Rychlebské mlhy

5. října 2014 v 13:36 | T(h)om |  Túry a procházky
RAMZOVÁ - VĚTROLAM - KLÍN - SMRK - BROUSEK - TRAVNÁ HORA - PALAŠ - PAPRSEK - VĚTROV - STARÝ KOPEC - STARÉ MĚSTO POD SNĚŽNÍKEM - Žlebský vodopád

(jpg)

Už z nadpisu tak nějak vyplývá, že plánovaná čtvrteční túra se ohledně výhledů zrovna nepovedla. A to jsem ji plánoval tak pečlivě, jak pečlivě jsem sledoval předpovědi počasí! Další důkaz (opět), že předpovědím člověk nesmí věřit. Takže pokud si snad ještě někdo myslí, že z reportu o rychlebské hřebenovce přinesu krásná a daleká panoramata, toho musím vyvést z omylu. Výhledy nebyly, nejsou a nebudou. Pokud vás to neodradilo, nebo pokud jste parchanti a chcete se škodolibě popást na nezdaru někoho jiného, směle pokračujte.
Bylo to po více než dvou letech, co jsme na výšlap vyrazili společně já a Věrka ze Šternberka. Ten čas strašně letí. Teď se nám však zase na chvíli podařilo sladit časy. Nebudu to příliš rozmazávat, zkrátka dojela sem do Šumperka, naložila mě do auta a jeli jsme do Hanušovic na vlak směr Ramzová. To proto, abychom si zjednodušili zpáteční cestu a případně pojistili ještě zastávku u Žlebského vodopádu. Ale o tom později. Navzdory všeobecné mizérii jsme nacvakali velkou spoustu fotek. Absolvovaná trasa měřila necelých 18 km, a to už se nějaké fotky nasbírají. Třebaže na většině z nich je mlha nebo slabé siluety čehosi v mlze, nakonec jsem jich do článku vybral více než jindy, skoro 40. Berte to jako určitou formu varování, případně jako výzvu masochistům, kteří pak na konci najdou odkaz na Rajče s více než stovkou dalších výcvaků.


Z Hanušovic na Ramzovou nás dovezl malý motoráček tvořený jediným vagónem. Ramzová, konkrétně Ramzovské sedlo, kde se nachází stanice, je hranicí masivu Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor. Cestující, kteří přijíždějí vlakem od Hanušovic, tak mají po pravici Jeseníky a po levačce Rychleby.

Vydáváme se po červené značce. Nejprve vede kolem nějakého penzionu a následně okolo ohrady s ovečkami, kde si děláme první fotozastávku. Měl bych zmínit, že oba jsme fotili hodně a zabralo nám to dost času. Až se Věrka taky rozhoupe na svém blogu k reportíku, zřejmě tam najdete lepší fotky než u mě. Ona má přece jen FF foťáček a profi světelné sklo, tak se máte v souvislosti s popisovaným výletem ještě na co těšit i do budoucna, byť jinde.

Za chvíli jsme u hotelu poblíž rozcestníku Větrolam, což je pro nás i maličko hlavolam ohledně cesty a už trochu bloudíme. Sice jen trošku, ale sešli jsme z cesty. Naštěstí jsem přibalil tablet s GPS - věrného souputníka, který mě poslední dva roky obětavě tahá z podobných potencionálních průserů. Pokračujeme po značce červenobílého "psaníčka". V mapách značeno červenou přerušovanou čárou.

A pak přijde stoupání. Tedy stoupání začalo technicky hned u nádraží, ale za poslední výspou civilizace to teprve dostane grády. Asi jsem zlenivěl a zfotrovatěl, protože jsem funěl jak protržený měch a jedinou útěchou mi bylo, že v tom nejsem sám.

Celkem brzy bylo jasné, že z výhledů nic nebude. Občas jsme si sice dovolili jakýsi náhlý záchvat optimismu, ovšem nikdy to netrvalo dlouho, a stále častější zjištění, že okolní mlha zahaluje mimo přírody i vyhlídky na vyhlídky (ukázka mojí kreativní práce se slovy), nás nakonec donutila v tomto směru rezignovat. Bylo nutno smířit se s realitou a pokusit se najít nějaká pozitiva na negativech, která nás obklopovala jako šedá a vlhká... dejme tomu koule.

Čím výše jsme stoupali, tím mlhy přibývalo. Na některých místech jsme viděli sotva 20 metrů před sebe a kapky vody vysrážené na jehličí nám z větví padaly na už tak dost provlhlé hlavy.

Vždycky když se zdálo, že jsme se dostali do situace, která nemůže být horší, ukázalo se, že v tomto směru je na Murphyho zákony spoleh.

V zoufalosti jsme proto vzali zavděk prakticky vším. Pravdou je, že zrovna pavučiny ozdobené kapkami vody si to zasloužily. Však jsme jich taky po cestě potkali a nafotili kvanta.

Tu a tam se v jinak nudném lese objevily i skutečně originální scenérie. Úplně vidím nějaký filmový štáb, jak zde s barely umělé krve točí nervydrásající thriller. Jenže kdo by se sem nahoru se vším tím harampádím tahal, že? Pravděpodobně se tedy dočkáme spíše třistaosmdesátéšesté epizody sedmnácté řady Oridinace v růžové zahradě II či jiné zhovadilosti, než syrového hororu z Rychleb.

Kdesi za vrcholem Klínu (vyvrcholení Klínu jsme se zahanbením poznali až opožděně) a za další, již nepočítanou louží.

Další pokus o umělecké foto výměšků snovacích žláz nezjištěného druhu pavouka. Někdo by mohl namítnout, že pavouky nemá rád, ale zkuste si představit, že bychom fotili vlastní výměšky. Jistě uznáte, že při takové představě jsou ti pavouci docela snesitelní.

Pamětní kámen v místě, kde se v devětatřicátém roce zastavila Brigitte Bardotová (podle všeho pětiletá).
- Nebo že by ty nápisy znamenaly něco jiného?Nerozhodný

Deštný les plný líté, nebezpečné a divoké zvěře, která se před námi ovšem strachy schovávala.

Pokus najít v té převládající šedi pestřejší barvy většinou vyšel jenom napůl. Druhou půlku musel zastat Zoner a táhlo saturace.

Dobytí Smrku jsme odbyli. Ono se to ani jinak udělat nedalo, vzhledem k okolnostem. O kus dál jsem však trochu přisadil tím, jak jsem se po okraj svých turistických bot zabořil do rašeliniště, zrádně maskovaného mechem a trávou. Raději po mě nechtějte reprodukovat, co se mi při tom vydralo z pusy. Aspoň že tím skončily prakticky všechny stoupáky na trase.

Neboť štěstí přeje připraveným, zjistil jsem si předem na Internetu jak vypadají výhledy ze svahů Smrku, údajně nejvyššího kopce Rychlebských hor. Díky tomu jsem mohl být ještě zklamanější, když jsme viděli zhruba tohle. Jo a když jsme u těch nejvyšších kopců, podle údajů v mapách.cz má Travná hora o metr víc než Smrk. Tak by mě zajímalo, jak to s těmi nejvyššími body doopravdy je.

Naštvaní jsme nebyli sami. Při bližším zkoumání nesli znaky špatné nálady, způsobené jistojistě počasím a absencí rozhledů, také zdejší mravenci. Tááááákhle velicí byli! Pro jistotu nebudu zjišťovat co žerou, abych z toho neměl špatné spaní.

O něco níže je rozcestí s rozcestníkem a dřevěným přístřeškem. Chyběla mu jen muří noha a čarodějnice. To druhé jsme mohli celkem snadno zastat sami, pohled na nás musel být strašný. Je zajímavé, že ačkoliv tu bylo přístřeší (hodně chabrus, ale technicky vzato to přístřeší bylo), venku v mlze a mrholení se mi zdálo být útulněji.

Hraniční kámen oddělující formálně Českou Republiku od Polska se nachází na dohled od boudy. Když říkám na dohled znamená to, že boudu bylo možno od hraničníku vidět i v té šílené mlze, takže je to opravdu blízko. Doufejme, že bahno a louže, v níž kámen stojí, není odrazem česko-polských vztahů. To by bylo vážně zlé.

Z rozcestí vede několik značených tras, konkrétně žlutá, modrá a zelená. A taky ta červenobílá, po níž jsme přišli, to dá rozum. A teď kontrolní otázka: Po které myslíte, že jsme pokračovali?
...
Správně! Ani po jedné. Jít po značkách je pro strašpytly a domácí mazánky, takže se vydáváme po neznačené pěšině podél státní hranice. Když jsem to doma plánoval, přišlo mi to jako ideální řešení, protože tato pěšina vede přímo po hřebenu a slibovala nádherné výhledy. Vypadaly takto.

Brousek, polsky Góra Brusek, má na svém 1115 metrů vysokém vrcholku zvětralé skalisko a podstatně více kamení než dosavadní i následující cesta. Někde to vypadalo, jako by sem záměrně dovezli náklaďák ostrého štěrku, ale to je samozřejmě blbost.

Věci příští se na první pohled nejevily úplně jasně, přesto jsme se nenechali odradit a hrdině, byť s čvachtáním v botách, pokračovali ve své anabázi.

Další pavučina, ale pro změnu v borůvčí.

Stopa zmiňované líté zvěře. Pravděpodobně pumy, vlkodlaka, grizzlyho nebo možná jen psa, kterého vzal jeho pán na procházku, ale kdo ví?

Mám asi nějaké zvláštní nadání, protože se mi na foťáku podařilo omylem nastavit citlivost ISO 5000 a nevšimnout si toho ani ve chvíli, kdy z něj lezly podezřele krátké časy a jasné fotky. Trvalo poměrně dlouho, než jsem onu blamáž odhalil. Naštěstí ono toho vlastně ani nebylo moc co zkazit, protože mlha neobsahuje mnoho detailů, které by následné odšumění mohlo postihnout.

Kochali jsme se mlhou, rozjímali nad její povahou (sviňa jedna hnusná, kvůli tomu sajrajtu nevidíme ani prd! atd.) a já doufal, že se mi podaří najít odbočku na Paprsek dřív, než se kolem nás začne mluvit německy.

Odbočku jsme našli. Spíš díky GPS než díky mě - já bych stopro došel až do Němec, než bych pojal prvotní podezření. Jde o nenápadnou pěšinku, která měří přibližně 219169,13 mm (to je 86287,06 palce) a vede od hranice dolů na červeně značenou trasu.

O několik málo minut později už po přepychové šotolině dorážíme na rozcestí Palaš. Na Paprsek zbývá 340 metrů asfaltky.

Zahajujeme tipovací soutěž zda budou mít na chatě otevřeno i v tak blbou dobu jako je říjnový čtvrtek. Náznaky se shodujeme že asi ne, ale mlčky doufáme že ano, protože už máme hlad a hrozí nebezpečí, že se uchýlíme ke kanibalismu.

Jsa ateisté, přesto se pokrytecky u zdejší dřevěné kapličky modlíme, aby restaurace fungovala a nešetříme náboženským zápalem, který by nám záviděl i papež. Někdo nahoře nás musel vyslyšet, protože otevřeno bylo. Teda zcela určitě to byla souhra náhod a okolností. Žádné nadpřirozeno, to je jisté. Jen okolnosti. Fakt! A chutný obídek nám nadpozemsky bodnul.

Máme úctu k tradicím, tudíž od Paprsku alespoň symbolicky bloudíme. Bereme to natvrdo lesem od sjezdovky místo toho, abychom šli po cestě. Netrvá však dlouho a jsme zase na značce, tentokrát zelené.

Přichází změna terénu, les měníme za louky. Je to trochu veselejší, bohužel mlha zatím přetrvává.

Větrov, to je další z kopců, který se nám zrádně postavil do cesty, aby nás nasral tím, že z něj nic neuvidíme. Za pěkného počasí to musí být paráda. My viděli jen šedivé chuchvalce převalující se přes trávu.

Drobné, vážně jen drobné vylepšení situace nastalo před koncem výšlapu. Typicky. Zřejmě jsme sestoupili pod pásmo mraků a aspoň v náznacích spatřili kopce Králického Sněžníku.

Z přírody jsme došli do civilizace poblíž policejní ozdravovny Morava. No, civilizace... je to na okraji St.Města. V areálu jsme si sice všimli houpaček a kolotoče, jenže žádný policajt na nich nedováděl. Škoda, protože z toho by jistě byly skvělé fotky.

Do odjezdu vlaku nám zbývalo dost času, udělali jsme si proto ještě takovou malou procházku přes centrum Starého Města. Od mé poslední návštěvy se tu lecos změnilo k lepšímu. Přinejmenším je opravená budova školy a mateřské školky, které ještě nedávno připomínaly spíš Drážďany po náletech.

I na ten Žlebský vodopád došlo. K tomu už jsme dojeli autem z Hanušovic, jen tak na otočku. Já tu byl vícekrát předtím, ale Věrka ne a chtěla se sem podívat a udělat pár snímků. I já měl s sebou stativ, tak proč bych si taky necvaknul?

Shrnutí celé akce je lehce nevyvážené. Každopádně zamrzely ty výhledy, či spíše nevýhledy, občasné mrholení a počasí celkově. Jako pozitivní však nutno vnímat fakt, že jsme celých necelých 18 km ušli bez větší únavy a podstatnějšího bloudění, což se taky nestává vždycky. To, že jsme s Věrkou mohli po takové době společně vyrazit do divočiny pak většinu negativ maže. Suma sumárum byl tedy výlet fajn. Rozhodně lepší než hnít doma u televize.

Komplet fotogalerie na Rajčeti skýtá velké množství dalších fotek. Píšu to schválně jako případné varování těm se slabšími nervy. Kdo si troufá, nechť kliká:
DÍKY ZA NÁVŠTĚVU:)
 


Komentáře

1 acijka acijka | Web | 5. října 2014 v 17:21

Jéééé...krásně jsi to popsal svým taktně neomaleným způsobem. :-D
Ráda jsem se s Tebou prošla a opravdu se nějaká větší únava či bolest nohou nedostavila. Zřejmě mám natrénováno z letošních Beskyd. Chci říct, že každé roční období má něco do sebe. Samozřejmě miluji slunce a výhledy, ale ta mlha byla tajemná, prostě také měla své kouzlo. Za sluníčka bychom nenafotili křišťály na pavučinách a magický les. :-P

2 T(h)om T(h)om | Web | 5. října 2014 v 18:04

[1]: Toš díky.
Křišťálem asi myslíš ty mokré pavučiny a magickým lesem ten brutálně zamlžený krpál, že? :-D

3 Ludmila Ludmila | E-mail | 5. října 2014 v 19:00

Působivé obrázky, pavučiny, mlhy, hezká společnice, moc se mi tvůj dnešní příspěvek líbil, Věrce jistě tajemný a dobrodružný výlet také.

4 acijka acijka | Web | 6. října 2014 v 7:42

[2]: No jasně... :-P

[3]: Ano, paní Ludmilo, by to zážitek funět mlhou s klejícím Tomem... :-D

5 Mirkaw Mirkaw | 6. října 2014 v 10:16

Velmi dlouhá, náročná, ale jistě pěkná  procházka.Mlha dovede člověku zkazit náladu, zvláště, když se těší na výhledy, ale na druhou stranu mají fotky zvláštní a tajemné kouzlo, svou jedinečnou atmosféru. Pavučinky jsou nádherné. Přeji hezké dny a pěkné počasí na další výlet. :-)

6 T(h)om T(h)om | Web | 6. října 2014 v 18:35

[3]: Působivé mlhy a pavučiny rozhodně. Hezká společnice... no dejme tomu, že do jistého stavu zmáčení to šlo a pak pomohla mlha (Věrka promine, ale nemůžu si pomoct a odepřít jí kamarádské rejpnutí :-D  :-D  :-D Ostatně já jsem nevypadal o nic lépe). O dobrodružství nouze nebyla, to je fakt. Díky za komentík :-)

[4]: Nech si ty kecy kecko :-P , nebo tam připíšu něco ve smyslu "Všude kolem bylo podezřelé ticho, jako by v lese nic nežilo. Není divu. Věrčin způsob povídání dokáže vyplašit nejen lesní zvířata, ale mnohdy i člověka. Naštěstí mám průpravu, tak jsem se udržel. Ale jen tak tak!" :-D

[5]: Jestli dlouhá, to je relativní. Náročná trochu, ale nakonec jsme nebyli tak unavení, jak jsme mysleli, že budeme. Takže tak hrozné to taky nebylo. A pěkná? Vlastně ano, v jistém smyslu. Každopádně netradiční. Za takového počasí tam totiž asi moc lidí nechodí :-D Děkuji za návštěvu a komentář.

7 Jeník Jeník | 6. října 2014 v 19:12

Opět nádherná fotoreportáž ještě navíc v počasí , které mám rád. Dále v trase , kterou mám (měl jsem) také rád. Šel jsem tudy několikráte , ale již je to delší čas. Zato v létě i v zimě , ve dne i v noci. tedy v zimě na běžkách. Bývá zde i dva metry sněhu. S kamarády , ale i sám samojediný.

Trochu to rozvedu více. Je to trasa , kde se na Smrku , nebo spíše poblíž scházeli naší "chartisté - Václav Havel a spol. s vedoucími z polské Solidarity." Bylo zajímavé , že to policajtí nikdy nezjistili , kde to je i když tušili , že někde tady. Z těchto setkání na Smrku jsou i zajímavé filmové a fotografické materiály. Mělo to jen jednu vadu , že se u toho vždycky více pilo , než politicky jednalo a tak jsou tyto záběry našich velikánů (i polských) dneska pěkně v tresoru.

Skutečně máte pravdu po té pohraniční hřebenovce moc lidi nechodí(proto jsem tam chodil , nebo i jezdil na běžkách) já. Abych se vyhnul davům turistů. Zde je jich opravdu hodně (v okolí Paprsku) vždycky. Něco na způsob  jako hlavní hřeben Krkonoš.

Nyní k Paprsku - jistě víte , že až na Paprsek vlastně žádný les od Starého města , nebo spíše Malého a Velkého Vrbna, nebyl. Byla to normální horská pole. Vlastní chatu - tehdy náhodně jedinou zde postavili naši pohraniční vojáci těsně před druhou světovou válkou. Byla to stanoviště SOS , ale naoko se to tvářilo jako turistická chata.

Po válce po odsunu němců zdejší kraj víceméně osiřel až do doby kdy se zde objevil národ turistický. Je zde opravdu krásně. Doporučuji vám , aby jste tuto pohraniční hřebenovku prošel až na Kralický Sněžník. Jdete pořád vlastně po hřebeni pořád jste ve vyšší nadmořské výšce a pořád zde máte krásné výhledy. Protože po cestě neztrácíte výšku , je to hřebenovka opravdu nádherná a hlavně příjemná. Jen ten nástup od Ramzové na Smrk je trochu prudší. Záchytné body máte : Ramzovou,Paprsek, Chata v Kladském sedle , Návrší. Dá se to nyní i propojit s polskou chatou na odvrácené straně Kralického Sněžníku. Dolů pak je možno pokračovat různýma cestama. Nejjednodušší je to sejít do Starého města pod Sněžníkem. Pro otrlé se to dá ještě spíše prodloužit cestou hřebenovou na Sušinu a dále opět na různé směry. Opět krásná hřebenovka. Lesy jsou zde vyrubané také , takže se dá fotit opět na všechny možné strany.

Já osobně jsem se zastavoval po cestě ze Smrku na tom skalisku na hranici co jste nadával na mlhu  a koukal jsem se   směrem na hlavní hřeben Jeseníků , na Kralický Sněžník , ale i na Krkonoše. Je to zajímavé , jsou odtud vidět.

8 acijka acijka | Web | 6. října 2014 v 19:32

[6]: Pravda, mlha a kapající voda ze stromů způsobily, že se mi vlasy zkroutily. Co se dá dělat, nešla jsem přece po mole, ale po hřebeni. Tomu se říká "kamarádská pomoc", fotit kamarádku, až je splihlá. :-D
Za ten "milý" dovětek o lesním tichu musím návštěvníkům tohoto blogu prásknout, jak T(h)omík vyvádí, když se namíří objektiv jeho směrem. Rád ale vstupuje do záběru a potom láteří, ale na to jsem si už zvykla. :-D

9 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 6. října 2014 v 21:43

Paráda - pastva pro kukadla! Nádherné mlžné podzimní fotky, detaily, voda, pavučinky - jedna lepší fotka, než druhá..:). A vůbec mi nevadí, že jich bylo víc, takové fotky neomrzí..:).

10 Marta Marta | Web | 6. října 2014 v 22:40

Moc krásné, mám ráda tyhle zadumané mlhavé fotky. :-)

11 T(h)om T(h)om | Web | 9. října 2014 v 16:19

[7]: Díky za tipy. Na výhledy jsme se těšili, bohužel to jaksi nevyšlo. Ale není všem dnům konec a možná so to zase někdy zopakujeme. Třeba až na ten Králičák.

[8]: Nu pogodi! Příště se na ty tvoje splihlé vlasy zaměřím pořádně :-D

[9]: Díky :-) S odstupem času ty fotky vypadají možná lépe, než v daný okamžik. Bylo to docela frustrující těšit se na vyhlídky a pak mít kolem mlhu. Ale snažili jsme se nepropadat skepsi 8-)

[10]: Děkuji, to mě těší :-) Což o to, mlhavé fotky mají něco do sebe, ovšem tady nebyly úplně první v pořadí. Nu což, tak snad vyjdou výhledy jindy :-)

12 Jeník Jeník | 12. října 2014 v 9:11

Ještě malá glosa - ten znak na kameni co rozhraničuje lesní državu není zank známé francouzské herečky Brigity Bardotové (jinak velká ochránkyně zvířat a ekoložka v jedné osobě),ale je to znak Vratislavského biskupa , čili Biskup Breslau. Tento majetek pak přešel do vlastnictví lesního závodu Javorník , čili státu. Dneska nevím,ale asi to bude chtít katolická církev zpět - tak jako všude.

Od tohoto kamene na jih to bylo ve vlastnictví Lichtensteinů - potažmo státu,potažmo ve správě lesního závodu Hanušovice.

13 Jakub Visna Jakub Visna | E-mail | 12. října 2014 v 19:30

Moc pěkné fotky ... :-)

14 T(h)om T(h)om | Web | 13. října 2014 v 11:00

[13]: Díky, ale stejně mě ta mlha nas... 8-O  :-)

15 V. V. | Web | 14. října 2014 v 19:02

Pěkný výlet i fotky. Ona i zachmuřená krajina bez výhledů má něco do sebe :-)

16 T(h)om T(h)om | Web | 15. října 2014 v 5:10

[15]: Ale jo, ona ta mlha udělala zase jiné efekty než sluníčko, jenže s mlhou je dobré předem počítat, což my jsme nepočítali. Ale jinak dobrý výšlap, neztratili jsme se a nic nás nesežralo, takže vlastně všechno OK :-) . Díky za komentík.

17 Hanka Hanka | E-mail | Web | 31. října 2014 v 22:51

To jsou fantastické záběry, Tome!!! ???  :-)
Mlhu miluju, a ty jí tady máš požehnaně. Navíc pavučiny s krůpějemi ... mé srdce plesá! ;-)  :-)
K tomu ty tvoje lehce sarkastické komentáře, to je prostě balada. :-)
Ne, vážně, cesta byla hodně bahnitá a místy až strastiplná, ale na Věrce není vidět, že by ji to nějak deptalo. ;-)
A co ten obrovský mravenec?! ??? Povedl se, jde z něho až strach. :-?
No nic, už jsem toho nažvanila až moc. Promiň, ale jsem z tvé reportáže opravdu nadšená. :-D

18 T(h)om T(h)om | Web | 3. listopadu 2014 v 9:34

[17]: Ó, tak to děkuji. Když se na to dívám s odstupem, nebyla to špatná akce, i když s výhledy by stejně byla lepší. Přeji tvému plesajícímu srdci i tobě celé pohodový start do pracovního týdne :-)

19 Hanka Hanka | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 15:18

[18]: Nemůžeš mít všechno! ;-)

20 T(h)om T(h)om | Web | 3. listopadu 2014 v 17:11

[19]: Ale já chci, chci! CHCÍÍÍÍ!!!! :-D

21 Hanka Hanka | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 22:01

[20]: Chtít můžeš, ale bude ti to houby PLATNÝ!!! :-D  :-D

Komentáře jsou uzavřeny.