Vidnava, Vidnavské mokřiny, Łaka, Kałków a Žulová (2.část)

21. března 2012 v 13:26 | T(h)om |  Túry a procházky
Pokračování první části o výletu na Vidnavsko.


Propletli jsme se houštím, přeskočili další potůček a ocitli se na malém mostě, po němž vede česko-polská hranice. Před námi se tyčily hory bahna vytěženého zde při těžbě kaolínu. Kaolínových lomů je v okolí několik na české i polské straně. Většina již nefunguje, zde se však těží stále. U paty jedné z hromad vybagrovaného materiálu se válela cedule s upozorněním o zákazu vstupu.

Nejprve jsme nevěděli, jestli ceduli uposlechnout nebo ne. Okolo ale nebylo nikoho vidět, tak jsme si aspoň vylezli na hromadu hlušiny a udělali několik záběrů těžbou vzniklého jezera.

Zde panoramatický snímek téhož.

Nebylo nám úplně jasné, kam cesta kolem jezera vede, takže jsme se dali pěšinou podél hranice vedoucí do přilehlého porostu. Zvědavost ale zvítězila a brzy jsme zase zabočili doleva mezi stromy, směrem hlouběji na polské území.

A tak jsme došli k druhému jezeru. V dáli byly vidět pohybující se bagry a já chvíli zapochyboval, jestli je rozumné se přiblížit. Nakonec rozhodla labuť. Přistála na hladině a my, abychom si ji mohli vyfotit, jsme museli přejít blíže na druhou stranu vodní plochy.

Výsledek s labutí nakonec není nic moc, ale to proniknutí do zakázané zóny nám dodalo odvahu a tak jsme se rozhodli nevracet, ale pokračovat blíž k bagrům a teprve u nich pak odbočit na polňačku do kopce k dědině Łaka.

Bylo to docela dobrodružné. Co chvíli proti nám jel náklaďák pro další várku bahna a my čekali, že zamíří k nám, z něj vyleze řidič a my to pěkně schytáme za špionáž. Naštěstí si nás ale nikdo moc nevšímal. Bez problémů jsme prošli až ke třetímu jezeru, kde se pilně těžilo a tady začali polní cestou stoupat k civilizaci.

Přes nějaký statek jsme došli do obce Łaka. Trošku jsme si zašli, protože jsme cestou ke kostelu minuli odbočku na Kałków, ale navadí.

Poláci jsou národ velmi zbožný a tak nepřekvapí, že kostel byl v bezvadném stavu stejně jako malý parčík u něj. Za kostelem stála budova fary a nad jejími dveřmi visel veliký plakát s fotkou Karola Wojtyly - papeže Janem Pavlem II. a nápisem "Nebojte se být svatými".

Než nám došlo, že jdeme jinam než chceme, byli jsme už na konci Łaky. Kus jsme se tedy vrátili a odbočili správným směrem, tedy silnicí na Kałków. Vedla po mírném kopci mezi poli nad těžebním areálem. Okolo cesty rostly stromy a na nich se to hemžilo včelami opylujícími chomáče "kočiček".

Na zemi u cesty jsme viděli i motýla - pro Věrku prý letos prvního. Bohužel byl nějaký marodný, ani se moc nesnažil utíkat a myslím, že dnes už to "má za sebou".

Prošli jsme okolo hlavní příjezdové cesty do lomu, ale pokračovali dál po normální silnici. Tohle je most přes řeku Vidnávku a v dálce už vidíte první domy v Kałkówě.

Hned první stavení byla typicky vesnická usedlost jako z dob před 100 lety. I stavení za ní vypadalo typicky polsky. Není bez zajímavosti, že Kałków byl kdysi propojen s Vidnavou železnicí. Ta už je ale dnes dávno zrušená.

Příchod do Kałkówa. Zaujal nás autobus, který nás minul. Vypadal pro nás docela exoticky, jako takové ty autobusy "s čumákem", co u nás jezdily před třiceti lety. Zvlášť pro Věrku byla zacházka do Polska zážitek, protože se tam normálně nedostane a naposledy byla v Polsku před mnoha lety na nějakých nákupech. Není to sice úplně pravda, formálně jsme spolu v Polsku byli už loni při výstupu na Klepáč (Trojmórski wierch), ale to jsme šli jen lesem a nikoliv obcemi.

Kostel Narození Panny Marie v centru Kałkówa je podobně jako katedrála v nedaleké Nyse celý z červených cihel a působí dojmem syrovosti středověku, kdy byl založen. První zmínky o něm se objevují na počátku 13. století a jde tedy svým způsobem o dosud neobjevený historický klenot.

Čelní pohled na kostel. Za zdí se kolem chránu rozléhá hřbitov a cesta, po níž lze celé stavení obejít. Vstup byl bohužel zrovna zavřený, takže dovnitř jsme nemohli nahlédnout. Jen jsme se prošli okolo a postranními uličkami se vrátili zase k mostu přes Vidnávku.

Jednou z možností jak se vrátit do k zaparkovanému autu bylo jít po silnici z Kałkówa až do Vidnavy, což se nám ale zdálo málo akční. Vyhrála tedy možnost druhá, tedy využít slibně vypadající pěšinu poli podél řeky. Místy byla dost rozbahněná, ale dalo se to vydržet. Chvíli vedla poli, chvíli mezi remízky a tak to bylo aspoň trošku pestré. V jednu chvíli jsme kdesi za řekou spatřili stavení a logicky jsme si z toho odvodili, že by k němu mohl vést nějaký most, který by nás přece jen mohl zavést na lepší cestu. Logická stránka této úvahy byla jistě silná, nicméně se nepotvrdila. Ještě chvíli jsme se tedy prodírali džunglí z křovin a byli rádi, že není léto, kdy by to tu bylo jistě zarostlé mnohem více kopřivami a jinými nepříjemnostmi.

Na hranici jsme narazili zcela nečekaně v houští na břehu řeky. Kousek za ní se houští rozestoupilo a my vyšli na té stejné ohromné louce, kde jsme začínali.

Při chůzi po posečené trávě už nás nic neomezovalo a mohli jsme se po libosti kochat zákoutími v ohybech toku. Došli jsme do Vidnavy a zašli na oběd do restaurace na náměstí. Hospodský byl jakýsi nemluvný chlápek s polským přízvukem, ale my jsme měli hlad a potřebovali jsme si odskočit na WC, tak by nám nevadilo ani to, kdyby vrchního dělal vrah Charles Manson. Jídlo nebylo špatné, byť nenadchlo, a ceny podobné jako u nás. Najedli jsme se, hupli do auta a vyrazili zpátky.

Věrka pořád naléhala, abychom udělali ještě zastávku v Žulové, kde prý mají kostel postavený na zbytcích hradu a k němu turistickou vizitku. Tím mi připoměla mou vlastní drahou polovičku. Tušil jsem, že moje přítelkyně také touží po vizitkách Žulové a Nýznerovských vodopádů, kde jsme spolu kdysi byli, takže jsem se zastávce nebránil. Auto jsme nechali na malém náměstí ve spodní části Žulové a vydali se směrem, kde se vyčila vysoká kamenná věž.

Frýdberk už vlastně hrad vůbec nepřipomíná. Snad jen vysoký most, po němž se k němu přichází, upomíná na fakt, že kdysi nešlo pouze o kostel. Kolem se rozléhá hřbitov a ani zde jsme se dovnitř neodvažovali. Ne že by tam bylo zavřeno, ale v kostele probíhala bohoslužba a přišlo nám nemístné ji rušit. Měli jsme ovšem velké štěstí ohledně nákupu turistických vizitek. Paní, která vede tamní knihovnu a infocentrum zrovna zamykala dveře a byla na odchodu. Nechala se však přemluvit a vizitky nám ještě prodala. Tím byly všechny vytyčené body dne splněny.

Sešli jsme zpátky k autu a už bez přestávky dojeli až do Šumperka, kde jsme byli kolem páté hodiny odpolední.

Protože přítelkyně mi dala echo, že by měla chuť někam zajít, šli jsme všichni tři ještě na pohár do jedné šumperské kavárny, ale to už s výletem nemá co do činění.
Shrnutí úterní akce bude tedy rozhodně pozitivní. Nejenom že vyšlo skvělé počasí, ale ani jsme nebloudili a našli vše, co jsme chtěli. Dokonce i víc. Konečně jsme se také mohli sami podívat, jak to v okolí Vidnavy vypadá a udělat si vlastní názor, případně trochu poopravit ten původní. Snad mi tamní obyvatelé nebudou mít za zlé, že můj dosavadní pohled na jejich okolí byl o poznání chmurnější než je nyní, kdy jsem měl možnost sám všechno prozkoumat. Vidnavsko sice není zrovna turistický ráj, ale na návštěvu rozhodně stojí.

Kompletní fotoalbum opět najdete na rajčeti, ale předem vás varuji před jeho rozsahem. 198 fotek je opravdu hodně a ne každý na to bude mít trpělivost, Kdo si troufne, tomu přeji pevné nervy a doufám, že se bude líbit:) Zde je odkaz:
 


Komentáře

1 Hanka Hanka | Web | 21. března 2012 v 21:24

Pokračování je neméně zajímavé a ještě napínavější! :-) Fotky skvělé, obzvlášť mě nadchl kostel, kočičky s čmelákem a babočka. :-)
Docela by mě zajímalo, Tome, kolik jste ušli kilometrů. Nevšimla jsem si, že bys to měl někde napsané, i když jsi vlastně vyznačil trasu na mapce. :-?

2 T(h)om T(h)om | Web | 22. března 2012 v 5:00

[1]: Ten kostel byl opravdu pěkný, u nás jich moc není. Čmelák a babočka už taková extotika nejsou, ale potěšili také :-) Délku trasy jsem, myslím, zmínil v první části, ale nevadí. Bylo to nějakých 13km. Díky za návštěvu a komentík(y) :-)

3 Lafi Lafi | Web | 23. března 2012 v 21:41

Vypadá to na "výživnou" procházku. Cihlové kostely mají zvláštní tajemnou atmosféru. Přesně jak píšeš, je v tom trocha středověku.

4 T(h)om T(h)om | Web | 24. března 2012 v 8:49

[3]: Výživná byla dost. Možná víc, než ten oběd ve vidnavské restauraci :-D Jinak v Polsku je takových cihlových kostelů, ale i jiných budov, docela dost. A má to něco do sebe :-)

Komentáře jsou uzavřeny.