Bílý kámen a skřítecká propast

28. ledna 2016 v 13:47 | T(h)om |  Túry a procházky
SEDLO SKŘÍTEK - POD BÍLÝM KAMENEM - BÍLÝ KÁMEN - SKŘÍTECKÁ PROPAST - SEDLO SKŘÍTEK

(jpg)

Možná si vzpomenete na jeden článek o čtyři roky nazpět, kdy jsem se o nalezení Bílého kamene pokoušel poprvé a moc se mi tehdy nedařilo. Ani tentokrát se akce neobešla bez průvodních obtíží, ale s trochou snahy byly dva vytyčené body - Bílý kámen i skřítecká rokle, konečně dobyty.



O výšlapu sem jsme se v práci už nějakou dobu bavili s kolegou Pavlem a plánovali jej zvládnout v době inverzního počasí. Ve středu však inverze nebyla, spíš se trochu rozpustila mlha, díky čemuž jsme se museli obejít bez oblačného "moře" v údolích. Kolega s sebou vzal i svého potomka a potomek své auto, tudíž doprava na sedlo Skřítek proběhla rychle a bez komplikací.

Na parkovišti u skříteckého motorestu stálo docela hodně aut. Zcela jistě především běžkařů, kteří se pozvolna vynořovalli z lesů. Bylo kolem půl třetí odpoledne.

Nejprve jsme se vydali po modré turistické značce. Všude ještě leží dost sněhu, který je ale kvůli oblevě mokrý a na cestách se pod jeho vrstvou skrývají zrádné kaluže, takže jsme všichni tři měli brzy mokro v botech. Navigoval nás tablet s GPS, protože k Bílému kameni nevede žádná skutečná cesta. Z modré značky je potřeba v jednom místě odbočit na neznačenou lesňačku a z té pak ještě na sotva znatelnou pěšinu vzhůru po svahu.

Protože při 30 a více číslech sněhu se však pěšinky hledají blbě, nezbylo než zaimprovizovat a po marném hledání to vzít natvrdo vzhůru. My jsme lezli po jakémsi "kamenném moři", což mělo pozitiva i negativa. Oba společníci přesto vytrvale fotili na mobil a cosi sdíleli na facebooku. Já FB nemám, tak můžu jen odhadovat co připisovali, ale příspěvku typu "Ten vůl nás táhne po zasněžených šutrech kamsi do řiti", bych se ani moc nedivil :-)

Živí a relativně zdraví jsme dosáhli hřebene, ovšem zrada spočívá ve faktu, že samotná skála Bílého kamene není ani tak na vrcholu, jako kus severozápadně pod ním a cesta k němu nevede. Opět jsme tedy šli velmi drsně přímo porostem, místy celkem hustým, propadali se do toho bílého sajrajtu a správný směr spíš tušili.

Po namáhavém, nervydrásajícím a promočeném pochodu však byl cíl nakonec přece jen úspěšně nalezen. Z Bílého kamene (viditelného i ze silnice od Sobotína na Skřítek) se nabízí výhledy spíše na západ a severozápad, zbytek kryje les. Pokud trváte na rozhledech všemi směry, musíte jít ještě o kilometr dál na Černé kameny, kam ovšem taky značená cesta nevede.

Přestože omezený, i zdejší výhled stojí za trochu námahy, což hodlám doložit několika panoramatickými fotkami.

Vlevo Černá stráň a Vozka, bližší kopce od středu do pravého kraje snímku jsou Dlouhé Stráně a Mravenečník. Ještě více doprava by pak bylo k vidění čelo východního hřebene Hrubého Jeseníku se Ztracenými kameny a Břidličnou horou.

Masiv Králického Sněžníku vyfocený teleobjektivem. Na fotce už není vidět přechod Králičáku do Rychlebských hor.

Skřítecká propast, zvaná i rokle, se nachází přímo pod Bílým kamenem a taky je maličko složitější ji najít. Leží prakticky hned u lesní cesty, ale kryje ji vysoká mez porostlá křovím a nízkými stromy. Na konci soutěsky pod vysokými skalami se nalézá pozůstatek štoly, kde prý dva hraběšičtí bratři Drechlerové těžili stříbro a padělali z něj mince, za což nakonec skončili v žaláři.

Jít až k ústí tunelu nám v daných podmínkách nepřišlo jako dobrý nápad, takže bližší foto (zatím) nebude. Údajně je tam vidět díra s jezírkem na dně, tak to možná prověřím někdy jindy, až nebude sníh a člověk uvidí kam šlape.

Návrat k autu již proběhl bez zádrhelů zkratkou k silnici a pak po asfaltu až na parkoviště, kterýžto úspěch jsme oslavili kofolou a hranolkami v útrobách restaurace.

DÍKY ZA POZORNOST :)