Soutěska Samaria nám dala pěkně do těla

4. listopadu 2008 v 1:42 | Tomáš Kelar |  Kréta 2008
Kréta je ze 70i procent pokryta horami a největší část těchto hor zabírá pohoří Lefka Ori (v řečtině Bílé hory). Své jméno si zasloužily světlou barvou vápence, z něhož jsou tvořeny a máte-li slovo "hory" spojeny například s Jeseníky nebo s Šumavou, rychle na to zapomeňte. Krétské hory jsou mnohem divočejší, strmější, kamenitější a pro turisty tvrdší oříšek. Už proto, že jejich nejvyšší vrchol Pachnes olizuje nebe ve výšce 2456 m.n.m., což je zhruba o kilometr výš než náš Praděd.
Snad v každé zemi lze najít nějaké to světové NEJ nebo aspoň NEJ v rámci kontinentu. Někdo má největší spotřebu piva, jiný nejvyšší budovu, někde mají nejvyšší produkci kokosových ořechů, jinde nejčlenitější pobřeží, no a na Krétě mají nejdelší skalní soutěsku v Evropě. Jmenuje se Samaria, nachází se na jihozápadní straně ostrova, měří asi 12km a neboť byla jednou z položek v seznamu fakultativních výletů, nemohli jsme ji pominout ani my.


Autobus nás vyzvedl na zastávce v Georgioupolis. Byl plný Švédů a třebaže naše delegátka nedostala možnost do mikrofonu třeba jen pípnout, jejich průvodce cosi huhlal celou cestu až z toho nás, Čechy bolela hlava. Už to asi nedokážu přesně odhadnout, ale cesta na náhorní plošinu Omalos mohla trvat něco kolem dvou hodin. Během toho jsme se kochali neuvěřitelnými výhledy a neuvěřitelně trnuli při bezohledném předjíždění některých místních řidičů. Na plošině Omalos asi 3km od vstupu do soutěsky bylo pouhých 8 stupňů celsia. Byl jsem tedy rád, že jsem s tím počítal a vzal si větrovku narozdíl od mnohých seveřanů, kteří podcenili rozdíl teplot na pobřeží a ve výšce cca 1300 m.n.m. a teď tu pěkně mrzli. V malé restauraci u silnice se tedy hned hrnuli dovnitř na údajně hnusné kafe a nějaké pečivo. Nezdrželi jsme se tu dlouho. Autobus nás pak přepravil ten kousek ke vstupu do soutěsky, kde nám delegátka šla koupit vstupenky a dala nejnutnější informace. Výhled do údolí z vyhlídkové terasy nad pokladnou vypadal idylicky. Fakt, že před námi je zhruba šestnáct kilometrů náročného pochodu nikomu nedocházel dost silně na to, aby mu to pokazilo náladu, takže na cestu jsme vyrazili s optimismem. Celou trasu lze rozdělit do čtyř etap: 1) Sestup do údolí, 2) Cesta do soutěsky, 3) Cesta soutěskou a cesta na pobřeží do Agios Roumeli. Až na poslední případ počítejte především s náročným terénem. Ty, kdož mají v plánu vyrazit obutí do žabek či lehkých nazouváků bych chtěl před takovým počínáním varovat. Doporučena nám byla pevná turistická obuv, ale kvalitní sandále postačí. Já jsem v nich šel celou cestu a možná to bylo lepší než kdejaké uzavřené boty, kde noha brzy tlačí a o puchu po vyzutí ani nemluvím.Celá cesta je vlastně jedno velké klesání. Z plošiny Omalos někde ve výšce 1300 m.n.m. musíte dojít prakticky až na nulu, tedy na úroveň mořské hladiny. To vše na šestnácti kilometrech, které však zahrnují i relativně rovné úseky a zbytek je tak nutně odsouzen ke klesání ještě strmějšímu. Nejprudší je rozhodně prvních asi pět kilometrů. Stezka vede převážně lesninou plnou kamenů a kořenů, ale níže už narazíte na čistě kamenité cesty. Kamení vás bude provázet až na konec soutěsky a nebudu vám lhát - tělo dostane pořádně zabrat. Že na dně údolí a v samotné soutěsce půjdete jen po kamenech a balvanech je fakt, se kterým se budete muset smířit. Je to namáhavé a brzy z toho bolí nohy. Mám ale i dobré zprávy. V rozumných vzdálenostech od sebe jsou podél trasy prameny pitné vody, takže s sebou nemusíte vláčet těžké lahve s nápoji. Stačí si vzít menší láhev a tu pak postupně doplňovat svěží čistou vodou. První část cesty je trochu nezajímavá, ale až budete dole v údolí vzhlížet k horským velikánům a jejich vrcholkům ztrácejících se v mracích, řeknete si že to stálo za to. Samotná soutěska je pak samostatná kapitolka. Někde měří desítky metrů, jinde jen pár metrů. Tyčí se nad vámi a její stěny vyvolávají v člověku různé pocity. Bohužel méně zdatní jedinci už v době příchodu do soutěsky cítí spíš únavu, vyčerpání a bolest. Je to škoda a chyba už proto, že cesta je od začátku soutěsky ještě dlouhá. Také nečekejte nic než přírodu. Nejsou tady žádné stánky nebo turistické chaty. Něco málo je sice v ruinách staré vesnice, ale rozhodně nejde o žádný luxus. Cestou narazíte maximálně na budky horské stráže. Její příslušníci neustále procházejí celým národním parkem a jsou připraveni pomoci každému, kdo by se ocitl v nesnázích. Kdyby už někdo opravdu nebyl schopen chůze nebo se zranil, dopraví ho na nejbližší bezpečný konec soutěsky na oslovi nebo na mule. Nejužší místo soutěsky měří na šířku jen asi tři metry a vysloužilo si pojmenování Železná vrata. Koncem léta tu ještě protéká jen malý potok, ale v zimě se změní na řeku napájenou dešti typickými pro zdejší zimní období. Od tohoto místa je to ještě asi dva kilometry k checkpointu na konci soutěsky. Tam byste měli odevzdat část vstupenky kvůli evidenci osob v parku, ale nikdo na tom moc netrvá. Můžete si tady koupit suvenýr nebo pohlednici a pokračovat zbylou část pěší trasy. Odhadl bych ji taky asi na dva kilometry a nevede už po kamení, ale po betonové silnici. Aby se vám ale náhodou po šutrech nestýskalo, jsou oblázky zality v betonu a tvoří v něm nerovnosti citelné i přes pevné boty. Myslím, že je to kvůli sjízdnosti v mrazu. Do Agios Roumeli projdete kolem několika menších vesnických stavení a ruin a za chvíli jste u Libyjského moře. Zdejší pláž je tvořena černými lávovými oblázky a štěrkem, nicméně voda je křišťálově čistá a ke koupeli po náročném pochodu přímo volá.Původně delegátka tvrdila, že půjde jako poslední aby měla kontrolu nad tím, kdo a jak ze sedmi českých turistů túru zvládá. Bylo tedy překvapením vidět ji jak v taverně nerušeně popíjí kafíčko, zatímco my jsme se belhali dolů z hor. Moc jsme nad tím ale nepřemýšleli. Dali jsme si frappé a odpočívali. Měli jsme něco přes hodinu času než připluje trajekt (Silnice odtud totiž nevede). Tuto dobu jsme strávili především na mole s nohama volně spuštěnýma nad hladinu a nabíráním sil. Brzy jsme na obzoru spatřili připlouvající trajekt. Od delegátky jsme dostali lodní lístky a když loď dorazila, usadili jsme se na venkovních lavičkách na střední palubě plavidla. Nad námi byla ještě otevřená paluba, dole paluba pro auta, kde najelo míchací nákladní auto a střední část trajektu tvořila uzavřená místnost s lavičkami a barem. Vyrazili jsme už se začínajícím soumrakem. Vzduch se ochladil. Proplouvali jsme nedaleko pobřeží, kde zářily světýlka městeček a prvních malinkých letovisek jižní strany Kréta, zatímco na obzoru na druhé straně se rýsovaly břehy ostrova Gavdos - nejjižnější části Evropy. Do Sfakie, kde na nás čekal autobus jsme připluli už za tmy. Další dvě hodiny jsme strávili přejezdem horských hřebenů, ale vzhledem k noční tmě už jsme z toho moc neměli. Do hotelu jsme dorazili solidně unavení a spali jsme jako špalci. Jen nohy nás bolely ještě několik dní po návratu domů.
Průchod Samarií je rozhodně zajímavým zážitkem. Je ale zároveň zážitkem náročným, takže starším lidem bych ho moc nedoporučoval. Ovšem jste-li nadšený turista se zkušenostmi, jen do toho. I takových tam bylo dost.
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.