Přes hory i doly

11. června 2015 v 21:14 | T(h)om |  Túry a procházky
KOUTY NAD DESNOU - MEDVĚDÍ HORA, ROZHLEDNA - RYSÍ SKÁLA - U TETŘEVÍ CHATY - MRAVENEČNÍK - DLOUHÉ STRÁNĚ, HORNÍ NÁDRŽ - VODOPÁD BOROVÉHO POTOKA - KOUTY NAD DESNOU

(jpg)

Výlety s Věrkou jsou jistota. Může svítit slunce nebo být mlha, může sněžit a můžou padat třeba hovna s háčkama, ale tyhle společné akce jsou vždycky natolik dobrodružné, že každá z nich stojí za všechny průvodní překážky. Ani středeční výšlap není v tomto směru výjimkou. Ušli jsme toho hodně, viděli spousty a zažili ještě víc. Proto se na začátek hodí varování, že tradiční fotodokumentace tohoto článku bude opravdu bohatá. Jste-li ochotni to spolknout, a je-li vaše internetové připojení ochotno ty data natahat do počítače, směle čtěte dále:


Domluvit celou akci jsme zvládli během předchozího, tedy úterního odpoledne. Kam? Kdy? Kde? OK, budu tam. Něco po osmé ráno tedy vyrážím z bytu k benzínce u šumperského Kauflandu a cestou ještě kupuji v obchůdku něco na zub a na svlažení hrdla. Věrčina felicie přijíždí s mírným předstihem, takže se nemusíme zdržovat a míříme přímo do Koutů nad Desnou, kde necháváme auto na parkovišti a už po svých startujeme do terénu. Jaký je plán? Věrka chce hlavně k nové rozhledně na Medvědí hoře, já na Rysí skálu a Mravenečník. Zbytek necháváme na situaci, času a rezervě sil. Máme společné, a to se mi líbí, že kdykoliv můžeme pozměnit trasu nebo přidat další cíle a žádný z nás nebude protestovat.
Moderní šestisedačkovou lanovku z Koutů až k rozhledně necháváme jako správní turisté bez povšimnutí. Dobýt vrchol tímto způsobem by nám zkazilo radost z výstupu. Z parkoviště je to k věži něco kolem 3,5 km, což by se mohlo zdát málo. Tuhle myšlenku však během výstupu po červené turistické značce zavrhujeme. Vše spočívá v prudkém stoupání vedoucím tu lesem, tam přes sjezdovku kouteckého skiareálu a brzy nám to připadá víc. Po pár minutách z nás už stříká pot a trumfujeme se v urputnosti funění. Relativně nezáživnou první etapu, ze které si člověk zapamatuje hlavně les a smrtelnou agonii, zachraňuje pěkné rozcestí U obrázku a výhledy ze sjezdovky nad ním. Samozřejmě i sjezdovku je třeba zdolat směrem vzhůru, ale ty rozhledy dostávají s nastoupanou výškou grády, takže si nestěžujeme. V jednom místě dokonce pořizujeme společnou fotografii. Jsou na ní naše ztrhané xichtíky a panorama Klínové hory. Další přechod sjezdovky, další kus lesem, pro změnu pěšinou skrze borůvčí, a jsme na asfaltové silničce zhruba 400 metrů od rozhledny. Dojít až k ní zabere jen chvilku.
Mimo rozhledny tu stojí taky horní stanice lanovky a bistro, kam se uchylujeme na malou svačinku. Výhled totiž kazí mlha, či spíše mraky, do kterých jsme vystoupali, a my naivně doufáme, že až do sebe nacpeme obědnané párky, obloha bude jako šmolka. Výsledek netřeba rozebírat. I poté se kolem honí mlha a vrací se přízrak nepovedených vyhlídek několika předchozích výšlapů. Odradit se ale nenecháváme a přesto šplháme po schodišti rozhledny na vyhlídkovou plošinu. Něco je vidět nalevo v údolí Desné. Loučná, V.Losiny, kus Šumperka a mám pocit, že jsem rozeznal i Zábřeh. Vše ale střídavě zahalují chuchvalce oblačnosti ženoucí se okolo, takže hodnotit výsledek jako stoprocentní úspěch by bylo přehnané.
Dalším bodem v itineráři je Rysí skála. Před pár lety tu byla vyznačena naučná stezka stejného názvu a jejím zlatým hřebem je vyhlídka z Rysí skály vzdálené méně než kilometr. Pouštíme se do stromoví a náhle nás překvapuje malý domek a u něj děda se stádečkem oveček. Všechno vyřezané ze dřeva. Věrka se rozplývá hlavně nad dřevěným beranem. Jen o kus dále nalézáme xylofon. Konstrukce, z níž visí různě velké kusy dřeva. Stačí vzít klacek a po pár třísknutích už se z toho nese jakás-takás melodie. Nejsme ovšem žádní Amadeové, tudíž naštěstí pro všechny slyšící tvory v okolí svou produkci omezujeme na minimum a pokračujeme v chůzi.
Trojice větrníků u silnice přes Medvědí horu na Dlouhé Stráně jsou další zastávka. Vrtule už jsou vlastně jen dvě. Třetí leží v trávě pod stožárem. Dává nám tím možnost bližšího průzkumu, což plně využíváme. Jen několik kroků odtud nalézáme dalekohled připevněný řetězem ke kládě. Chvályhodnost tohoto úkazu maličko kazí skutečnost, že všude okolo se rozprostírá les a dalekohled tím ztrácí své opodstatnění. Pak se rozhlížíme pozorněji a měníme názor. V křoví okolo jsou různě postaveny dřevěné sošky zvířátek a úkolem pro turistickou omladinu je tyto zvířátka dalekohledem vyhledávat. Originální, ne? Vyhrála si s tím i Věrka, byť do kategorie omladiny už nějaký ten pátek nespadá.
A teď konečně ta Rysí skála. Od zvířátek ji dělí krátký úsek lesem a co se mě týká, předčila očekávání. Ještě před výstupem na samotnou skálu, opatřenou zábradlím, se nachází dřevěný altán, kde jsou k dispozici dokonce dva dalekohledy. Výhledy ze skály jsou přesto lepší než z altánu, a ještě lepší než od zábradlí je výhled ze sousední skalky. Sice jsem si posteskl že nám kochání kazí mlha, ale pohled přes údolí Divoké Desné k vrcholkům obestřeným bílými oblaky měl tu správnou syrovost, co horám dává koule.
Na řadě byl ten "můj" naplánovaný Mravenečník. Že z něj nic neuvidíme, to jsem už pochopil, ale plán je plán a když už budeme tak blízko, nepřidat do seznamu další dobytý vrchol by byl zločin. Vracíme se tedy k větrníkům. Tam po menší fotopauze přecházíme silničku a dáváme se po štěrkovité cestě kolem Tetřeví chaty. Část cesty je značena, ale vrcholu Mravenečníku se značka vyhýbá, takže jsem rád, že s sebou v batůžku táhnu tablet s GPS. Stoupáme po štěrku a pomalu se noříme do hustější a hustější mlhy. Pak opouštíme značku a pokračujeme na Mravenečník. Pořád stoupáme a procházíme mlhou, z níž vykukují dramatické siluety stromů. Na vrcholu Mravenečníku už stromy nejsou. Rozprostírá se tu travnatá pláň s několika málo keři kleče a vrchol vyznačuje triangulační značka a schránka s vrcholovou knihou. Připisujeme záznam o své návštěvě, načež usedáme v mokré trávě a do krku tlačíme další svačinku. Výhledy nejsou žádné, tak během jídla čučíme do mlhy. K sedýlku mezi Mravenečníkem a Dlouhými Stráněmi pro změnu zase chvíli klesáme. Je jasné, že na hráz horní přehrady je to zase do kopce, ale už nijak dramaticky.
Vidět v přímém přenosu jak vzniká počasí byla zajímavá zkušenost. Přes studenou vodu v nádrži se valil teplý vzduch a způsoboval masivní odpařování, které bylo krásně pozorovatelné. Bílý sloup páry z hladiny stoupal vzhůru a přidával se k okolní oblačnosti. Nevím jestli je to z fotky taky tak patrné, ale přímo od břehu to bylo lepší než učebnice meteorologie. Jsa dvojice fotivá, cvakáme jako o život. Nejen přehradu, ale i sporé výhledy trhlinami v mracích a brouky v trávě podél chodníku, který celou nádrž obepíná. Nejsme sami. Doráží sem i parta výrostků - zjevně nějaký školní výlet, co jsme ho potkali už u vrtulí na Medvědí hoře. Pár jedinců se vyškrábalo až k přehradě, ale většina trestuhodně setrvává u bistra pod schodištěm a dělá bordel. Když už došli až sem (byli vyštváni až sem), tak opravdu nezvládnou těch pár schodů? My s Věrkou, co vlezeme prakticky všude, nad tím jen nechápavě vrtíme kebulemi. Kupuji si půl litru minerálky do zásoby a vydáváme se dolů.
Celkem standardně se dostáváme ke srubu na rozcestí Pod dolní nádrží a tam je třeba rozhodnout. Na 90% víme, že chceme stihnout ještě vodopád na Borovém potoce, ale ten se nachází hluboko pod námi, kam nevede žádná pořádná cesta. Navrhuji obejít Tupý vrch a pak se napojit na cestičku vedoucí ke Schnellerovu kříži. Je to sice oklika, ale relativně neškodná. Věrka však argumentuje jinou možností, kterou už prý kdysi se známými absolvovala, byť opačným směrem. Nakonec jí dávám důvěru. Co se dělo v nejbližších následujících okamžicích nebudu raději moc popisovat. Nehledě na pravidla pohybu v chráněné oblasti to nebyl pohodlný ani dvakrát bezpečný způsob. Nic méně se zdařil a proto se střihem přeneseme na cestičku začínající (nebo končící - záleží jak se na to díváte) u horního toku Borového potoka. Komplikace s přesunem na toto místo byly aspoň částečně srovnány spatřením živého kamzíka, jehož po absolvovaném můžeme považovat minimálně za kolegu. Stál u stromů na druhé straně údolí a pásl se tam, ale než jsme popadli foťáky, byl pochopitelně v čudu. Stejně jako v dubnu mufloni nad Šumperkem. No nic.
Co se týče dalšího postupu, zdá se, že nemáme moc na výběr. Věrka sice tvrdí, že někde tady MUSÍ být to místo, kudy lezli tenkrát, ale po vícečetném neúspěchu moje důvěra v její navigaci klesá. Nakonec se tedy shodujeme, že bude opravdu nejlepší držet se cesty a sejít ke Schnelleovu kříži, kolem něhož vede až k vodopádu turistická značka. Protože od kříže se budeme muset na druhou stranu potoka dostat přes mělký brod, Věrka se začíná těšit, že si aspoň osvěží nohy. Cesta v závěru klesá docela strmě, ale u kříže jsme cobydup. Do brodu někdo naházel velké kameny, po nichž se dá na druhý břeh přejít suchou nohou. Kamarádka vypadá zklamaně. Teprve ujištění, že u vodopádu se může vyráchat dosytosti, jí vrací elán. Od kříže k vodopádu je to asi půl kilometru. Částečně po kamenité cestě promáčené stružkami ze svahů, částečně nízkým stromovím. Vodopád je parádní, i když během mé předchozí návštěvy měl vody více. Beru foťák a běžím o kus níže pořídit pár snímků. Věrka má jiné starosti. Než jsem udělal první fotky, už sedí na kameni, boty v trávě vedle sebe a s nohama ve vodě spokojeně zdvihá palec. To jako že super:) Přece nebudu pozadu! Obratem tam sedíme oba a chladíme nožičky v ledové tůňce pod vodopádem. Návrh udělat společné cákací foto ze začátku naráží na technické možnosti, ale pak mi dochází, že mám v brašničce ke svému Nikonu dálkovou spoušť, čímž je situace vyřešena a foto pořízeno. Mám na něm rozmazanou hlavu, takže se i docela povedlo. Ještě chvíli jsme kolem vodopádu pobíhali, fotili jej ze všech stran a úhlů. Když bylo těch fotek dost (zvláště moje karta už hlásila poslední zbytek kapacity) a Věrka odmítla předvést klasickou vodopádovou scénu, zahájili jsme návratovou fázi. Nasoukat se zpátky do mokrých fuseklí a bot byl poměrně nehezký i nevoňavý, ovšem nutný proces. Něco přes kilometr dlouhá pěšina k silnici v údolí je totiž vysypána ostrým kamením, a to bychom naboso nerozchodili. Cestou osycháme a začínáme výlet hodnotit jako povedený, protože se povedlo splnit všechny vytyčené body. Dokonce víc než to. Po asfaltce od přečerpávací elektrárny přicházíme k silnici pod Červenohorským sedlem. Už několik měsíců je zde uzavírka kvůli opravám, takže cesta je přehrazena sadou zákazových značek. Nám to naštěstí nevadí, protože jdeme opačným směrem. Jen místo po silnici to bereme přes most a okolo chatek a chalup pod svahem. Za chvíli jsme u auta a spokojeně odjíždíme.
Sladkou tečku za další vydařenou akcí děláme v restauraci Rybářská bašta v Loučné nad Desnou u zasloužených meruňkových knedlíků a sklenice kofoly.

Úžasný

ILUSTRAČNÍ FOTKY:

Turistické centrum pod sjezdovkou v Koutech nad Desnou

Odpočívající rolby

Rozcestí U obrázku

Na sjezdovce

Kopečky na jihozápadě

Před napojením na asfalt

Rozhledna a stanice lanovky na Medvědí hoře

Svačinka:)

Pohled z rozhledny

Zastavení naučné stezky

Lesní xylofon

Areál větrníků na Medvědí hoře

Věrka se zvířátkovým dalekohledem

Altán u Rysí skály

Výhled na Rysí skále

Rysí skála s vyhlídkou

Rozebraný větrník

Cesta k Mravenečníku

Kousek pod vrcholem

Vrcholová kniha na Mravenečníku

Sestup do sedla mezi Mravenečníkem a Dlouhými Stráněmi

Rozcestník na horní nádrži přečerpávací elektrárny

Dlouhé Stráně, horní nádrž

I tohle se prohání v 1353 m.n.m.

Kiosek u horní nádrže

Srub na rozcestí Pod horní nádrží

Bez komentáře :)

Horní tok Borového potoka

Údolí z lesní cesty

Schnellerův kříž

Vodopád Borového potoka od spodního stupně

Horní část vodopádu

Osvěžení Smějící se

Střevlík

Sestup od vodopádu, dole řeka Desná

Na brouky leze jaro

Uzavírka Červenohorského sedla

Chalupy v Koutech nad D.

Tyhle krávy utekly ze sousední ohrady a pasou se na zahradě u vedlejšího domu

Loučná nad Desnou, rybník Kocián u Rybářské bašty

Kompletní a velmi obsáhlé fotoalbum na rajčeti:


Pár vteřin videa v otřesné kvalitě a napůl bez zvuku
 


Komentáře

1 acijka acijka | Web | 11. června 2015 v 23:22 | Reagovat

Výborně... :-) Pěkně jsi náš výšlap popsal a mám se čeho chytit (teda ne že bych opisovala :-P )...
Jsem ráda, že jsme zvládli 19 km se všemi body, co byly vytyčeny + něco navíc (Borový vodopád). A vůbec bych neřekla, že to bylo tolik kiláků, až dnes se mi rozležely klouby a jo, muselo to být tolik... :-D
Moc se mi líbí všechny Tvé fotky, brouk je boží a ta kochající se (málokdy se sama sobě líbím). :-D
Ale vyluftovali jsme se pořádně, co kamaráde... :-)

2 T(h)om T(h)om | Web | 12. června 2015 v 13:17 | Reagovat

[1]: No jo, nejsme žádné máčky a těch 19 km bylo opravdu plně využito. Mě se zase líbí tvoje fotky (některé bych klidně vyměnil za svoje... :-D ). To se pozná profík :)
Narozdíl ode mě jsi ten typ, co na fotkách vypadá dobře. Já jsem pravý opak a většinou vypadám jako chovanec nějakého ústavu pro duševně choré.
Vyluftování to bylo tisíciprocentní, dokonce i s vyčvácháním, takže není na co si stěžovat. Příště musíme zase naplánovat něco podobně akčního. Mě to totiž fakt děsně vyhovuje :-D

3 acijka acijka | Web | 12. června 2015 v 20:30 | Reagovat

[2]: Tak to díky, i když nemám ráda slovo "profík" (jakobych byla něco víc, ale to já přece nejsem)...Ale ono je to odvozeno od slova profese a fotografování je má profese coby OSVČ. A nezapomínej, že jsi mi k fotografování také pomohl, nakopnout ten správný motor. Já na to nezapomínám. :-)
Já na fotkách vypadám dobře? :-D No...vidím tam ten rudý uhnaný obličej a splihlé zkroucené vlasy, které byly ráno (jako každý den) pečlivě vyžehlené. Prý chovanec...Prdlajs. Ty jen ztuhneš, když víš, že se fotíš (s tímto se setkávám u lidí docela často). Na Tebe je nejlepší finta, když nevíš, že se fotíš. Potom jsi přirozený... :-)
Vodopádek osvěžil, už jsem opravdu v botách nemohla vydržet a těšila se jako malé dítě na osvěžení. A do těch ponožek a bot se mi zpátky fáááákt nechtělo! :-!
Máš pravdu, je fajn takto vyrazit, mám raději rychlejší tempo (i když už stárnu a funím jako lokomotiva). S mou rodinkou se vždycky couráme, já pořád vepředu a pobízím je (hlavně že jdou), ale občas se opravdu chci "proletět". Takže pokud zdraví dovolí, můžem občas něco spáchat. Strašně moc děkuji našim tolerantním rodinám, jsem jim za to vděčná!!! :-)

4 T(h)om T(h)om | Web | 12. června 2015 v 20:56 | Reagovat

[3]: No možná jsem ti pomohl trošku nakopnout motor k fotografování, ale co si pamatuju já, tak k focení jako profesi jsem byl od určitého okamžiku spíše skeptický. Že se ti to povedlo byla fakt jenom tvoje zásluha :-)
Na fotkách vypadám v 99% blbě a hotovo. Holt xicht od přirození :-D Vůbec nezáleží, jestli je to očekávané nebo ne. Takoví jedinci jsou a já mezi ně patřím, stejně jako ty patříš do druhé skupiny. Tak se prostě věci mají. Howgh.
Mě se pak taky do toho obouvání dvakrát nechtělo, když jsem viděl ty mokré fusekle a křusky, co mi během chůze rozedřely patu. Asi budeme muset vodopádů plánovat víc, protože osvěžení bylo supr 8-)
Akční průběh výšlapů má tu výhodu, že stihneme za relativně krátkou dobu vidět hodně míst. Oba se jistě shodneme, že to je dobře a v tempu nepolevíme a nepolevíme a nepolevíme... :-)

5 acijka acijka | Web | 12. června 2015 v 21:40 | Reagovat

[4]: S první částí souhlas, s druhou  nesouhlas, s třetí naprostý souhlas... :-)

6 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 15. června 2015 v 17:49 | Reagovat

Téééda! Parádní akce - oba jste pašáci! :-D Fotografie jsou (jako vždy) nádherné, krásná krajina i detaily a fotky vodopádů jsou taky moc pěkné :). Rolby se mi líbily a všechno jsem si tam představovala v zimním kabátku - to musí být krása a skvělá lyžovačka :). Jo, a do té vody bych si kopejtka taky hned zaparkovala - to muselo být jako balzám 8-)  ;-).

7 T(h)om T(h)om | Web | 15. června 2015 v 19:26 | Reagovat

[6]: Oba děkujeme :-) Akce byla naprosto povedená, akční a fotograficky vděčná. Měli jsme slunce i mlhu, údolí i vrcholky hor - co víc si přát? Nožičky v potoce byly jen takovou třešničkou na dortu, ovšem hodně zaslouženou a osvěžující 8-) Zimní kabátek si klidně odpustím, mám raději ten jarní až podzimní, ale máš-li ráda zimu, přijeď se třeba někdy podívat sama. A foťák vezmi s sebou ;-)

8 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 15. června 2015 v 21:38 | Reagovat

[7]: I zimu mám ráda a když jsem viděla ty sjezdovky, tak mě to jako bývalou a neskromně dodávám, že i dost dobrou lyžařku, prostě nastartovalo ;-) . Dneska už na horách jenom fotím, s lyžováním jsem se musela (taky) rozloučit, ale ani tak jsem na zimu nezanevřela. A kdo ví, možná s tím foťákem opravdu někdy přijedu ;). Měj se krásně a těším se na další tvoje fotky! :)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.