Z Červenohorského sedla přes Šindelnou horu do Koutů nad Desnou

27. dubna 2012 v 20:29 | T(h)om |  Túry a procházky
Včera nám po bolestné odmlce příroda nadělila dáreček v podobě teplého počasí a já toho nemohl nevyužít. Původně mě napadlo oprášit kolo a zkusit zase šlápnout do pedálů. Během údržby bicyklu ve sklepě jsem však své trekové kolo nalezl ve stavu neslučitelném s větší akcí, a raději se rozhodl svěřit náročný úkol resuscitace odborníkům. Jelikož v servisu (kde se zhrozili nad nataženým řetězem a zničeným ložiskem vícekolečka) odhadovali dobu zákroku minimálně do večera, bylo třeba vymyslet plán B. Vymýšlešjte ale něco takhle narychlo! Ve svém nekonečném optimismu jsem se tedy rozhodl ještě jednou otestovat podmínky pro pěší túry ve vyšších partiích hor, zda od neděle už všechen sníh roztál. Rozhodnutí, kterého jsem následně několikrát litoval.
Zvolená trasa z Červenohorského sedla po červené značce na Bílý sloup a pak po zelené dolů do Koutů (cca 10-11 km) na mapě vypadala neškodně a varovný výhled z okna svého bytu na bílý hřeben Jeseníků jsem se rozhodl drsňácky ignorovat. Za chvíli už jsem seděl v autobuse uhánějícím na sedlo.


Po výstupu na zastávce jsem na sebe navlékl větrovku moudře zabalenou do batůžku a s jistým pohrdáním hodil okem po turistovi, který pár desítek metrů přede mnou stoupal do svahu v kraťasích a vysokých botách. Magor. Mě bylo v dlouhých kalhotách, větrovce a lehkých prodyšných polobotkách naprosto fajn. Sníh, který mi působil největší obavy, se okolo vyskytoval jen v malých ostrůvcích rozesetých po dávno uzavřených sjezdovkách a já se holedbal vlastní předvídavostí. S chutí jsem tedy vykročil kupředu.

Lyžařské vleky houpající se ve větru působily opuštěně.

A pak to přišlo. Sníh. Ležel skoro všude. Na paloucích, v lese mezi stromy, ale hlavně na cestě. Jó, mít kraťasy a vysoké boty - pískal bych si. Za dané situace jsem se však snažil našlapovat zlehka a co nejméně se bořit do toho bílého humusu. Vzhledem ke své obuvi to bylo poněkud donquichotské snažení. Tyhle boty sice výborně větrají, ale stejně dobře prosakují. Za chvíli už bylo jedno, zda mám svoje turistické střevíčky nebo sandály. Ale vzdát se? NIKDY!!!

Jistou vzpruhou mi byly úseky, kde sníh neležel. Našly se takové. Bohužel v podstatně menší míře, než ty zasněžené. Šlo spíš o volnější prostranství, kde mohlo svítit slunce a nebylo zastíněno stromy.

Na jednom takovém místě se nachází pěkná vyhlídka, odkud je krásně vidět celý areál na sedle včetně sjezdovek uspořádaných do povědomé geometrie. Tedy nevím jak komu z vás (čuňata), ale mě to připomnělo Milana Kunderu. Tedy ne mistra osobně, to bych si nedovoli, ale jeho divadelní hru Ptákovina:)

Praděd z téže pozorovatelny...

...a hotely na Červenohorském sedle ještě jednou, bližším pohledem.

Nápis "SNĚŽNÁ KOTLINA" na ceduli u cesty nelhal.

Sněhu přibývalo s každým krokem a aby toho nebylo málo, přichystala si na mě příroda další atrakci. Spočívala v tom, že voda z (pomalu) tajícího sněhu vyhloubila pod bílou vrstvou kanály, do nichž jsem se tu a tam až po kolena propadl, když krusta nevydržela. Ne že bych byl vyloženě tlustý, ale ona výbava v batůžku taky něco váží... Pokaždé, když jsem zahučel o půlmetr níž, nesly se na jesenickou krajinou spousty velmi škaredých nadávek.

Opravdovým překvapením proto byl docela vysoký počet okolo bzučících čmeláků, třepotajících se motýlů a dokonce se mi povedlo na jednou sušším místě pod smrkem zahlédnout i ještěrku. Podobně jako já se ale nerada fotí, tak z ní mám jen ocásek.

Jednou z mála výhod sněhu bylo to, že se po něm dalo i odbočit ze značené cesty (což se normálně nemá) a bez zničujícího vlivu na chráněnou přírodu udělat malou zacházku k vyhlídce. Byl z ní krásně vidět Jeseník a okolí, včetně rozhledny na Zlatém Chlumu.

Na rozcestí Bílý sloup už to vypadalo jako někde na K2. Bílé bylo všechno a zdálo se, že jaro sem ještě hodně dlouho nezavítá. Nikdy jsem nechápal, proč se místo nazývá Bílý sloup, ale dočetl jsem se z rozcestníku, že je to podle jednoho z historických sloupů značící turistické trasy v minulosti. Jeden exemplář tu stojí dodnes. Aspoň v tomto směru tedy měla cesta sem nějaký smysl, i když později jsem pochopil, že stačilo odbočit o kus níže a ušetřit si část výstupu. No nic, příště.
Z rozcestí jsem se dal podle plánu po zelené značce. Samo její hledání nebylo úplně jednoduché. za běžných okolností stačí držet se vyšlapané pěšiny, ale čeho se má člověk držet, když je všechno pod sněhem a značky na stromech jsou často daleko od sebe? Jen hledáním značek jsem tedy strávil víc času, než bych byl ochoten uvěřit.

Konečně jsem se vymotal z lesa na viditelnou pěšinu. Ano, přesně na tu, kterou jsem mohl využít ještě pod Bílým sloupem. Člověk se pořád učí.

Přešel jsem přes palouk na hřebeni Šindelné hory a pokračoval po cestě dál. No, po cestě... Díky stružkám vody a rozbředlého sněhu se podobala spíše potoku, takže mi v botách čvachtalo každým krokem více. Na druhou stranu to byl asi ten nejekologičtější způsob, jak si umýt nohy:)

Jedním z plusů byly výhledy ze Šindelné hory.

Na Vozku....

...nebo Spálený vrch se skvrnami kamenného moře.

Na nějakou dobu jsem ztratil z očí značení a víc než věřil doufal, že jdu správně. Ono ale nebylo celkem kam odbočit, takže jsem po čase šťastně doklopýtal, dočvachtal a dopropadal se na štěrkovou silničku vedoucí dolů.

Zde, stejně jako ještě mnohokrát dále, se střídaly části pod sněhem a části suché.

Odstřelená skála v jednom z ohybů cesty.

Výhled na údolí pod svahem a protější masiv Medvědí hory a Mravenečníku (Dlouhých strání).

Už ze silnice na Červenohorské sedlo je dobře viditelné skalisko na druhé straně údolí. Právě k němu jsem se teď blížil a rozhodl se obětovat malou zacházku, abych se na něj podíval blíže. Dalším důvodem bylo divné hučení kdesi dole v údolí, které mi na šumění lesa připadalo příliš silné a doufal jsem, že ze skal bude lépe vidět jeho zdroj. Vyšplhat ke skalám chtělo trochu obratnosti. I tady ležely místy ostrůvky sněhu a musel jsem dávat pozor, abych neuklouzl.

Zdroj hluku se mi však povedlo objevit prakticky prvním pohledem ze skály dolů. Byl to nádherný vodopád na Divokém potoce, jehož dunění naplňovalo celou dolinu. Na výšku bych mu tipoval kolem tří metrů a dostat se do jeho blízkosti - to musí být vážně zážitek (tip na příště). Chápu, že na obrázku to nemůže vyniknout, a to ani srovnáním velikosti s okolními stromy. Pro zvídavé mám i pár vteřin videa, ale není to jak od Spielbegra. Na ten skoro kilometr vzdálenosti holt nemůžete čekat zázraky.

Zbývající asi 4,5 km probíhalo většinou fádně po cestě lesem. Okolo jen stromy a tu a tam potok tekoucí ze stráně.

První známkou civilizace byla zjezdovka přetínající trasu na okraji Koutů n.D. Asi se dalo seběhnout dolů, ale protože mi právě ujel plánovaný autobus a další spoj byl vlakem za hodinu, klidně jsem se šoural dál v šeru lesa.

Stromy prořídly a objevila se pěkná asfaltová silnička, ze které by byl každý cyklista blízek orgasmu. Bohužel jsem si jí dlouho neužil. Značka mířila dolů na svah pod silničkou, do křoví a lesní půdy.

Zvířátkový deficit tohoto článku vyrovnávám aspoň těmito kravkami na horské pastvině. Jako reklama na Milku to sice není, ale nemůžete chtít všechno.

Z lesa jsem vyšel u plotu a chatě v částu Koutů, které se říká Annín. Do Koutů samotných pak vedla už normální silnice.

Penzion na místě, kde silnice z Annína ústí na hlavní silnici k Červenohorskému sedlu.

Hotel Pod sedlem stojí jen o pár metrů dále. Prakticky hned za mostem přes tok Divoké Desné.

Vzdálenost mezi hotelem a vlakovou zastávkou činí nějakých 200 metrů, takže jsem tam byl cobydup. Čekání na odjezd vlaku jsem strávil předběžným promazáním fotek, takže mi čas příjemně utekl.

Za chvíli už jsem se vezl motoráčkem do Šumperka.

Dojmy z tohoto výšlapu jsou tedy smíšené, a protože mám soudnost uznávám, že část těch negativných jsou výsledkem mé vlastní nerozvážnosti. Chybami se člověk učí, ne? No a pokud si kladete tutéž otázku co padla na začátku, tedy zda už je čas vyrazit pěšky na hory, ještě pár týdnů počkejte. Prověřil jsem to za vás a věřte mi, že nad 750 m.n.m. to stále není dobrý nápad.

Kompletní fotogalerie na:
 


Komentáře

1 ♥Verča ♥TVD♥ ♥Verča ♥TVD♥ | Web | 27. dubna 2012 v 20:39

pěkné miluju turistiku :-)  :-)  :-)

2 matttyna matttyna | 27. dubna 2012 v 22:32

Ty Thome, nádhera hele :-). Akorát Hotel Musil stojí docela jinde :-), to na fotce je Hotel Pod sedlem :-) :-X

3 JM JM | 28. dubna 2012 v 1:20

Tímto příspěvkem jste mně udělal velkou radost. Na dovolené před asi pěti roky jsme byli ubytovaní na Č. sedle, na Vaší fotce č. 1. Tehdy to tam bylo docela vybydlené a čekala se rekonstrukce. Z fotky je patrné, že je již hotovo, dokonce se chata zvětšila.

4 T(h)om T(h)om | Web | 28. dubna 2012 v 7:00

[1]: Dík :-)

[2]: Sakra, máš recht. A mě se tam ten Musil pořád musí plést! Už je to opraveno. Díky za info a za pochvalný kometík 8-)

[3]: Tak to jste mě potěšila, že jsem vás potěšil :-) Ano, před lety to tam upadalo, protože byla uzavřena cesta přes sedlo kvůli opravám silnice a tehdejší majitel prohlásil, že ho to zruinuje a areál nechal "ležet". Po dokončení oprav to ale zase všechno ožilo a dnes jde o jedno z nejvyhledávanějších lyžařských středisek v Jeseníkách. Konkurence je však velká (třeba díky areálu v Koutech), takže vylepšování na obou stranách není možno se vyhnout, chtějí-li si provozovatelé udržet klienty. Děkujiza návštěvu :-)

5 MirekČ MirekČ | Web | 28. dubna 2012 v 15:54

Tome, stále kroužíš kolem Jeseníku a nestavíš se a nestavíš ... ;-)

6 acijka acijka | Web | 28. dubna 2012 v 20:30

Z dálky jde vidět na hřebenech sníh i od nás. Na nějaké túry po hřebenech si budeme muset ještě chvíli počkat. Ze skal musel být pěkný výhled... :-)

7 JM JM | 28. dubna 2012 v 23:30

Ještě doplním, že na jídla a do bazénu jsme chodili naproti do toho velkého hotelu. Měli tam tehdy skvělého kuchaře a vůbec to tam bylo na úrovni.

8 T(h)om T(h)om | Web | 30. dubna 2012 v 11:33

[5]: Ale já už jsem se v jeseníku dokonce i několikrát zastavil :-)

[6]: jj, minimálně do půlky květka bych ještě počkal :-(

[7]: Já jsem byl jen kdysi dávno v bistu u cesty na klobáse :-D

9 Jakub z Frenu Jakub z Frenu | Web | 30. dubna 2012 v 17:56

Je fajn, že přišlo jaro, ikdyž do nejvyšších partií Hrubého Jeseníku přichází přece jen se zpožděním ;-)

Pěkný výlet...závidím ..

10 Hanka Hanka | Web | 30. dubna 2012 v 22:00

Právě jsem si na tvých fotkách a povídání zopakovala zážitky z Jizerek. Ještě teď mám ze sněhu husí kůži! ??? Taky jsme se nevzdali, ale v Jizerkách ještě všechno spalo, ani muška nezabzučela. ;-)
Výhledy jsou krásné, Tome, my jsme žádné neměli. :-?
Vydařený a bezvadně zdokumentovaný výlet s vtipným komentářem, jako obvykle. :-)

11 Lafi Lafi | Web | 2. května 2012 v 18:41

To jsou paradoxy. Člověk se potí v podkroví pod rozpálenou střechou a Ty o pár kilometrů fotíš zasněženou krajinu :-D

12 T(h)om T(h)om | Web | 3. května 2012 v 10:13

[9]: Závidět se nemá, ale dík :-)

[10]: To u nás bzučely nejen mušky, ale i čmeláci a létali tam motýli. Ovšem ten sníh... BRR! Mám ho dost už ze zimy. Děkuji za pochvaly :-)

[11]: Paradoxy to jsou, a pro mě docela nečekané. Pravda, za ty roky, co tu žiju jsem si mohl zvyknout :-D

Komentáře jsou uzavřeny.