Bílá Voda, Złoty Stok a muzeum Kopalnia Złota

18. února 2015 v 19:44 | T(h)om |  Túry a procházky
BÍLÁ VODA - ZŁOTY STOK - MUZEUM KOPALNIA ZŁOTA - JAVORNÍK

(jpg)

Zařadit úterní akci do jedné konkrétní rubriky, používané tady na blogu, není snadné. Může to být "Města a Místa", stejně tak "Zahraničí", "Akce", ale i "Túry a procházky". Nakonec volím poslední variantu, třebaže náplň výletu v podstatě splňovala i vše předchozí.
Opět šlo o společný podnik s Věrkou ze Šternberka. Vzhledem k minulým společným akcím to samo o sobě slibuje, že všeho pořádně využijeme a foťáky rozhodně nebudou zahálet. Tento výlet měl lecos podobného s naším někdejším výletem do Vidnavy, i když ne tak docela. Ostatně to můžete posoudit sami.
Přikládám mapu trasy kudy jsme se pohybovali, ale berte ji s rezervou. Celé to bylo maličko komplikovanější a zmatenější, jak se dozvíte z dalšího textu. Mapka je tedy vesměs orientační a pro naše účely dostatečně přesná.

rozklikem zvětšete

Obec Bílá Voda, což byl náš výchozí bod, leží v jednom z nejodlehlejších koutů republiky. Dá se říct, že k ČR přiléhá pouze jižním okrajem, zatímco zbytek obklopuje polské území Dolního Slezska (Dolnyśląsk). Na mapě Bílou Vodu najdeme cca 9 kilometrů od města Javorníku, které samo právě nepatří mezi kulturní a finanční centra Evropy. Odloučenost Bílé Vody byla důvodem, proč do zdejšího kláštera byly za minulého režimu sváženy řádové sestry z celé země. Na jejich pohnutou historii poukazuje přilehlé muzeum, které jsme nenavštívili, a také místní hřbitov, který se nám navštívit podařilo. Následně jsme se pěšky přesunuli za státní hranici do městečka Złoty Stok, kde mají velmi zajímavou atrakci, do níž jsme se málem nedostali. Blíže o průběhu celé akce níže za bohaté fotografické dokumentace:


Sraz v 8:00 na šumperské Agipce. Věrka dojela na čas, nezdrželi jsme se tedy ani minutu. Do Bílé Vody jsme přes Brannou, Lipovou a Javorník dorazili asi za další hodinu a půl. Auto jsme nechali u hospody a vydali se dál po svých.

Někdejší klášter sester Voršilek působil opuštěně. Fasáda se sice zdála relativně nová či aspoň zachovalá, ale pohled do oken prozradil, že je co zlepšovat. Bohužel jsme čekali, že muzeum bude právě v budově kláštera, kde není. Že se nalézá v jednom z blízkých domů jsem zjistil až doma na netu, takže report z výstavy nebude. Škoda, ale život jde dál.

Brána kláštera

Pohled na areál z druhé strany. Je to už z Polska.

Jediné co Bílou Vodu dělí od polské Kamienice je totiž pouze mostek přes potok. Na satelitním snímku k sobě obě dědiny přiléhají tak těsně, že tvoří jakousi nudli a budí dojem, že jde o jedinou dlouhatánskou obec táhnoucí se až k Packówu.

Jen pár set metrů od kláštera nacházíme zmíněný hřbitov, kde spočinuly zde žijící řádové sestry.

Na první pohled vypadá jako obyčejný vesnický hřbitůvek, jaký najdeme téměř kdekoliv.

Do obrazu návštěvníka uvede informační cedule nebo průzkum pomníků. Tohle je jeden z těch větších. Většina hrobů je ozdobena jen prostým kovovým křížem. Jak Věrka poznamenala: "To je strašný, jak má každá úplně stejnej hrob". Něco na tom je, ale myslím, že v případě řádové sestry je jistá forma uniformity vlastně součástí života, a smrti zrovna tak.

V očekávání věcí optimističtějších pokračujeme dále po asfaltové silnici podél potoka.
Právě ten dal jméno i vesnici - Bílá Voda.

Abychom to s tím optimismem nepřeháněli, míjíme budovu psychiatrické nemocnice, která prý inspirovala i tvůrce filmu o Aloisi Nebelovi. Vlastně vypadá úplně jinak než ta ve filmu, ale ta zdejší opuštěnost souvislosti nezapře.

Na řadu přišlo zhruba dvouapůlkilometrové bloudění lesem, které odbydu dvěma fotkami. To bloudění nebylo tak dramatické, jak zní. Měl jsem s sebou tablet s GPS, takže jsme vlastně doopravdy nebloudili. Přechod do sousední země po nezpevněných, ledem pokrytých lesních cestičkách, byl však místy docela dobrodružný. Chvílemi jsme si připadali jako skuteční pašeráci:)

Ne že by ten les nebyl zajímavý. Naopak, Věrka nemohla odtrhnout oči od stromů porostlých břečťanem, jmelím, nebo čímsi podobným, a nelze jí to vyčítat. Takový les vypadal vskutku netradičně. Shodli jsme se však, že louky, na nichž pod sluneční září tály zbytky sněhu, nám stejně připadají krásnější.

Tak trošku mimo plán jsme došli k opuštěnému lomu Skalisko. Později jsme se dozvěděli, že je tu lanový park s nejdelší trasou v Evropě. Lano natažené z horního okraje lomu vedoucí až přes potok na druhé straně měří 450 metrů.

Areál muzea Kopalnia Złota (česky Zlatý důl) ležel asi o 300 metrů dále, dole pod příkrým svahem, nalevo od nás a silnice z lomu. Protože na dohled nebyla žádná schůdná cesta, ale jen uzoučká pěšinka po srázu dolů, rozhodli jsme se to risknout. Jak se ukázalo o chvíli později, kdybychom šli ještě o padesát metrů dál, narazili bychom na pěkný chodník až k muzeu. Aspoň máme adrenalinový zážitek ze sestupu jako bonus.

K muzeu jsme se dokutáleli celí. Dokonce se ukázalo, že navzdory pesimistickým tušením mají otevřeno, což dokazovala parta dětí v pokladně - zřejmě školní výlet. Horší zjištění však bylo to, že se zde dá platit jen złotými, případně kartou. Nemaje ani jedno, zahájili jsme misi za získáním místní měny do ulic města.

Město jsme našli snadno, ale informace od domorodců nás nepotěšila. Ve městě není žádná směnárna a šanci máme možná jen v jednom obchůdku na ulici Wojska Połskiego. Nezbylo než doufat v přízeň osudu a obchůdek vyhledat. Hledání probíhalo celkem pohodově, jen Věrka neustále opakovala, že si připadá jako o padesát let nazpátek. Kdo není na syrovost polských městeček zvyklý, může to tak vnímat. Já to beru jako lehce exotický prvek, který si při výletech do Polska celkem užívám. Co nás oba nadchlo, to byla návštěva chrámu Neposkvrněného Početí. Nejenže to byl chrám vytápěný - to jsem u nás snad nikde neviděl, ale mají tam nádherné vitráže. Sluneční světlo, které těmito barevnými okny prochází, pak vytváří krásné efekty a zajímavou atmosféru uvnitř kostela. Fotku bohužel nemám, v Polsku jsou na tohle dost hákliví a nechtěli jsme provokovat. Ostatně naším prioritním cílem bylo získat nějaké ty złoté na vstupné do muzea.

Nebudu vás napínat - neuspěli jsme. Je skoro neuvěřitelné, jak tyhle česko-polské styky uvadly. Kdysi nebyl problém platit v pohraničním Polsku korunou, nehledě na přítomnost směnáren kantor prakticky na každém rohu. Ty časy jsou pryč. V obchůdku a dokonce ani v bance naproti peníze nemění a odkázali nás na blízký Packów. Pěšky nám zase tak blízký nepřipadal, tudíž jsme se museli dohodnout na dalším postupu. Nakonec jsme se rozhodli pro pěší návrat k autu a pro pokus získat złoté v Javorníku. Uspějeme-li, dojedeme k muzeu autem a ještě stihneme prohlídku.

Do Bílé Vody jsme se vrátili trošku jinou trasou, protože chodit pořád stejně je přece nuda. Díky tomu jsme aspoň minuli několik polorozbořených vápenek a na české straně navštívili opuštěný lom. Z divočiny jsme se vynořili zase u psychiatrické léčebny a došli odtud ty zbývající dva kiláky k zaparkované felicii. Jízda do Javorníku probíhala poměrně klidně. Tedy až na to, že Věrka neustále nadávala, že ti Poláci mohli být ochotnější a peníze nám rozměnit.

Spořitelna ve městě pod Jánským vrchem měla zrovna polední pauzu. Ještě že pracovníci javornické radnice mají pochopení a dobré informace o činnostech zdejších restauratérů. Jak nám bylo sděleno, do podniku Taverna často chodí polští hosté a majitel nám snad bude schopen złoté zajistit.
Pana majitele jsme zastihli v evidentně dobré náladě. Malinko to sice kazil fakt, že byl neuvěřitelně podobný nechvalně proslulému lékaři Bartákovi, odsouzenému za obtěžování a znásilňování svých sekretářek. Bez ohledu na podobu nám však udělal velikou radost a jak se říká "vytrhl trn z paty".

Złoté totiž měl a za dvě stovky jsme jich každý vyfasovali 30. Základní vstupné do Kopałni je 18 Zł, takže nám ještě zbyde i něco na malé dárečky pro potomstvo. HURÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!Úžasný

Hned jsme hupli do auta a ujížděli zpátky do Złotého Stoku, abychom stihli prohlídku. Času bylo dost. Dorazili jsme kolem čtvrt na dvě a otevřeno mají do čtyř odpoledne.

K základní vstupence je tady možno zakoupit i nějaké dodatkové atrakce jako rýžování nebo výlet na lodičkách do zatopených štol, ale my jsme skromní a vystačili si s biletem normalnym. Více než hodinová prohlídka štol a následný vstup do muzea minerálů za ty prachy stojí a nám vlastně stačí. U nás už skoro nevídaným a o to příjemnějším jevem byl nápis na ceduli u pokladen: FOTOGRAFOWANIE I KAMEROWANIE BEZPŁATNE. No řekněte co víc si přát?

Náš čas prohlídky byl určen na 13:45. Tak trochu jsme měli obavy z davů nebo znuděného a drmolícího průvodce, ale v danou hodinu se na smluveném místě objevil jen jeden mladý pár a sympatická průvodkyně. Na úvod krátký historický souhrn a poté již vcházíme do štoly. Celkově zdejší podzemí proplétají štoly o délce kolem 320 km, z čehož je však přístupná pouze malá část a my si projdeme jen malou část té malé části.

Poznámka: Nebudu předstírat, že si celý výklad pamatuju, nebo že bych snad úplně všemu v polštině rozuměl. Pokud toužíte po dalších a přesnějších informacích, zkuste zagooglit a najít něco jinde. Třeba tady.

Není snadné vybrat fotografie tak, aby přesně doložily, jak to v dolech vypadá. Přesto se o to pokusím, byť několik prvních fotek ze začátku bylo nepoužitelných (chvíli trvalo vychytat nastavení foťáku), a byť jsme toho v té krátké době viděli hodně. Také si odpustím většinu snímků dlouhých průchozích chodeb a zaměřím se spíše na jednotlivá zastavení, kde jsou zřízeny malé výstavky, vitrýny nebo prostě vystaveny související předměty. Berte to zkrátka tak, že mezi jednotlivými expozicemi je vždy několik metrů nebo desítek metrů prázdné chodby.
Tohle je ukázka výdřevy a soška sv.Krzysztofa, patrona zdejších horníků-zlatokopů. Dřevěná konstrukce nejenže podpírala stropy, ale při pohybu skály také vydávala varovné zvuky. Zajímavá informace byla i to, že ačkoliv máme zafixovaný obrázek horníka s kanárkem, tady jako živý indikátor nebezpečí používali krysy. Kanárek by byl na tento účel přece jen v Polsku dost exotický, že?

Další zastavení s ukázkou používaného příslušenství.

Trochu kýčovité zátiší s falešnými zlatými cihlami se jistě líbí hlavně mládeži. Bavíme-li se o zlatých cihlách, měli tu pro srovnání jednu odlitou z olova. Olovo má hmotnost blízkou zlatu. Stačí si takovou cihlu potěžkat a hned vám bude jasné, proč je tolik dobrodružných filmů a westernů o krádeži zlatých cihel naprostá pitomost. Konkrétně scény, kde trampové ve dvou přenášejí cihlami naplněné truhlice, navzájem si cihly házejí, nebo kde pronásledovatelům ujede koňský povoz s vrchovatým zlatým nákladem.
A pro představu: Z tuny zdejší rudy bylo možno získat 6-7 gramů zlata. Zdá se vám to málo? V průměru jde prý velmi dobré číslo a leckde jinde býval výnos poloviční. Člověk si tak uvědomí poměr mezi vynaloženou prací a množstvím získaného kovu, a pochopí proč je zlato tak drahé.

V improvizované chemické laboratoři nám byly představeny různé vlastnosti zlata a mohli jsme si pohrát s lahvemi, kde v jakémsi roztoku plavalo skutečné lístkové zlato. Mimo zlata se výklad týkal i arseniku, jenž tu objevil lékárník a alchymista Hans Schärffenberg při snaze vyrobit elixír mládí. Od té doby byl Złoty Stok asi 100 let významným nalezištěm tohoto prvku. Říká se že arsen, jímž byl postupně otráven Napoleon Bonaparte, pocházel právě odtud.

Vitrýny s historickými kahany, přilbami a nástroji. Věděli jste například, že horníci používali kompas? Ne kvůli nalezení směru, ale pro magnetické vlastnosti rud v blízkosti zlatých žil.

Celá prohlídka rozhodně nebyla suchopárným výkladem. Zásluhu na tom měla jednak sama průvodkyně, druhak ostatní atrakce. Především u kolegů návštěvníků sklidila velký úspěch "štola smrti". Když nás tam průvodkyně po schodech poslala, sama šla jinudy. Byla to tmavá chodba, kde cestu vyznačovaly jen slabá světélka po krajích podlahy. My jsme se s Věrkou trochu zdrželi, ale zbylí dva návštěvníci si bubáka a brutální řev z reproduktorů užili na 110%. My jsme přišli až v okamžiku, kdy slečna napůl kolabovala příteli do náruče:) Dolů od "štoly smrti" vedla cesta po kovové skluzavce. Srágory či suchaři mohou použít schody, ale přece bychom si nenechali ujít pěkné sklouznutí a umazání kalhot, že?

Poučnou i zábavnou se ukázala býti výstavka varovných cedulí. Některé byly autentické, jiné donesli sami návštěvníci. Prý na to tenkrát měli nějakou akci, že za ceduli měl dotyčný prohlídku zdarma. Nelze se tedy divit, že zde visí i nápisy v češtině:) Úžasná byla třeba jedna z polských: Dej krávě, kráva dá tobě! Smějící se

Foceno ze stejného místa, jen opačným směrem. Z té chodby napravo jsme k cedulové výstavce přišli.

Vycházíme zase ven na denní světlo, ale konec exkurze to ještě není.

Jen se přesouváme o 700 metrů dál, k další štole. Cesta vede přes prve zmíněný lom Skalisko s lanovým centrem.

Zde vstupujeme tímto vchodem do štoly nesoucí název Černá. Vzdor pesimisticky znějícímu názvu je zde ve srovnání s první štolou alespoň teplo. A to takové, že se mi orosil objektiv.

Konstrukce kolem stěn samozřejmě už není původní. Měla by ale být bezpečnější, což je pro nás podstatné.

Smysl pro humor nezapře cedule s nápisem POZOR / STÁTNÍ HRANICE u jedné z chodeb. Je to pochopitelně jen vtípek, ale s ohledem na geografickou polohu místa trefný. Navíc jde i o vděčné místo k momentce z výletu. Stavíme jen krátce a pak po kovovém schodišti sestupujeme o osm pater níže, kde na nás čeká jeden ze zlatých hřebů prohlídky.

Jde se k němu prostou chodbou vykutanou do skály.

Tak to je ono. Ne ten věšící se trpajzlík, ale to za ním!

V Polsku jediný a evropsky vzácný podzemní vodopád, který padá z výšky osmi metrů a je navíc efektně nasvícen. Barvy osvětlení se postupně mění a celé je to opravdu skvělá podívaná. Jeskyně s vodopádem prý vznikla přirozeně - nikoliv zásahem člověka. Škoda jen, že na fotku se to celé od zábradlí špatně dostává.

Koleje už značí, že se blížíme k podzemní železnici. Během chůze po kolejích stíháme nakouknout do vedlejší štoly postižené závalem.

Koleje tu nejsou pro nic za nic. Část je stále využívána, aby zhýčkaní turisté nemuseli šlapat až ven zase pěšky.

Po pravdě pověděno, my bysme to asi ušli, ale i kdybychom tu možnost dostali, asi by stejně vyhrál vláček. Jak často máte možnost svézt se něčím takovým? V uzoučkých vagonech se sedí bokem, trochu jako v metru, a při jízdě to dělá takový rámus, že jsem nic neslyšel ani tehdy, když mi Věrka cosi řvala přímo do ucha. To berte jako významné měřítko, protože v kecání je opravdu vytrvalá a má letitou praxi i vytrénované hlasivky.

Neboť v ceně lístku byl i vstup na výstavu minerálů, neodolali jsme.
Expozici najdeme uvnitř této nevzhledné budovy v areálu.

Celé je to vlastně jen o dvou místnostech. V jedné jsou minerály a v té naproti přes chodbu prodej suvenýrů. My jsme dárečky za poslední złoté koupili u pokladny, takže jdeme jen na minerály. Mají tu zkameněliny, různé krystaly, šutry, drahokamy a polodrahokamy. Zajímavé je to.

Věrce se nejvíce líbila vitrýna s koprolity a roličkou toaletního papíru. Nejprve souvislost nechápala, ale když jsem jí vysvětlil, že koprolit je vlastně zkamenělé hovínko, zdála se být dobře pobavena. A já taky:)

Tím byl vlastně plán dne splněn a zbývalo jen dát si něco dobrého k snědku, ke kterémuž účelu zamířili jsme nazpět do Javorníku. Jednak to bylo po cestě a za druhé tu Věrka měla vyhléhnutou restauraci, kde prý byli kdysi s rodinou. Ta restaurace stojí napůl cesty do krpálu k zámku a byla zrovna zavřená. No co, když už jsme tady, vylezli jsme až nahoru a pokochali se vyhlídkou. Oběd jsme si pak dali v Taverně, kde nám prve tak ochotně vyměnili peníze. Tedy ceny tam nemají úplně lidové. Smažák s hranolkami a třetinkou kofoly za 150 Kč jsem snad ještě nejedl, ale po tak úspěšné akcičce jsme si tu trochu luxusu zasloužili.

Ačkoliv na začátku se výlet nevyvíjel úplně nejlépe, vyvrcholení nakonec dopadlo skvěle. A jak praví staré přísloví: Konec dobrý, všechno dobré. Byla to vlastně už 5. akcička, kterou jsme s Věrkou absolvovali a překročili při ní polské hranice (Králičák, Klepáč, Vidnava, Rychleby a tohle). Počítám sice i překročení patníku někde v lese, ale to je přece taky regulérní zahraničí, ne? Jsem upřímně zvědav, jak budeme migrovat příštěÚžasný

Na závěr nesmí chybět odkaz na rajče, kde najdete spoustu dalších fotek z tohoto výšlapu:



DÍKY ZA NÁVŠTĚVU:)
 


Komentáře

1 acijka acijka | Web | 19. února 2015 v 23:42

Parádně jsi popsal náš dobrodružný výlet! Nemám šanci sesmolit něco lepšího, neboť jsem z výkladu rozumněla "kulový". ;-)Budu muset googlit... 8-O Na radost ze získaní polské měny a na štolu se nedá zapomenout. To se prostě musí zažít!!! :-)

2 Mirkaw Mirkaw | 20. února 2015 v 10:55

skvělá reportáž i fotky :-)  :-)

3 Jeník Jeník | 20. února 2015 v 18:14

Bezvadné.

Jen bych přidal fotky těch vitrín jednak z dolu , jednak z toho minerálního muzea z rajčete do hlavní reportáže. Jsou hodně vypovídající - tedy alespoň pro mne.

Já tam byl v blbé době - nedalo se přejít hranici a tak jsem musel si udělat jakoby výlet do Kladska a klasicky zase přes přechod projít celnicí a zase zpět do Bílé vody. Bylo to daleko a bylo to nepříjemné. Za každým rohem byl nějaký náš četník, nebo opačně polský pohraničník. Já si vůbec neuvědomoval,že to byla oblast zcela specificky střežená. No je to již pryč a je to dobře. Myšlana ta zbytečná buzerace.

4 T(h)om T(h)om | Web | 23. února 2015 v 9:17

[1]: Díky, teď už je s reportem zase řada na tobě :-P Já jsem tomu výkladu taky úplně nerozuměl, ale něco přece jen ano. A i kdyby nic, tak i bez toho to byl super výlet 8-)

[2]: Děkuji :-)

[3]: Děkuji. Volný průchod hranic je super, člověk už si skoro ani neuvědomuje, jak to vypadalo dříve.
Fotky do reportů vybírám podle svého uvážení a tohle mi připadlo nejlepší.

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 23. února 2015 v 11:23

Díky vaší společné vytrvalosti jsem si pěkně užila výlet. Je to možná lepší zažít, ale při tak pěkném výkladu doloženém fotkami nelituji, že jsem se koukla doma hezky v teple. :-)

6 MirekC MirekC | Web | 23. února 2015 v 13:03

SKVĚLÁ REPORTÁŽ, OSTATNĚ JAKO VŽDY!

7 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 23. února 2015 v 20:24

tak brána kláštera a podzemní části na mne udělalo největší dojem

8 Hanka Hanka | E-mail | Web | 24. února 2015 v 12:45

Další z řady tvých skvělých reportáží, Tome!
Díky tobě jsem aspoň jukla do Polska, nikdy jsem tam nebyla. :-?
Se zlotými jste zažili trable, ale jinak se vám výlet náramně vydařil.
Fotky z dolů, zvlášť ten vodopád, jsou úžasné.
Parádní jsou i záběry z expozice a moc se mi líbí klášter Voršilek. :-) Pod modrou oblohou vypadá skvostně, i když možná není v nejlepším stavu. ;-)
Přeji pohodové dny! :-)

9 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 24. února 2015 v 17:26

Prostě vytrvalci a žádný béčka ... :-)  ;-) . Paráda - skvělý dokument a umím si představit tu radost z vyměněných peněz :-D - pořádně jste se kvůli tomu nalítali. Prohlídka štoly musela být nádherná, skluzavka by se mi taky moc líbila..:). Moc pěkně nafoceno, krásný výlet! :)

10 T(h)om T(h)om | Web | 24. února 2015 v 20:39

[5]: My jsme si to užili také. Děkuji :-)

[6]: Tak to moc díky, potěšilo :-)

[7]: Na nás hlavně to podzemí a shánění zlotých 8-O Dík za koment

[8]: My to odtud máme do Polska kousek, tak jsem tam celkem často. Akce se sháněním zlotých byla dost adrenalin, ale dobré dílo se zdařila a výsledek stál za všechnu tu námahu :-) Moc děkuji za milý a povzdudivý komentář a přeji hezký večer :-)

[9]: No jak jinak - my a béčka? :-D Radost z peněz byla veliká, neb úsilí za jejich získáním bylo převeliké. Štola byla super. Čekal jsem relativně nudu, ale tohle byla paráda 8-) Díky a přeji krásný večer :-)

Komentáře jsou uzavřeny.