu sv.Marie na Hlavním náměstí v polském Krakowě.Od chrámu a náměstí je to do přístavu už jen kousek. Přejdete přes silnici a jako mávnutím kouzelného proutku stojíte u kašny mezi domy postavenými v typickém benátském stylu. Tento ráz si zachovává celý starý přístav a jeho nejbližší okolí. Nábřeží obepínají taverny a restaurace a záliv přístavu ve tvaru písmene U vytyčuje z jedné strany starý kamenný maják a z druhé pevnost, kde můžete navštívit muzeum námořnictví. Navzdory davům turistů tady panuje klid a pohoda. Není nad to dát si na terase taverny ledovou kávu frappé a jen tak obdivovat hladinu, připlouvající či odplouvající lodě a pozorovat lidi. Další věc, která mě potěšila je nepřeplácanost komercí. Jistě, ony ty taverny jsou jistou formou tohoto neduhu, ale všechno je v mezích normy a dokonce i obchody se suvenýry mezi tím vším nebijí do očí pastelovými barvami umělohmotných šuntů z Asie. Na nábřeží lidé posedávají na lavičkách, klábosí, u hradeb pevnosti hraje harmonikář a občas kolem vás projede fiakr na okružní jízdě městem. I když nemáte zrovna náladu navštívit zmíněné muzeum, přesto se kolem něj projděte. uvidíte od něj záliv zase z jiného úhlu a navíc můžete spatřit i ohromnou kotvu a lodní šroub vystavený před budovou. Cestou zpátky na nádraží to vezměte uličkami abyste ještě nasáli co můžete a pomalu se začněte psychicky připravovat na fakt, že než se posadíte do autobusu, bude vás to stát nějaké ty nervy.
Autobusové nádraží v Chanii vypadá jako rozlehlý dvůr obehnaný plotem. Na ploše tohoto dvoru stojí autobusy bez ladu a skladu jemuž nerozumí prakticky nikdo. Můžete si sice přečíst kdy vám jede spoj na který čekáte, ale odkud pojede, jaké číslo bude bus mít a jestli se do něj vůbec dostanete, to je v tomto případě vždycky překvapení. Budova v zadní části dvora funguje jako informační kancelář, prodejna jízdenek, nádražní restaurace a čekárna v jednom. Ptát se na slečny na informacích jaké číslo má bus mířící vaším směrem je zbytečné. Ona to neví a neví to dokonce ani chlapík v prosklené budce před hlavní budovou, který zastává funkci jakéhosi dispečera a hlasatele do tlampačů. Na budce je sice anglický nápis, že na něj nemáte mluvit a zeptat se na informacích, ale tím se jen uzavírá bludný kruh. On to naštěstí chápe a když se ho zeptáte, odpoví vám - nejčastěji to, že neví. Jakým způsobem odesílá autobusy na další místa pro mě tedy zůstává tajemstvím. Zkrátka počítejte s tím, že čekání se neobejde bez davů lidí pobíhajících od jednoho autobusu ke druhému, bez neustálých zmatků v informacích o číslech spojů, bez nevědomosti do poslední chvíle kdy a kam pojedete a počítejte také s tím, že nakonec se nějakým zázrakem většinou přes všechno dostanete tam kam chcete. Pro osoby se sklony propadat stresu doporučuji pořádnou přípravu. Zkrátka všude nemají číslovaná nástupiště a elektronické informační tabule jako u nás. Návštěvu Chanie, někdejšího hlavního města Kréty si přesto nenechte ujít, budete-li mít příležitost. Její historické centrum nabízí příjemné prostředí a trochu jinou atmosféru než jaká vládne v letoviscích. Jízdenka z Georgioupolis stojí 3,7 eura. Cesta zpátky 3,7 eura a kus trpělivosti.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.