Jeskyně Agias Sophias, klášter Chrisoskalitissas a Elafonissi

4. listopadu 2008 v 1:55 | Tomáš Kelar |  Kréta 2008
Začnu trochu netradičně. Pamatujete si televizní reklamu na kokosovou tyčinku Bounty? A teď schválně: Na kterém karibském ostrově myslíte, že se natáčela? Odpověď zní: "Na žádném". Bylo to na pláži u ostrova Elafonissi, protože tamní mělčiny navozují dojem Karibiku a přitom mají tu výhodu, že jsou podstatně blíže než Jamaika nebo Martinique.
Tento fakultativní výlet jsme absolvovali hned druhý den po Santorini. Jeli jsme malým mikrobusem ještě s několika dalšími klienty CK VTT a také delegátkou této kanceláře. Původně jsme chtěli od zájezdu ze zdravotních důvodů odstoupit, ale pak nám bylo řečeno, že bez nás se bude pro nedostatek zájemců celý zájezd zrušit, takže jsme se rozhodli to ostatním nekazit a jet. Vyrazili jsme po New National Road do Chanie, kde nás zastihl prudký liják. Obloha zčernala hustými mraky a koupelechtiví jedinci se začali strachovat, že z nádherných pláží nic mít nebudou. Za chvíli ale bylo nebe zase jasné a nálada v mikrobuse se vylepšila. Na cestě jsme mimo samotného Elafonissi stihli navštívit ještě jeskyni sv.Sofie nedaleko soutěsky Topoli a klášter Chrisoskalitissas, jen pár kilometrů od cíle.Kus za Chanií mikrobus odbočil do hor. Vyšplhali jsme se po různě kvalitních silnicích kamsi nahoru mezi zapadlé vesničky, kde všechno vypadalo úplně jinak než dole v přímořských letoviscích. Působilo to jaksi přirozeněji a přitom jakoby o několik desetiletí dříve. Malebné domky, malé kostelíky na strmých úbočích, stáda ovcí a koz. Pak jsme se dostali nad soutěsku Topoli. Není sice tak hluboká ani tak dlouhá jako její slavnější kolegyně Samaria, ale i tak vzbuzovala úctu. Projeli jsme jakýmsi tunelem a na krajnici řidič zastavil. Vystoupili jsme před schodištěm a velkou cedulí s nápisem ve třech jazycích oznamující, že jsme u jeskyně Agias Sophias. Po zdolání asi dvou set schodů jsme se ocitli přímo u jeskyně. Nevybavuji si nic, k čemu bych ji přirovnal. Byla to zkrátka ohromná dutina ve vápencové skále. Vstup byl zkulturněn malou kamennou zídkou s křížem a dovnitř může každý vstoupit zcela zdarma stejně jako se zde pohybovat mezi krápníkovou výzdobou, což považuji za poněkud nerozumné. V koutu jeskyně stojí malá svatyně, ve které údajně kdysi přebýval jakýsi poustevník. Dnes je uvnitř zřízen jakýsi kostelík, kterému chybí jedna stěna. Chybějící částí lze vidět několik náboženských předmětů a jako v každém řeckém svatostánku ani tady nechybí obrazy svatých - ikony. Velikost dutiny je přibližně stejná jako větší tělocvična, ale pochopitelně ne tak pravidelná. Navíc jsem ještě neviděl tělocvičnu, kde by místo cvičebního nářadí z podlahy i stropu trčely krápníky. Pokud se vydáte tyto útvary prozkoumat blíže počítejte s tím, že v jeskyni žijí i hejna holubů a ti je znečistili stejným způsobem, jakým po staletí znečišťují ulice měst. Po krátké prohlídce jeskyně jsme se opět vydali po schodech zpátky. Ještě jsme se zastavili v malé taverně, kde byla možnost koupit si něco na občerstvení. Delegátka nám propagovala jakési koláčky, které jsme si nakonec dva koupil za euro za kus. Nebyly špatné. Chutnaly po zázvoru a byly plněny tvarohem z kozího mléka, ale upřímně - za ty peníze bych si je už asi nekoupil. Za pár minut jsme opět seděli v mikrobusu a uháněli přes kopce dál. Dokonce jsme chvílemi jeli tak vysoko, že mraky halící vrcholy hor byly téměř na dosah ruky.Přejeli jsme hřeben a začali klesat na druhou, jižní část ostrova. Ta se od části severní liší především tím, že zde není tolik turistických letovisek a lidé zde žijí víceméně původním životem mnohem výrazněji než kdekoliv v jiné části Kréty. Projížděli jsme stále malebnějšími vesničkami schovanými v nízkých porostech na svazích a za nějakou dobu už jsme byli zase na pobřeží, tentokrát Lybijského moře. Silný příboj se tříštil o ostré útesy a v dáli na kopci se objevila silueta našeho dalšího cíle - klášteru Chrisoskalitissas. V překladu znamená jméno kláštera "Zlatý schod" a vychází z legendy, podle níž jen člověk nezatížený hříchem může na schodišti k budově spatřit schod celý ze zlata. První zastávka byla kousek od kláštera. Delegátka nechala zastavit na malém odpočívadle nad olivovým hájem, protože odtud je prý na klášter nejlepší výhled a nejvhodnější podmínky pro fotografování. Dovolil bych si o tom trochu polemizovat, protože odtud byla vidět jen zadní, méně zajímavá část, ale fotku jsem si pochopitelně udělal :). Pak už nás dovezli na parkoviště přímo pod klášterem. Vstup dovnitř je za běžných okolností zdarma, jenomže teď tam právě probíhala jakási výstava ikon a tak by bylo potřeba zaplatit vstupné, které se nikomu utrácet nechtělo. Proto jsme si jen prohlédli okolí, někdo koupil suvenýry v malém krámku pod schodištěm a za chvíli jsme jeli konečně k Elafonissi. Název Elafonissi pochází z řeckých slov elafon - jelen a issi - ostrov. O tom, zda je skutečně jedná o ostrov by se dalo spekulovat, protože se na něj dá pohodlně projít mělčinou pevniny, od níž je vzdálen nějakých 200 metrů. Pojmem Elafonissi se dnes označuje nejen ostrov, ale spíš přilehlé pláže, které jsou prý nejkrásnější v celém Řecku. A musím uznat, že právem.Teplá voda v širokých mělčinách, písečných zálivech a nádherně udržované pláže pod siluetou Bílých hor jsou opravdu místním skvostem, který by si neměl nikdo nechat ujít. Vzhledem k době, kdy jsme na Krétě pobývali jsme i zde měli silné větry - a nemyslím ty z místní stravy. Foukalo hodně a vítr hnal příboj přes mělký záliv tak prudce, že se tříštil o menší vlnky ještě před plážemi. Počasí bylo jinak dobré. Občas se sice trochu zatáhlo, ale v zápětí z mraků zase vylezlo slunce. Evidentně se zde nelíbí jen lidem. Při pohodlném lenošení pod keřem amaryšku jsme zaslechli slabé zvonění, které se stále přibližovalo. Za chvíli se jen pár kroků od nás páslo stádo koz. Na ty si ale budete muset zvyknout. Na Krétě jsou všude a dokonce žijí i volně v přírodě. Skáčou po skalách, přebíhají silnice a pasou se na loukách kolem silnic. Pláže u Elafonissi mají ještě jednu zvláštnost a tou je jejich růžová barva. Růžovou můžete vidět především v místě kde se písek střetává s vodou a je způsobena rozdrceným korálovým útesem, který tu někde stál. Zbytky korálového útesu jsou nakonec všude okolo. Tvoří malé skalky a kamenité plochy, kam je ale radno stoupat jen s botami, protože jsou docela ostré. Strávili jsme zde asi tři hodiny. Během toho jsme si stihli dát i frappé, skvělou ledovou kávu a za chvíli jsme zase v mikrobuse uháněli zpátky do hotelu. Po cestě jsme se ještě stavili u malého stánku u silnice, kde místní prodávali svoje výrobky z tymiánového medu. Sklenice čistého medu za šest, s ořechy za osm euro. Do hotelu jsme dorazili ještě včas na to, abychom stihli večeři. Tím jsme si v pomyslném seznamu odškrtli další zajímavé místo, které jsme chtěli navštívit a těšili se na ty dvě zbývající. Na město Chania a soutěsku Samaria.
 


Komentáře

1 Niqita Niqita | 12. července 2011 v 10:51 | Reagovat

Lefka Ori a Elafonisi , to byl opravdu zážitek :-)  je to nejkrásnšjší pláž na jaké jsem zatím byla. Akorát cesta byla trochu strnitá, s půjčeným autem které sme museli pomalu tlačit očima aby ty kopce vyjel. To nepočítám pár příhod kdy sme potkali velkej autobus na ceste sotva pro jedno auto.

2 T(h)om T(h)om | Web | 14. července 2011 v 9:43 | Reagovat

[1]: My jsme to brali především autobusem, ale autem je to jistě taky zážitek :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.