Jedna noční šichta je zase konečně za mnou

13. listopadu 2008 v 7:31 | T(h)om |  Milý deníčku...
Tak jsem konečně dorazil domů z noční směny. Dvanáct hodin v práci opět stálo za to. Na začátek se sekl ten nový kompjútr a nechtěl mě nechat přihlásit se k účtu. Asi ho naštvalo, že jsem se nějak snažil rozběhat nezapojenou zvukovku.... Každopádně jsem musel zavolat na technickou podporu. Navzdory slibům, že za hodinku to bude běhat jak má trvala oprava asi čtyři hodiny, během kterých jsem musel pracovat na sousedním PC. Tam ale není zdířka pro připojení měřícího přístroje a navíc ani 19" monitor, takže mi nezbývalo než mžourat na mrňavý 15" displeječek, pracovat se starou šunkou a navíc jsem se nedostal ani ke složce s formuláři, kterou mám před kolegy uloženou ve skrytém adresáři.

Báby zase stávkovaly. Sice jen ty dvě které musím pořád řešit, ale úplně stačí jedna aby měl člověk chuť vraždit. Vzhledem k jejich charakteru (čtěte v uvozovkách) a dalším vlastnostem mi dokonce dělá potíže vnímat je jako lidi. Víc než myslící bytosti jsou to spíš pouhé hroudy proteinů, vody, organických kyselin a dalších prvků - především nikotinu. Do svého okolí vylučují různé škodliviny a parazitují jak na ostatních tak na sobě navzájem, což si ale vzájemně i tají. Troufám si tvrdit, že takovýto vztah je v přírodě zcela unikátní a proto by bylo dobré jej prozkoumat. Dalo by se to pojmenovat jako Piň-Pol jev, případně jako PíPí fenomén, což by také bylo celkem výstižné (kdo zná, ten pochopí).
Kolega dnes pracoval trochu odloučeně, takže když jsme se potkali neunikl jsem lavině informací, které jsem slyšel už stokrát. Nechci ale aby to vůči němu znělo nějak špatně. Prostě je ten typ co občas neví kdy ztichnout, ale vzato prakticky jsme vůči těm ježibabám na stejné straně barikády a musíme se podporovat. Pravda - někdy, když mě z jeho řečnění už bolí hlava a "neodkladně" někam uteču, uleví své žoviálnosti právě u nepřítele. To je jedna z jeho hlavních nectností, kterou je třeba průběžně řešit. Mimo jeho občasné kolaborace ale spolu vycházíme výborně a tak jsem rád, že na to nejsem sám.
Bohužel zítra budu. Kolega dostal povinně volno kvůli nedostatku práce. Má totiž ještě 17 dní letošní dovolené, kterou si musí stejně nějak vybrat. Já už jsem ji prošustroval v říjnu na Krétě a během roku ve škole, kde se jako dálkově studující pracovník musím jednou týdně ukázat. Zítra tedy budu v jámě lvové sám. Tak nějak ve skrytu duše doufám, že nebude pořádně do čeho píchnout a báby budu moci "prodat" jinam. Jak to ale znám, takové štěstí zase mít nebudu.
Ráno taky nic moc. Jestli si vzpomínáte na článek o zářiovém výstupu na Praděd a zmíněného kolegu Čermáka, tak právě on nám donesl o půl šesté - tedy v dost blbou dobu, dvě bedny testů. Na druhou stranu mu budiž připsáno ke cti, že je nedonesl v pět. To bychom museli ještě jejich obsah zpracovat. Takhle jsme je mohli nechat dlaší směně s tím, že "už prostě nebyl čas". Mezi námi: On nám ty testy stejně donesl o půl šesté kvůli jakési poruše, takže až tak moc si pošramocenou pověst stejně nevylepšil.
A pak konečně cesta domů. Když jsem tak stál na vrátnici a pozoroval lidi okolo, vzpomněl jsem si na Velkou Pardubickou. Dav namáčklý u čipových turniketů třímající své identifikační karty nic nepřipomínal víc než grupu Šemíků a Železníků ve startovacích boxech. Pohled vrátného na monitor počítače s hodinami a lehké kývnutí hlavou směrem k závod... tedy k pracovníkům byly jako startovní výstřel. Okamžitě píply první signály od čtečky karet na turniketech a stádo - tedy skupina vyrazila ďábelským tempem kupředu s duem PíPí v čele. No, já jsem běžel v těsném závěsu, ale po takové šichtě jsem na to měl právo, nemyslíte?
Když jsme vysprintovali z budovy uvítalo nás mrholení a mokro. A sakra!, zaklel jsem v duchu, protože jezdím do práce (pochopitelně i domů) na kole a tohle vypadalo na nepříjemnou etapu. Ještě že nebyla aspoň mlha. V té se mi rády zamlžují brýle a tak vidím buď přes clonu nebo rozmazaně, což v dopravním provozu není právě výhoda. Profičel jsem po chodníku na hlavní silnici. U krajnice stálo neosvětlené policejní auto. Úplně se mi vybavily telefonáty v rozhlasovém dopravním zpravodajství "Ahoj, tady řidič Lojza. Na příjezdu do Šumperka stojí chlupatí s mikrovlnkou - bacha na ně!".
Domů jsem dojel bez nehody, celý a bez zamlžených skel. Zamkl jsem kolo ve sklepě, výtahem vyjel do pátého patra a vplul do bytu. Konečně! Tak moc jsem se těšil do pelíšku! A když jsem u toho: proč místo ležení v peří už hodinu sedím u počítače a píšu tenhle článek?!
Končím! Zavírám počítač! Jdu chrnět! Zdar!

 


Komentáře

1 A-ra-gorn A-ra-gorn | Web | 13. listopadu 2008 v 21:20

Dobrej popis dění při odchodu z práce:-) Akorát bych si dovolil upozornit, že Velká Pardubická se, stejně jako žádný jiný překážkový dostih na světě, nestartuje z boxů, ale s volného prostoru;-) btw. co děláš za práci?

Komentáře jsou uzavřeny.