Litovelské Pomoraví

21. dubna 2012 v 20:32 | T(h)om |  Túry a procházky
Dlouho jsem nepřidal žádný článek. Důvodem byla práce, určité osobní povinnosti a zákeřné bacily. Teprve ve čtvrtek se mi podařilo nad nemocí zvítězit a urvat trochu času k výletu. V Litovelském Pomoraví, i když je vlastně kousek od nás, jsem ještě nebyl a trápily mě určité kulturní výčitky svědomí. Proto bylo víc než rozumné domluvit další výlet s kamarádkou Věrkou právě do těchto míst. Ačkoliv většinou chodíme po horách, kde vesměs vybírám trasy já, zdejší prostředí pro mě bylo neznámé a tak naplánování zůstalo na Věrce. Už zde byla dříve se známými venčit pejsky, takže měla lepší přehled a já věřil, že zvolí cestu správně.
Litovelské Pomoraví (název odvozen od nedalekého města Litovle) je rozsáhlá oblast nivy a lužních lesů v prostoru mezi Mohelnicí a Olomoucí, vyhlášená v roce 1990 přírodní rezervací. Vyznačuje se spletí různých říčních ramen, mokřadů a luhů obývaných řadou vzácných živočichů. Jmenujme například bobra (byl zde uměle vysazen a brzy se rozšířil co polém toku Moravy tak, že někde je nyní považován za škodnou), vydru či ledňáčka. Oblast Litovelského Pomoraví se dá rozdělit do dvou, poněkud odlišnách částí. První část mezi Mohelnicí a obcí Červenka je kopcovitější s členitějším terénem a menším dělením toku. Od Červenky k Olomouci se pak jedná naopak o prakticky úplně rovnou, pro Hanou tak typickou krajinu propletenou potoky, slepými rameny řeky, stružkami a močály. Celé Pomoraví protkává síť oblíbených cyklostezek a naučných stezek.
My jsme se vydali na průzkum té druhé - tedy rovinatější části. Start byl z obce Střeň (na mapě ji poznáte snadno podle průseku v jinak jednolitém zeleném fleku lesa) a cíl ve Štěpánově. Šestikilometrovou vzdálenost mezi oběma obcemi sice rychlík uhánějící po frekventovaném koridoru Praha-Olomouc-Brno zvládne za pár minut, my jsme šli mnohými oklikami a pěšky, což nám zabralo několik hodin. Poměrně velkou část času ukouslo i obejití Chomoutovského jezera, s čímž jsme původně tak zcela nepočítali. Ostatně koho zajímá přesný průběh, na tomto odkaze najde celou cca šestnáctikilometrovou trasu zakreslenou v mapě.
Měl jsem sice v úmyslu zde zdokumentovat celou trasu, ovšem vzhledem k množství pořízených fotek si pro poslední etapu, tedy Chomoutovské jezero, ponechám materiál do druhého článku.



Domluva na tom, zda výlet uskutečnit nebo ne, byla poněkud komplikovaná. Ještě ve čtvrtek se zdálo, že počasí nám nebude přát a tak jsme výšlap odpískali. Druhý den nás ale ráno probudilo slunce (každého v jiné posteli, dokonce v jiném městě!) a tak jsme po telefonu obnovili zrušené a domluvili odvolané. Měl jsem docela fofr, protože od doby, kdy jsem vylezl z pelechu a odjezdem vlaku zvývalo nějakých 50 minut. Spoj jsem však úspěšně stihl a kolem desáté hodiny ranní, ve sluncem zalitém pátku, jsme se s Věrkou setkali na vlakovém nádraží ve Střeni.

Věrka s sebou navzdory předchozím pochybnostem přece jen vzala i čoklíka. Ten moudře usoudil, že před túrou bude dobré zbavit se nadbytečné zátěže a ještě u Střeně ji hodil do trávy. Drobným zaškobrtnutím v přípravách byla ochrana proti hmyzu. Já jsem v tom ranním fofru svůj sprej proti klíšťatům zapomněl doma, Věrka pro změnu vzala sprej prakticky prázdný, takže nestačil ani na pejska. Ten se nakonec klíšťaty jen hemžil. Vše ale dobře dopadlo, panička mu parazity průběžně z kožíšku vybírala.

Střeň jsme museli projít celou až na začátek Lhoty nad Moravou. Během toho jsme taky tu a tam něco vyfotili, takže zde jen pro ilustraci střeňská kaplička.

Před Lhotou jsme na poli spatřili hejno čápů, kteří - jak se dalo čekat - se okamžitě zvedli do vzduchu. Na nějakou dobu nám zmizeli z dohledu, ale brzy jsme je spatřili, jak krouží nad našimi hlavami. Zjevně využívali stoupavého vzdušného proudu k tomu, aby je vynesl do výšky. Šlo jim to docela rychle. Já jsem stačil udělat pár snímků, Věrka však nestihla včas přehodit objektivy a měla smůlu.

Ve Lhotě jsme se dali po červené turistické značce vedoucí po hrázi mezi poli a okrajem lesa.

Jde o štěrkovou cestu využívané jak turisty či cyklisty, tak i místními zemědělci.

Když jsme si všimli srnky běžící po poli, bylo skoro pozdě na nějakou rychlou fotografickou reakci. Výsledek tedy nelze považovat za nijak dokonalý.

Chůze po hrázi mi přišla celkem nezáživná, proto jsme se snažili jít spíš podél vody. Jen pár metrů od cesty se mezi stromy nachází jedno z těch vedlejších ramen řeky. Vypadá to tam lehce divoce, což je však přesně to, co jsme hledali.

Mělká voda, bahnité břehy, ostré meandry, všude popadané stromy a spleť křoví - tak by se asi tahle čásr rezervace dala popsat.

Pejsan si pochopitelně nesměl nechat ujít příležitost ke zdolání jednoho přes vodu ležících kmenů:)

Čmelák sedící na pampelišce psí čipernost postrádal. Nejspíš za to mohla skupinka parazitů, kteří se mu usadili za hlavou.

O kus dál se terén maličko změnil. Především byl ještě o něco bahnitější a stromy tam nerostly tak blízko u sebe.

Ani tady však nechyběl efekt amazonské divočiny, i když v takové hanácké verzi:)

V místě, kde se jedno z bočních ramen vlévá do hlavního říčního toku vzniká široká zátoka.

Vystoupali jsme zase na cestu vedoucí po tzv. selské mezi, kde nás předjela místní buňka gangu Hell Angels:) Selské meze, jak hlásají cedule podél naučné stezky, zde vystavěli v minulosti lidé jako ochranu svých polí před povodněmi, kdy voda z řeky vystoupí a zalije okolní krajinu.

Pod mezí se nachází mimo relativně suchého lesa i několik bažin a mokřadů.

Mezi stromy jsme zahlédli i část farmy v Hynkově, kde chovají například bažanty a jinou typicky moravskou drůbež:)

Dorazili jsme k Hynkovskému splavu. Jeho historie sahá až do 13. století a kdyby Věrka na chvíli zavřela pusu, mohli bychom obdivovat řev přes něj padajících vod.

Hynkovský splav

Pod splavem jsme zastihli dvojici kajakářů. Pořád jsme čekali na eskymácký obrat, ale bohužel marně.

Kus za splavem jsme opět opustili hlavní tok Moravy a vydali se podél jednoho z ramen, které se zde nazývá Mlýnský potok.

Lehce jsme se zdrželi při dokumentaci šneka lezoucího nám přes cestu.

Také zde břehy lemovaly důkazy o pohodové prosperitě bobří komunity v podobně kuželovitě ohryzaných kmenů.

Mezi stromy jsme zahlédli torzo mostu. Tedy teoreticky to byl most stále funkční, ale pouze pro silnější povahy. Když se mi podařilo vylézt nahoru a dojít až nad střed řeky, celé se mi to pod nohama nějak rozhoupalo a přišlo mi rozumnější se vrátit.

Pokračovali jsme pěšinou udusanou v lese. Cestou jsme minuli i další z četných říčních meandrů. Tento byl hodně široký, třebaže z fotky to není tak znát. Už jen vyfotit ho nebylo úplně snadné a musel jsem spojit dvě nad sebou vyfocené řady panoramatických snímků, abych vše dostal na jeden obrázek.

Prošli jsme les a ocitli se louce. I ta je chráněná. Jako rezervace Daliboř je vedena co místo výskytu několika ohrožených druhů rostlin, především kosatce sibiřského. Květiny však rozkvétají až v květnu, takže v tomto ohledu jsme měli pech.

Kus za Daliboří jsme spatřili ohradu a Věrčina krevní pumpa zaplesala nad přítomností koní, kobyl a daších herek.

U ohrady stojí i lovecká chata - tedy spíš celkem rozsáhlý turistický areál, kde jsme si dali pauzu. Od nevrlého dědka jsme si obědnali posilnění. Věrka kofolu a horké maliny, já kofolu, srnčí guláš a zmrzlinový pohár. Doplnit energii bylo třeba, neboť jsme byli teprve něco málo za půlkou cesty.

Během posilňování také přišel čas probrat čoklíkovi kožíšek od klíšťat. Sám bych nevěřil, kolik jich tam bylo.

Pokračovali jsme lesem po cestě hojně využívané pro cykloturistiku. Všude okolo mezi stromy kvetly koberce bílých sasanek.

Na chvíli jsme pak les opustili, přešli po mostě a pár metrů šlapali po pohodlné štěrkové silničce, která na nás ale byla až příliš pohodlná.

Vklouzli jsme proto opět do hvozdu a drželi se po břehu řeky. Někde dál jsme podle Věrčiných předpovědí měli narazit na most.

Most jsme našli a nebyl to ledajaký most. Nahoru se musí vylézt po nepříliš pevném žebříku, který se při šplnání pěkně houpe. Mostovka je tvořena průhlednou mřížkou, takže člověk pod svýma nohama dobře vidí proud tekoucí o 4-5 metrů níže. Pro někoho možná docela adrenalin:) Ostatně na mostě je také cedulka "Nepovolaným vstup zakázán!". Branky na obou koncích byly ovšem otevřené a nikdo to tu nehlídal.

Podél stromořadí mezi poli jsme pak došli až k silnici mezi Štěpánovem a Horkou nad Moravou. Hned za silnicí se nachází bývalá pískovna - rozsáhlé a velmi zajímavé Chomoutovské jezero, o kterém bude podrobnější referát v příštím článku.

Zaujala mě křišťálově čistá voda a několik ostrovů obývaných početnými ptačími koloniemi.

Další fotky jezera, ale i některých jeho obyvatel, přinesu příště. Tohle proto berte jen jako názornou ukázku pro potřeby tohoto článku.

Obešli jsme Chomoutovské jezero a vydali se do Štěpánova na vlak. Nejprve po silnici, následně po poli a podél trati.

Nebylo to daleko, a tak jsme se vrzy přiblížili k cíli. Vlaky kolem nás svištěly každou chvíli a my si jen kladly otázku, který že byl ten náš.

Na nádraží ve Štěpánově jsme došli v době, kdy do odjezdu dalšího vhodného spoje zbývalo asi tři čtvrtě hodiny. Časovou rezervu jsme strávili v nedaleké hospodě - jen tak narychlo u kofoly, a následně nastoupili do osobáku mířícího na sever. Věrka vystoupila hned na další zastávce ve Střeni, protože tam měla auto. Já pokračoval až na konečnou do Šumperka. Potěšilo mě, že jsem tak akorát stihl linku MHD, která mě zavezla prakticky až k baráku. Tím výlet úplně a úspěšně skončil.

Exkurze po Litovelském Pomoraví se povedla na výbornou. Nemuseli jsme se nikam hnát, všechno jsme si pěkně v klidu prohlédli a tak není divu, že od startu do cíle nám to zabralo skoro sedm hodin. Díky rovnému terénu, na který nejsem normálně zvyklý, jsme nebyli ani moc unavení a dokonce plánovali další trasu. Tentokrát už zase po horách.
Pro úplnost tohoto reportu si počkejte ještě na článek o Chomoutovském jezeře, ale to nějaký čas potrvá.
Díky za pozornost:)

Více fotek (Litovelské Pomoraví i Chomoutovské jezero dohromady - celkem 202 snímků) najdete na:
 


Komentáře

1 acijka acijka | Web | 21. dubna 2012 v 22:05 | Reagovat

To jsem se tedy pobavila!Hlavně fotka Tiny na začátku, ta je! :-D
Čápi se Ti povedli, jóóó, je to výhoda, když má někdo 2 foťáky a nemusí pokaždé přehazovat objektiv. ;-)
Větou pod fotkou u splavu máš u mě mínus, to odvoláš. :D Klíšťat po Tince lezlo celkem 7 a všechny se mi podařilo zavčas zneškodnit (to uvádím na pravou míru, aby mě někdo neměl za trapiče). nic dalšího v kožíšku neměla.Dnes jsem pořídila sprey vhodný jak pro lidi, tak pro zvířata, příště přibalím, můžeš svůj zase zapomenout doma. :-P
Na žebříku u mostu jsem měla celkem lufta, jak se s námi kýval, ale dobře to dopadlo. Pěkně jsi celou trasu popsal, já věděla, že to bylo víc jak 15 km podle plyskýřů. Ale že jsme to hezky zmákli, co? :-)

2 Tomáš Tomáš | Web | 22. dubna 2012 v 9:30 | Reagovat

[1]: jj, pejsčí foto se vyvedlo a celá akce vlastně taky :-) Ono mít dva foťáky je v tomto směru výhoda, ale zase se to pronese, tak nezáviď :-P Poznámka o splavu byla trefná - tu jsem se rozhodl přidat ještě v průběhu výletu :-D No a most přes řeku byl opravdu zajímavý. Mám dojem, že mnohé ustrašenější typy by přes něj vůbec nepřešly, což ovšem není náš případ 8-) Kilometrů bylo nakonec asi 16, ale zvládli jsme to na jedničku 8-)

3 Jeník Jeník | 22. dubna 2012 v 10:50 | Reagovat

Opět nádherná fotoreportáž - jak je zde na tomto blogu zvykem.

Chomoutovské jezero je zakonzervovaná nádrž pro pitnou vodu,jako rezerva pro město Olomouc.Zásobování pitnou vodou celého tohoto údolí tj. od Mohelnice po Olomouc bylo vyřešeno skupinovým vodovodem,které má zdroj vody v Mohelnickém bagrovišti.Pitná voda se z něj jímá na jižní straně jezera mohelnického jezera - hlavního - velkého - taktéž bývalého bagroviště,což je vlastně kousek od nádraží Moravičany.

4 Jeník Jeník | 22. dubna 2012 v 10:58 | Reagovat

Na ministerstvu zemědělství a později i na ministerstvu životního prostředí se několikrát jednalo o vysušení této oblasti a její "zkulturnění".Což znamenalo v pojetí tehdejších národohospodářů - získání půdy pro intenzivní zemědělství.Ale šlo do hry nebezpečí vysušení krajiny - vodu by již naprosto nic nedrželo a visela ve vzduchu hrozba vzniků suchopárů a nutnosti stálých závlah atd.Prostě by to byly strašlivé investice a užitek pramalý.Můj názor k tomu byl a je stále - zachovat tuto krajinu ,tak jak je.Ovšem i přes hrozbu přemnožení bobrů a každoročního boje s komáry,klíšťaty a jinou hrozbou,kterou přináší močálovitá krajina,což je také potíž a nemalá pro zdejší obyvatele.

5 T(h)om T(h)om | Web | 22. dubna 2012 v 10:58 | Reagovat

[3]: Děkuji :-) Podle Wikipedie již jezero jako zdroj pitné vody používáno od roku 1987 není, a to pro samovolné zhoršení kvality vod. U bagrovišť u Mohelnice a Moravičan bych tomu ale docela věřil. ještě jsem tam ale pořádně nebyl, což hodlám časem napravit. Ostatně dojet vlakem do Moravičan trvá jen chvilku a hladina jezera je už odtamtud dobře vidět.
ještě dodám, že byly nějaké nápady udělat u Chomoutovského jezera koupaliště, což však olomoučtí zastupitelé moudře zamítli.
Děkuji za návštěvu a komentář :-)

6 Jeník Jeník | 22. dubna 2012 v 11:02 | Reagovat

[5]: Já jen o té vodě.Každá voda,která má sloužit jako pitná se musí upravovat,některá více,některá méně,některá vůbec.Dříve převažovala varianta vůbec.Nyní je krajina a stav veškerých vod v takovém stavu,že převažuje voda ta která se musí upravovat více.Ale hlavně,že ji ještě máme.(zatím).

7 Hanka Hanka | Web | 22. dubna 2012 v 22:46 | Reagovat

Tome, ty jsi fakt číslo, fotit čoklíka v takovém intimním momentu! ???  :-D Co kdyby ... :-D  :-D
Podle fotek i tvého popisu byl výlet skvělý. Máš krásné snímky krajiny, moc se mi líbí letící čáp, čmelák a nakonec i to klíště. :-) Běžící srnku jsi vyfotil náhodou perfektně, máš ji pěkně ostrou, to bych teda nezvládla. Byly doby, kdy na mě byl rychlý i takový hlemýžď, mimochodem, ten se ti taky povedl. :-) Užili jste si s Věrkou parádní den. :-) My byli včera v Jizerkách, taky paráda. :-)
Měj se fajn, přeji ti pěkné dny v novém týdnu. :-) Hanka

8 T(h)om T(h)om | Web | 22. dubna 2012 v 22:51 | Reagovat

[7]: No co, s čoklíkem jde o h...o :-D Výlet byl vážně povedený a jsem za něj rád, stejně jako za tvůj komentík. Díky :-)

9 Lafi Lafi | Web | 25. dubna 2012 v 20:08 | Reagovat

U Tvých komentářů jsem se vážně bavil. Máš docela odvahu chlape :-)

Na macro moc nejsem, ale fotky meandrů se mi moc líbí.

10 T(h)om T(h)om | Web | 25. dubna 2012 v 20:36 | Reagovat

[9]: Proč odvahu? No ale stejně díky, chlape 8-)

11 Lafi Lafi | Web | 25. dubna 2012 v 21:10 | Reagovat

[10]: No, narážel jsem na ten řvoucí splav, ehm. Mám zkušenost, že takové nevinné žertování ženské většinou z nějakého záhadného důvodu nezkousnou :-?

12 T(h)om T(h)om | Web | 26. dubna 2012 v 8:40 | Reagovat

[11]: No, ona už mě zná (a navíc je to pravda) :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.