Santorini

4. listopadu 2008 v 1:59 | Tomáš Kelar |  Kréta 2008

Čtvrtého října, tedy šestý den našeho pobytu na Krétě jsme se zúčastnili lodního zájezdu na ostrov Santorini. Zájezd byl vlastně z jedním nejdůležitějších důvodů, proč jsem vlastně chtěl letos na Krétu jet. Stejně jako zájezd na Elafonissi a do soutěsky Samaria jsme si ho zaplatili hned po příjezdu u delegátky zájezdu. Byl to ovšem jediný zájezd, kam s námi delegátka nejela a všechno jsme měli tak trochu na vlastní triko. Sami jsme si museli počkat na autobus do přístavu, sami jsme museli nastoupit na loď, sami si projít město Thira na Santorini a sami jsme se museli podobným způsobem dopravit zpátky. Přítelkyně, která má tendence ve všem vidět větší potíž než tam je byla dle očekávání dost nervózní, ale zvládli jsme to na jedničku. Také s námi jel ještě jeden postarší český pár ze stejného hotelu, takže jsme si aspoň měli s kým ukrátit cestu.


Loď Golden Prince odjížděla na Santorini z přístavu v Rethymnu v sedm ráno, takže na autobus jsme nastoupili o hodinu dříve. Z Georgioupolis je to do Rethymna cca 28km a povolené rychlosti jsou na Krétě nižší než u nás. Na místo jsme dojeli včas a trochu mě zamrzelo, že proslulou místní pevnost na kopci nad zálivem můžeme obdivovat jen z dálky ve světle oranžového umělého osvětlení. Autobus nás vysadil přímo na molu před lodí.
Když Věrka viděla na jaký kolos se chystáme nastoupit lehce zbledla. Asi si v duchu přehrála pár posledních minut hollywoodského Titanicu, ale bylo to zbytečné. Při vstupu nás uvítala usměvavá posádka a my jsme s davem vstoupili přímo do lodního divadla. Musím říct, že na lodi, která má vlastní divadlo jsem byl poprvé a tak jsem byl docela ohromený. Kolem divadla jsme po schodišti prošli do recepce, před kterou nás všechny zvěčnil místní fotograf. Později ještě fotil lidi i během plavby a fotky bylo možné koupit na zpáteční cestě v recepci, ale byly příliš drahé. První naše kroky vedly do jídelny, kde jsme dostali snídani. Procházeli jsme s talíři kolem dlouhého stolu s mísami plnými různých laskomin. Když jsme nějakou chtěli ochutnat stačilo požádat osobu stojící za stolem a ta nám na talířek plácla co jazyk žádal. Když jsme ukojili žaludek vyšli jsme z jídelny a měli asi pět hodin loď k dispozici. Mohli jsme se volně pohybovat po palubách, navštěvovat místní bary, slunit se na horní palubě nebo jen sedět u stolků na zadní části lodi a pozorovat jak se pobřeží pomalu vzdaluje. Motor temně hučel, z komínů vycházel černý dým a všude, uvnitř lodi i venku byl cítit zápach nafty.Chvíli jsme si to oba opravdu užívali. Šli jsme na pravobok a tam pozorovali nádherný východ slunce, které se pomaličku šplhalo na oblohu zpoza skalisek na okraji zálivu. Časem se ale Věrce z houpání lodi udělalo špatně a tak jsme zašli do menšího baru na zádi, kde se uvelebila v koženkové pohovce a usnula. Já jsem tam chvíli taky seděl, ale nevydržel jsem to dlouho, tak jsem si čas od času oběhl loď a udělal pár fotek. Netrvalo dlouho a kolem nás bylo všude jen moře a čas se začal vléct pomaleji. Trvalo tedy nějakou dobu než se na obzoru před námi objevil první obrys pevniny. Hned jsem pochopitelně vytáhl fotoaparát a začal fotit jak najatý, ale pak mi došlo, že trochu předčasně. Po připlutí blíž bylo jasné, že jde jen o větší skálu v moři, ale také se v dálce začaly rýsovat skutečné břehy ostrova Santorini. Asi to není třeba moc připomínat, ale přece jen: Santorini je součástí Kykladského souostroví a má sopečný původ. Roku 1625 před Kristem vulkán explodoval a spekuluje se o tom, že vzniklá tsunami zničila slavnou Mínoiskou civilizaci na Krétě. Dnes z ostrova tedy zbývá jen část kaldery, uvnitř které se ale pomalu rodí sopka nová.
Čím blíže jsme k Santorini připlouvali, tím více byla pozorovatelná bílá vrstva na tmavých útesech. Že by sníh? Napadlo mě to, protože to tak opravdu vypadalo, byl už říjen a Santorini leží severně od Kréty. Přesto to bylo nějaké divné. Sníh? Tady? Vzal jsem tedy fotoaparát, nastavil největší možný, 12inásobný zoom a pořídil snímek. Ten jsem si pak na displeji zobrazil v měřítku 1:1 a žasl. Nebyl to sníh, ale sněhobílé budovy měst postavených přímo na těch šílených srázech. Bylo jasné, že tohoto výletu litovat nebudeme. Šel jsem probudit Věrku, protože loď se pomalu přiblížila až k břehům ostrova. Zastavili jsme v jednom menším přístavu, kde vystoupila ta část cestujících, kteří si zaplatili ještě nějaké fakultativní výlety přímo na ostrově. My ostatní jsme pak ještě chvíli pokračovali do Thiry, která je hlavním městem ostrova. Má asi dva tisíce stálých obyvatel, ale vzhledem k počtu taveren a hotelů vypadá větší. Celý ostrov má pak stálých obyvatel asi osm tisíc, takže hlavní město zde představuje čtvrtinu populace, což už nezní tak šíleně.Třebaže jsem si původně myslel že je naše loď velká, před přístavem Thira mě z omylu vyvedl pohled na pár opravdu ohromných luxusních parníků. Větší lodě do přístavu nesmějí a proto je mezi přístavem a loděmi zajištěna doprava malými čluny, které by se daly nejlépe nazvat vodním autobusem. Navzdory prvnímu dojmu mě opravdu mile překvapila úroveň jejich interiéru i rychlost s jakou nás dopravily na břeh. Jen mám obavu, že osoby trpícími fobií z výšek mají určitě nepříjemné pocity když z vratkého schodiště spuštěného na bok lodi sestupují do pohupujícího se člunu. Přístav Thira tvoří menší dlážděné nábřeží, obchůdek se suvenýry, taverna a stanice lanovky. Kus dál je ještě nějaká průmyslová budova s komíny, ale nemám tušení o co přesně jde. Nahoru do města se můžete vydat buď po svých a 587i schodech, na oslíkovi, který ty schody ujde za vás, nebo zmíněnou lanovkou. Cesta do horní stanice trvá asi pět minut a zaplatíte za ni 4 eura stejně jako za případnou jízdu zpáteční. Nastupování i vystupování jde bez ohledu na davy lidí hladce a i když je to méně romantické než na oslím hřbetě, máte tak aspoň víc času na samotnou prohlídku města musíte-li být zpátky na palubě lodi za zhruba tři a půl hodiny. Troufám si tvrdit, že město jako je Thira nikde jinde na světě nebo minimálně v Evropě nenajdete. Hned po vystoupení z lanovky vás obklopí specifická architektura, divoké útesy a přitom úhledné budovy postavené na jejich okrajích. Všemu dominuje bílá barva, ale nelze opomenout modře natřené kupole pravoslavných chrámů. Mezi tím kvetou oleandry, tyčí se palmy a na každém rohu vás čeká nějaká taverna s terasou, odkud máte nepopsatelný výhled dolů do kaldery bývalého vulkánu. Uprostřed kaldery je vidět i nově vznikající sopka, menší ostrůvek pojmenovaný Nea Kameni. Zvláštností Santorini je fakt, že tu není žádný přirozený zdroj pitné vody. Kde by se tady, na sopce také vzal? Vodu je tedy třeba dovážet pomocí tankerů a šetřit s ní podobně jako v poušti. Navzdory absenci vody jsou ulice města čisté, upravené a budovy zrovna tak. Když vyjdete až na hřeben útesu, můžete spatřit i druhou stranu ostrova - tu, která směřuje do volného moře. Je tam vidět malá nížinná oblast i samotné pobřeží. To není příliš hustě osídleno a předpokládám, že se zde nachází spíše vinice, odkud pochází vyhlášené víno. V krámě mi vnutili ročník 2003.Chtěl jsem sice jiný, ale prodavač naléhal, že 2003 je mnohem lepší a protože jsem nechtěl vypadat jako debil (jsem totiž abstinent) tak jsem poslechl. Jsem zvědav jak rodičové tento prezent ocení. Co se suvenýrů týče jsou ceny na Santorini poněkud vyšší než na pevnině nebo na Krétě, a je to logické. Nakonec vás nikdo nenutí si něco kupovat. Byla to příjemná změna oproti africkým a arabským zemím, kde člověku vlezou snad i pod triko dokud po nekonečném smlouvání nekoupí nějakou předraženou cetku. Řecko je v tomto směru kultivované, a Santorini - to je kapitolka sama pro sebe. Ze všeho tu prostě dýchá něco, za čím člověku stojí za to vážit cestu. Je to jiný svět. Se špetkou exotiky, snad i pohádkovosti a jakési divokosti když si uvědomíte kde vlastně města stojí. Nevím, jestli bych na Santorini dokázal žít. Na můj vkus je k tomu účelu příliš kamenité, bezlesné a malé - i když jsem si ho představoval podstatně menší. K té velikosti: Původně jsem si myslel, že původní velikost ostrova před výbuchem by se dala přirovnat k obvodu okresního města. Ostrov však na šířku měří asi 17km, což je mnohem víc. Vůbec si neumím představit sílu výbuchu, který z tak velkého ostrova udělal jen polokruh relativně úzkého pruhu skal. Také si neumím domyslet důvod proč se sem lidé vrátili a usadili se. Že by právě kvůli tomu výhledu? Možná - ten je skutečně nezapomenutelný.
Po procházce spletí uliček, dávce skvělého gyrosu v placce pita a sklenici frappé jsme se vydali na zpáteční cestu. Lanovkou jsme se nechali svézt dolů do přístavu, tam nastoupili na člun a za chvíli už byli zase na palubě Golden Prince. Uvítání na palubě nás opět mile překvapilo. V recepci nás čekala usměvavá stevardka, stály zde tabule s fotografiemi pořízenými během plavby a na zadní palubě byly rozvěšeny vlajky nejrůznějších států, třebaže ta naše chyběla. Chvíli jsme se usadili ke stolku a ještě naposled obdivovali majestátní útesy s bílými městy na vrcholku. Pak se motory daly opět do chodu a celý ten miniaturní fantastický svět se pozvolna rozplynul v oparu nad obzorem. Setmělo se a Věrce se zase udělalo zle, takže zaujala nacvičenou polohu na sedačce a vytuhla. Já jsem měl původně obavy, že se budu zbytek cesty nudit, ale jelikož nás v baru našli zmínění manželé z hotelu, brzy jsem byl v živém hovoru a těch několik hodin do Rethymna utekly jako voda. Zde jsme nastoupili do autobusu, který jsme našli podle čísla na voucheru a za hodinu už jsme byli zase v Georgioupolis. Zdá se až neuvěřitelné co se dá stihnout za jeden den. Na kolika místech být a pak se zase vrátit. I v tom je ale kouzlo cestování, kterému já i Věrka aspoň jednou za rok podlehneme. A v tomto případě jsme podlehli i magickému kouzlu malého sopečného ostrova kdesi ve Středozemním moři.
 


Komentáře

1 surielem surielem | 12. února 2009 v 9:31 | Reagovat

Santorini je muj sen

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.