Na kole přes Hartíkov

22. dubna 2013 v 16:00 | T(h)om |  Cyklovýlety
ŠUMPERK - HRABENOV - RUDA NAD MOR. - OLŠANY - BUŠÍN - HARTÍKOV - POD JANEM - ŽAMPACH - HOSTICE - RUDA NAD MOR. - HRABENOV - ŠUMPERK

Tento text vznikl za mimořádně bojových podmínek. Vlastně je skoro zázrak, že vůbec vznikl. Právě se totiž chystáme na akci kulový blesk, v důsledku čehož máme doma neuvěřitelný bordel. Kdo to už někdy zažil, pochopí. Textovou část reportu tedy opět smolím po částech a během několika dní na tabletu, neboť počítač je nyní postaven tak nešikovně, že vyrobit na něm cokoliv delšího by si žádalo podobné úsilí jako třeba výstup na K2 či stavba Cheopsovy pyramidy. Ale podmínky v našem brlohu stejně nikoho nezajímají...
V úterý vzaly miminka mámu, babičku i dědu na bazén, tudíž táta mohl vyrazit na kolo. Limitujícím faktorem výjezdu byl start kolem třetí odpoledne a návrat něco po půl sedmé, kdy měl dorazit realiťák ohledně formalit kulového blesku. Vzhledem k tomu, že trasa měřila cca 32 km, se včasný návrat může jevit jako samozřejmost. Ale připočítejte zdržení do kopečků, fotopřestávky nebo po zimě značně pošramocenou kondici, a hned se věci mají trochu jinak. Hlavně ta kondice. Je neuvěřitelně ostudné, jak jsem zlenivěl a zakrněl. Blbých 32 km a domů jsem dojel utahaný jak kotě. Hnus!
S ohledem na časový limit jsem se poohlížel po nějakém vhodném cíli, který by nebyl, jako ty v jiných posledních případech, příliš daleko. Volba padla na Hartíkov (mapa zde). Proč právě taková... - no, někdo by řekl prdel světa? Možná zrovna proto. Pokud zapátráte na internetu, o Hartíkovu se moc nedočtete. Jde opravdu o velmi malou dědinu, která je navíc zašitá v místech, kam se lidé moc nehrnou. Všechno okolo mám už z větší části prošlé a zdokumentované, ale Hartíkov mi dosud chyběl. Zkusmo jsem poslal SMS Andree, protože mi v práci neustále vyčítá, že ji k výjezdu nikdy nepřizvu. Pochopitelně nemohla, tak jsem opět vyrazil sólo. V dobré náladě a s batůžkem plným výbavy jsem došel do sklepa, kde se projevil drobný technický nedostatek v podobě prázdného předního kola. Nechtělo se mi příliš přemýšlet zda je důvodem píchlá duše nebo špatný ventilek, a pro jistotu a časovou tíseň jsem provedl urychlenou výměnu. Zrovna jsem totiž našel jinou, opravenou duši, která se víc než hodila. Ta stará prázdná potvora byla evidentně lepená už mockrát předtím. Pokrývalo ji úctyhodné množství běžně prodávaných červenočerných cyklistických záplat, a z určitého úhlu vypadala jako slušně rozjetý grupensex slunéček sedmitečných. Jeden z puntíků mohl povolit a já neměl čas ani náladu zkoumat, který to je. Od paneláku jsem tedy startoval přesně v 15:09, za ideální teploty, dobrého počasí, oblečen v krátkých kalhotách i tričku.


Nejprve do Temenice a následně vzhůru do hrabenovského kopce. Už to byla celkem fuška, po které se mi pod batohem solidně zpotily záda. Naštěstí následuje sešup Hrabenovem do Rudy nad Moravou. Kvalita silnice sice nic moc, ale hlavně že člověk nemusí šlapat a ono to jede samo. Hned za železničním mostem točím doleva. Vede tam stezka po protipovodňové hrázi u starého mlýna (že jde o mlýn už nepoznáte, protože vypadá jako normální oprýskaný barák) a podél řeky. Kolem školy na hlavní silnici a pak směrem na Olšany. Před Olšanami stavím u rybníčku. Jen tak pro zajímavost. Kdysi jsme kolem dost často jezdili s rodiči autem, ale nikdy jsme se nezastavili. V jistém smyslu tedy doháním resty, i když ono to vlastně ani není nic extra.
Bez dalších zastávek projíždím celé Olšany a pak dorážím do Bušína. Odtud ještě nemám žádné obrázky do atlasu, proto jich pár pořizuji. Téměř přesně hodinu po startu vykračuji - tedy přesněji vjíždím - na neznámou půdu. Na konci Bušína sice ukazuje směrovka "oficiální" silnici na Hartíkov, jenže doma jsem si vyhlédl trochu jinou trasu. Po značené silnici přece může jet každý blbec, ale ne každý obyčejný blbec to vezme rozmlácenou polňačkou. Na to musíte být přinejmenším neobyčejný blbec. A tak jedu polňačkou. Odbočka na ni se nachází asi padesát metrů před tou oficiální křižovatkou. Taky napravo. První metry vypadají optimisticky. Alespoň z toho pohledu, že tu není provoz a povrch cesty se dá s přimhouřením jednoho oka (to druhé jsem nechal v zájmu bezpečnosti otevřené) považovat za relativně kompaktní. Bavíme se však jen o prvních metrech. Na druhých, třetích a těch dalších už nejenže přibývá výmolů a ubývá asfaltu, ale rapidně roste náklon terénu směrem vzhůru. Asi 200 m rvu umanutě nohy do pedálů a snažím se vsugerovat si, že tohle přece dám. Pak, když na mě za zatáčkou mrkne další krpál, s velice škaredým slovem na jazyku seskakuji z kola a zničený jak cikánské hračky lezu kus po svých. Jak na sviňu se zatáhla obloha. Pokud nezmoknu, aspoň na mě při té dřině nebude pražit slunce. Ale abych jen nenadával, jsou tu moc pěkné výhledy k Jakubovicím na druhé straně údolí. Ještě chvíli trvá, než se cesta trochu umoudří. Trénovaný jezdec na horském kole by asi vyjel všechno. I to, co já jsem musel ujít. Ovšem já nemám horské kolo a dávno nejsem trénovaný. Každopádně ten zlom, kdy i bábovka mého typu může znovu nasednout, přijde na konci aleje, když se stromy na chvíli rozestoupí a odkryjí louky po obou stranách. To se pak, jaký to luxus, dokonce i kousek svezeme z kopečka. Sjezd netrvá dlouho a končí asi po stu metrech na malém rozcestí polních cest, kde to beru vlevo. Opět stoupák a následně rovinka, která povede až na okraj Hartíkova. Kvůli fotce si dělám fotopauzu u kamenného kříže s krásným výhledem, který bohužel kazí protisvětlo a šedá duchna oblačnosti.
Do cílové dědiny zbývá málo a obejde se to i bez výraznějšího stoupání. Prvním hartíkovským stavením které nás uvítá je kravín a místo delegace s chlebem a solí se musíme spojit s poněkud laxními pohledy skotu (navzdory tomu slovu nijak neskotačícího). Poblíž kravína se ještě pasou koně, ale od cesty jejich ohradu dělí právě kravín, takže se na ně můžeme koukat jen z dálky.
Když jsem tento výjezd plánoval, v rámci "oťukávání" terénu jsem zabrousil i na službu Google Street View a doufal, že se na ní po vesničce virtuálně porozhlédnu ještě před osobní návštěvou. Bohužel, nasnímkovaná je jen hlavní silnice a kus za kravínem služba končí. Z toho plyne, že jsem nezjistil nic. Ten nafocený kousek hlavní silnice tu totiž tvoří něco, co bychom u většího města nazvali obchvatem. Uznávám, že ve spojení s Hartíkovem, tvořeným pár domky, je tento výraz nepřesný. Ale nelze popřít fakt, že to nejzajímavější najdeme zcela mimo tuto cestu, a právě tam je to pro internetového uživatele tak trochu terra incognita. Do hartíkovského downtownu (čili epicentra) se dostaneme snadno. Poté co vyjedeme od kravína prostě pokračujeme cestou dolů, tedy překřížíme hlavní silnici. A je zase na co koukat. Tedy aspoň já koukám na krásné staré roubenky vestavěné mezi zelení. Hartíkov býval podle internetových zdrojů vždy chudou vesnicí, o které se dodnes nedá přesně říct, kam patří. Většinou bývá spojován s Bušínem. Mírumilovně znějící jméno osady je prý odvozeno od německého "hartwig", tedy něco jako tvrdý boj. Souvisí se zdejším náročným živobytím. Nějakou dobu mělo být používáno i zkomolené Hartvíkov, ale dnes je z toho prostě Hartíkov a stejně jako v minulosti jde o malou vesničku v krásném koutě přírody, ale také prakticky nevýznamnou. Za to, že zde můžeme stále obdivovat zachovalé roubené chalupy, patří dík hlavně jejich rekreačnímu využití. Ale na přitažlivosti toho místa to mnoho nemění.
Projíždím tedy mezi staveními a hledám obnovenou kapličku, která by tady někde měla stát. Po chvíli to vzdávám a hledám někoho, kdo by poradil. Brzy zaslechnu zvuk menší rodinné pře odněkud za živým plotem. Vydávám se tedy tím směrem a dostává požadovanou informaci. Kaplička prý stojí asi 200 m nad chalupou vpravo. Pěšina kolem roubenky je rozbahněná vodou z tajícího sněhu nahoře na kopcích a navíc prudká, proto opět jdu raději po svých. Řekl bych, že místo 200 m to bylo necelých 100. Kaple zářící novou světle žlutou omítkou se nalézá mezi dvěma vzrostlými stromy a hned vedle ni se ještě vypíná zhruba stejně vysoký kamenný kříž. Nepozoruji žádné dveře, jen ozdobný otevřený rám do malého prostoru uvnitř a velmi neortodoxně pojatý interiér. Přímo proti vchodu, několika tahy - ne nepodobnými tradičním japonským kresbám, na mě kouká (nebo spíš nekouká - má zavřené oči) načrtnutý portrét nějakého vousatého chlapíka (asi Ježíš, ale klidně to mohl být Franta z vedlejšího baráku). Okolo na zdech pod sytě modrým stropem pak někdo vypsal stovky krátkých vět snažících se vystihnout podstatu jeho učení. Text má světlou žlutozelenou barvu, která vzhledem k bílému podkladu nebyla zvolena úplně šťastně, neboť osoby se slabším zrakem se v tom můžou trochu ztrácet. Ne že by bylo těžké domyslet si co říkají. Ve zkratce je to: "Ježíš je kabrňák a jeho táta Bůh taky". S tím můžete těžko polemizovat. Aspoň pokud sami neovládáte nějaký ten šikovný fígl jak nenápadně zapalovat mluvící keře, donutit celý národ běhat 40 let po poušti, oživit mrtvého, kráčet po hladině jezera, nebo měnit vodu na víno (i když někteří podnikavci bravurně zvládají opak). Dělám si několik fotek. Nebe pořád halí oblačnost, slunce mám přímo proti sobě, tudíž výsledek stojí za prd. Ale lepší než nic.
Tlačím kolo ještě asi dvacet metrů vzhůru, kde poračuje "obchvat" a já znovu nasedám. Nekvalitní asfalt střídá kvalitní bahýnko. Betonové panely tvořící cestu již z větší části překryl přírodní matroš z okolních luk a strání. Snažím se zapomenout, že jsem nedávno celé kolo pečlivě vyčistil a otřel hadříkem i v těch nejnedostupnějších skulinkách. Teď se opět vizáží začíná přibližovat spíše traktoru při podzimní orbě v deštivém dni. Naštěstí nikde nemusím slézat, všechno se mi daří vyjet a za pár minut už dojíždím ke kříži a rozcestníku Pod Janem (581 m.n.m.). Předloni jsem tu byl koncem května, tedy za poněkud příjemnějších podmínek. Teď se ještě nezelenají louky, stromy postrádají listí a tu a tam se rozpouštějí poslední sněhové ostrůvky, čehož průvodním jevem je již zmíněné bahno všude kolem. Zastavuji jen krátce. Jednak protože ke kochání tady toho zatím moc není, druhak za chvíli dorazí realiťák s přepracovanými smlouvami. Příštím nejbližším cílem je rozcestí nad Žampachem, kam směřuje šotolinová cesta i zelená turistická značka. Kličkuji mezi zbytky sněhu, kalužemi a minimálně troje boží muka podél cesty. Největší devízou těchto míst jsou skutečně nádherné výhledy na prakticky celé Jeseníky. Turisté se většinou hrnou na Praděd nebo masiv Keprníku, kde se v létě tísní davy výletníků, ale tuhle odlehlou část zdejší krajiny zná ke své vlastní škodě jen málo lidí. Nebudu nikoho přemlouvat, ať se to změní. Naopak mi vyhovuje, že takto krásné místo je ušetřeno návalů těl a člověk si může v klidu vychutnat ty skvělé scenérie. Asi napůl cesty k Žampachu se protrhávají mraky a opět vysvítá slunce. Paráda. Dělám si ještě jednu fotozastávku a dokonce vytahuji z batohu dalekohled. Skutečně je vidět téměř vše. Od východního hřebene až po Šerák a Ramzovského sedlo s větrnými elektrárnami, které odděluje Hrubý Jeseník od Rychlebských hor. Již za plného slunečního svitu dorážím nad Žampach. Ceduli s názvem místa najdeme mezi Janoušovem, Štědrákovou Lhotou a Hosticemi, nad opraveným stavením, které si lze pronajmout třeba pro rodinnou dovolenou.
Cesta dolů je v mapách (mapy.cz) značena jako cyklostezka, ale již v minulosti jsem se přesvědčil, že tohle značení nelze brát doslovně. Toho, kdo přišel s nápadem vydávat příkrou lesní pěšinu plnou bahna, šutrů a stavební suti za cyklostezku, by patřilo pověsit za koule do průvanu (pokud by to byla žena, jistě se najde jiný vhodný orgán k zavěšení). Otrlí drsňáci na horských kolech možná stav této "cyklostezky" uvítají, protože jim nabídne možnost propláchnout cévy dalším adrenalinem, ale my, poklidní majitelé subtilnějších kol trekových (o závodkách nemluvím, s tou by sem vyjel jen šílenec), budeme mít co dělat abychom sjezd dolů přestáli ve zdraví. V opačném směru pravděpodobně i "horáci" polezou pěšky, protože tohle vyjet na jeden zátah by byl úctyhodný výkon. Nejsem tu však poprvé a znám rizika. Po rozbahnělém terénu a zbytcích cihel se pouštím až poté, co jsem nasadil gelové rukavice, dotáhl přilbu a v duchu se ujistil o čistotě svého svědomí. Po několika minutách drkotání a uhýbání překážkám konečně vyjíždím níže v osadě Na Drahách, kousek nad Hosticemi. Brzy mám pod koly zase asfalt normální silnice, byť zalepení děr a výtluků v ní bych zřejmě neocenil sám. Teď si můžu konečně trochu odpočinout jízdou z kopce přes celé Hostice, a to skoro až do Rudy nad Moravou, kde se objevuji u benzínové stanice poblíž vlakového nádraží. Na křižovatce asi o 400 metrů dál odbočuji doleva na Hrabenov a už se vlastně jen vracím. Když stoupám do hrabenovského kopce a pak nad dědinou k hájovně na Vápenici, už mě docela pobolívají nohy. Jak padlo na začátku textu, zlenivěl jsem, vyměkl, zfotrovatěl, zeslábl... Abych to napravil, bude třeba ještě hodně takových výjezdů. Následný sjezd do Šumperka a návrat domů probíhá bez komplikací a na čas. Stíhám ještě sprchu a výlet je zdárně završen.
Tolik textově, nyní ještě obrazově a už jen se stručnými popisky:

Cyklostezka u starého mlýna v Rudě nad Moravou

Rybník u Olšan

Bušín

Před odbočkou na konci Bušína

Polní cesta k Hartíkovu

Mezi poli

Kříž u polí před Hartíkovem

Pohled od kříže k Jakubovicím

Koně na začátku Hartíkova

První roubenky

Hartíkov

Hartíkov

Obnovená kaplička v Hartíkově

Konec vesnice

Pod Janem

Pod Janem, informační tabule

Výhled na Jeseníky

Výhled na Jeseníky

Okraj cesty

Před Žampachem

Žampach, rozcestí

Cyklostezka do Hostic

Hostice, Na Drahách

Hostice

Most před Moravu u Hrabenova

Zpátky v Šumperku

Statistiky z cyclocomputeru

Toť vše. Zbytek fotek jako vždy na rajčeti a další výjezd/výlet v neurčitu. Díky za pozornost:)

 


Komentáře

1 Ludmila Ludmila | E-mail | 22. dubna 2013 v 16:54

Přeji ti podařený mini výlet, já bych už konečně také chtěla vyrazit. Bohužel, koleno je pořád bolavé a rozcvičování mi bolest spíše pravidelně obnovuje. Těším se, až si konečně sednu na kolo nebo se vydám pěšky, aspoň pár kilometrů ... jen mi dochází už trpělivost. Ať se tvoje akce "kulový blesk" zadaří a brzo se aklimatizujete a zabydlíte.

2 Babeta Babeta | E-mail | Web | 22. dubna 2013 v 19:02

Fotky jsou hezké, ale už by to chtělo, aby se příroda ozelenila. :-) Stěhuješ se jen v rámci Šumperku? Říká se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat, no nevím...obojí je hrozné, ale na rozdíl od vyhoření máte po akci lepší pocit. Ať vám to zdárně proběhne a brzy se zabydlíte v novém bytě. :-)

3 T(h)om T(h)om | Web | 23. dubna 2013 v 20:53

[1]: Tak držím palce, aby ses už brzy plně "zmobilnila". Máme tu konečně jaro, ideální čas pro znovuobnovení pohybových aktivit. Díky za přání ke zvládnutí kulového blesku. Bude to ještě složité, ale nějak to přežijem 8-)

[2]: Už se zelení jak divá :-) Stěhuji se jen v rámci města, ale ono to na věci moc nemění. Už aby bylo po všem!

4 Jeník Jeník | 24. dubna 2013 v 16:02

fotoreportáž pěkná,držím palce na ten bytový přesun.Vím o čem to je,také jsem se v životě - bohužel - několikrát stěhoval.

5 T(h)om T(h)om | Web | 24. dubna 2013 v 20:04

[4]: Děkuji. Za reakci na fotky i přání k přesunu. To bude potřeba asi víc :-)

6 Jirka Jirka | E-mail | 5. června 2013 v 16:15

Velmi krásný článek i fotky. V Hartíkově jsem bydlel 6 a půl roku, takže ta místa velmi dobře znám. :-)

7 T(h)om T(h)om | Web | 6. června 2013 v 4:59

[6]: Děkuji. Neumím si představit život v takovém odlehlém místě, jistě je to hlavně v zimě docela náročné, ale nejspíš to vše vyváží krásy okolí, kterých je u Hartíkova skutečně dost :-)

8 Jirka Jirka | 6. června 2013 v 14:58

Přesně tak! V zimě tam mnohdy leží skoro 1 metr sněhu a silnice bývá často velmi špatně sjízdná i s řetězy, ale léto tam je skutečně kouzelné!!! Hartíkov a jeho široké okolí má překrásnou přírodu a je to kraj, kde lišky dávají dobrou noc. Navíc tam pobývají v chatách a chalupách(zvláště přes léto) skvělí, přátelští lidé.

Komentáře jsou uzavřeny.