Proč nerad jezdím, létám, nebo se plavím

8. prosince 2008 v 7:50 | T(h)om |  Milý deníčku...

Říká se, že i cesta může být cíl a jistě je to pravda. Jenomže ne pro mě! Zjistil jsem, že cestování - konkrétně přesun z bodu A do bodu B, mi leze na zuby tím více, čím více takových přesunů musím absolvovat. Abyste rozuměli: Vždycky se rád podívám do bodu B, ale bez zdlouhavého přesunu z bodu A, případně ještě s přestupy v bodech C a D. Zkrátka mám rád poznávání nových míst a cizích zemí, jenže dlouhé harcování z místa na místo, z vlaku do autobusu, z autobusu do letadla, z letadla do autobusu, z autobusu na loď a z lodi na autobus začínám nesnášet.

Na předním místě černé listiny je tučným písmem zapsán především autobus. Asi je to dáno mými tělesnými proporcemi, se kterými se někdy jen těžko natlačím do úzkého prostoru mezi sedadly. Vydržet potom třeba i několik hodin sedět na jednom místě kde mě všechno tlačí jsou pak muka, která těžko pochopí majitel standardnějších rozměrů. Projevuje se to vrtěním, poposedáváním, pokusy o marný spánek nebo prostě protivným xichtem, který vrhám okolo. Poslední dobou jsem si všiml, že si mé tělo pravděpodobně vyvinulo jakýsi obranný cestovatelský stav. Na dlouhé jízdě přestanu mít potřebu pít, jíst, vyměšovat i mluvit. Něco jako vegetativní období rostlin nebo zimní spánek některých zvířat. Tato strnulost je umocněna především na dálnicích, které často vedou nezajímavou krajinou kde člověk nemá ani moc potěšení při pohledu z okna. Přidá-li se k tomu špatné počasí, je má letargie téměř úplná. Přerušuje ji pouze občasný pohyb při změně posedu a doprovodné hudrování na dlouhou jízdu.

V letadle je to trošku jiné, ale jen v něčem. Let většinou netrvá tak dlouho a v některých letadlech má cestující docela dost místa. Cesta letadlem bývá také zpestřena občerstvením v několika fázích, což zajisté přispěje k lepšímu pocitu. Horší stránka věci pro mě nastává v situaci kdy mám snědenu svou porci i vypitý šálek kávy. Pak už zbývá jen pohled z okénka - nesedím-li ovšem zrovna v uličce a od okna mě nedělí další dva pasažéři. Ani když se k okénku dostanu, není ale ještě vyhráno. Pokud se piloti snaží a hlásí zajímavá místa, která lze zrovna spatřit pod letadlem můžeme to kvitovat jen s potěšením. Při mé smůle je ale ono zajímavé místo zrovna na druhé straně letadla nebo dostanu sedačku nad křídlem, takže vidím jen ohromný kus hliníku s logem letecké společnosti. Nejhorší situace nastane při zataženém počasí kdy se pod letadlem nachází pouze šedá beztvará masa nebo podobně jednotvárná mořská hladina. Zdálo by se, že moře musí z výšky vypadat úžasně, ale pokud tam nejsou žádné ostrovy tak je to jen šedavá plocha kdesi v oparu. A abych nezapomněl: Před letem člověk musí strávit ještě poměrně dlouhou dobu na letišti nemluvě o dopravě na letiště, která je mnohdy delší než celý let.

Vlak má svoje klady i zápory. Kladem je fakt, že většinou zde má i jedinec mé velikosti dost místa na končetiny. Během jízdy si můžu stoupnout, protáhnout se… Zkrátka se hýbat tak, jak by to v autobuse nikdy nebylo možné. Nevýhoda vlaku se projeví podobně jako u autobusu na dlouhých nezajímavých tratích fádní krajinou a během dnů jako je neděle nebo pátek. Touto dobou (v jiných dnech také kolem poledne) vagóny začíná okupovat studující omladina pendlující mezi školou (internátem) a domovem svých rodičů - v jejich slangu zvaných starci. Tato specifická skupina nebere mnohdy příliš ohledy na ostatní cestující ani na pravidla slušného chování a umím si představit, že sedmdesátiletou dámu jemných mravů zvyklou na upjatou éru svého mládí může jedna taková jízda od dalšího využití drážní dopravy odradit.

Lodní dopravu nemám zase tak dobře zažitou, ale pár plaveb jsem už také absolvoval. Výhodou je jistě jakási exotičnost a volnost pohybu, dokonce větší než ve vlaku. Bohužel lodě nepatří k nejrychlejším dopravním prostředkům a plavba se tak může hodně vléci. Budiž útěchou, že na větších lodích se můžeme projít po palubě nebo si koupit něco na zub - ovšem citelně dráž než v krámku ve městě.
Bude to znít pesimisticky, ale ani cestování osobním autem, o kterém jste si možná mysleli že na něj budu pět ódy pro mě není to pravé. Podobně jako ve vlaku mívám i v autě málo místa a tak se dají mé zážitky při jízdě v autě a jízdě v autobusu spojit dohromady.
Pokud mám na výběr a pokud to dovoluje počasí a vzdálenost, jezdím nejraději na kole. Protáhnu si tělo, které to potřebuje jak sviňa, nadýchám se čerstvého vzdoušku, najím se much a v cíli si vychutnám ten slastný pocit, který pravděpodobně znáte.



Tento příspěvek neměl za cíl vykreslit mě jako permanentně otráveného suchara a varovat předem všechny, kdo se ocitnou ve stejném dopravním prostředku jako já. Spíš jsem chtěl poukázat na některé obtíže, které nám - vysokým, z cestování plynou a jaké to má důsledky. Nedávný výlet do Maďarska mi totiž tohle téma v podstatě hodil na stůl. Také tím chci malinko rozptýlit případné zdání, že mým snem je trávit život na cestě. Je-li cesta cíl, můj jistě ne. Samotné cestování - tedy poznávání nových míst a lidí je ale vášeň, kvůli které jsem občas ochoten výše popsané nesnáze podstoupit.


 


Komentáře

1 Annet Annet | Web | 8. prosince 2008 v 19:34 | Reagovat

Uf... když se mi tenhle blog otvíral, tak jsem se lekla, že je to něco o tokio hotel :D Ale postupně zjišťuju, že je docela fajn :)) Článek jsem nedočetla, protože mě odradily ty body A, B... :DD

2 Elisabeth Elisabeth | Web | 10. prosince 2008 v 22:33 | Reagovat

S chutí jsem to celé přečetla. Ještě že jsi nakonci varoval, že tě nemáme považovat za suchara. Už už jsem k tomu směřovala. Já si hledám během dlouhých cest zábavu - hudbu, knihy, sudoku, a nebo nejlépe spánek. Nedělá mi problém usnout kdekoli - tedy kromě letadla, kterým jsem ještě necestovala. Snad to též okusím.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.