Ranní cyklorozcvička

8. dubna 2009 v 8:08 | T(h)om |  Milý deníčku...
Pod Lovákem
Rozhodně nepatřím k těm aktivistům, kteří vstanou v šest ráno a bez pořádné rozcvičky by do oběda nepřežili. Když se ale udělá tak krásně jako bylo například včera, i já - poměrně zatvrzelý lenoch, pocítím potřebu toho využít k rozhýbání zatuhujících kloubů. Je to skoro na facku, že tento rok jsem ještě pořádně neseděl na kole. Sice na něm dojíždím do práce, ale ty necelé 3Km přes město se snad ani nedají počítat. Včera jsem tedy poprvé letos absolvoval trochu víc. Mám se rád, takže pro zahřátí jsem si naordinoval spíš takový malý, nenáročný okruh přes Bohdíkov, Rudu nad Moravou a Hrabenov zpátky do Šumperka. Někde naspod poliček s oblečením jsem našel kraťasy a staré tričko, kterému zase tolik neublíží když ho propotím. Stejně se většinu času projíždí kolem lesa nebo přímo lesem a předpokládám, že veverky a srnky mou vizáž nebudou nijak prožívat. S půl roku nezažitým pocitem jsem si nasadil sluchátka, na záda hodil batůžek s některými nezbytnostmi a vyšvihl se do sedla.
Vyjel jsem asi deset minut před desátou hodinou ranní. Vzduch byl tedy ještě poněkud chladný, ale sluneční svit doháněl co se dalo. Když jsem za pár minut zdolával kopec z Temenice do Bohdíkova, bylo mi už tak teplo, že jsem cítil jak se pod batohem potím. Příroda má ještě co dohánět. Pole a louky se sice začínají pomalu zelenat, jenže stromy bez listí pořád ten dojem nějak kazí. Ani viditelnost nebyla nejlepší. Výhled zakrýval šedavý opar, takže například zasněžené jesenické svahy byly znát jen podle nezřetelné siluety někde v mlze. Že přichází jaro signalizovaly aspoň barvy rozkvétajících květin.
Původně jsem se bál, že moje kondice po zimě bude horší a že cestou na kopec "pod Lovákem" budu muset aspoň jednou sesednout z kola. K mému vlastnímu překvapení to nebylo nutné. Z kola jsem sice sesedl, ale jen proto, abych udělal ilustrační snímek turistického rozcestníku. Dolů to pak šlo pochopitelně rychleji. Ve stínu mezi stromy mi sice v triku a kraťasech nebylo ještě nejtepleji, ale sotva jsem dojel do Bohdíkova, kde se slunce dostalo mezi domy přece jen více, bylo zase fajn. V Aloisově jsem se chtěl stavit na chalupě, protože jsem předpokládal, že tam budou prarodiče. Okna domku byla sice otevřená stejně jako dveře, ale branka byla zamčená a když jsem ji odemkl a vešel dovnitř, nikdo zde nebyl. Zavolal jsem jim tedy mobilem co se děje a dostalo se mi odpovědi, že jsou právě na hřbitově v Rudě. Škoda. Čekat jsem nemohl - tento týden musím do práce na odpolední směny a času se tudíž nedostává. Obrátil jsem do sebe jen sklenici sirupu a vyrazil dále. Projel jsem kolem dřevoskladu v Rudě i kolem tamního nádraží. Prostor před nádražím se opravuje, takže je tam menší dopravní omezení. Z Rudy jsem pak zahnul doleva na Hrabenov a za chvíli se zase potil při šlapání do kopce. Tak trochu jsem doufal, že až se vyškrábu až nahoru k hájovně tak se výhled zlepší, ale marně. Viditelnost byla bohužel pořád stejně špatná a lepší to nebylo ani tehdy, když jsem se během sjezdu dolů do města zastavil ještě na bývalé skládce, která je už zavezená a je tu po ní jen louka s pěkným výhledem, tou dobou bohužel pořád za šedým závojem. Kochání se výhledy však nebylo to hlavní. Šlo mi o to nesedět doma a využít počasí dokud to jde. A to vyšlo dokonale. Výhledy si užiju zase někdy jindy a slibuju, že pokud s sebou budu mít foťák (jako že budu), podělím se s vámi o zážitky i o obrázky.
Opad nad Šumperkem