Jak jsem seděl na Mírově

15. dubna 2016 v 23:09 | T(h)om |  Cyklovýlety
ŠUMPERK - DOLNÍ STUDÉNKY - SUDKOV - POSTŘELMOV - ZÁBŘEH - JESTŘEBÍ - POBUČÍ - KRCHLEBY - ŘEPOVÁ - MÍROV - MÍROVSKÝ GRUNT - KŘEMAČOV - ŘEPOVÁ - KVĚTÍN - SLAVOŇOV - VLACHOV - LUKAVICE NA M. - LEŠTINA - LESNICE - SUDKOV - POSTŘELMOV - DOLNÍ STUDÉNKY - ŠUMPERK

(web)

Už fakt, že se článek nachází v rubrice Cyklovýlety naznačuje, že nadpis není myšlen na 100% vážně. I když vlastně proč ne? Moje mírovské posezení bylo sice jen na lavičce při chroupání tatranky, ale kdo může říct, že to nebylo opravdové sezení na Mírově?
Dojet tam na kole jsem si už nějakou dobu plánoval, takže splnění mě potěšilo, třebaže lecos šlo zvládnout lépe. Každopádně to hlavní klaplo. Vyjel jsem jako obvykle po odvedení prťat do školky, což mi dávalo 5-6 hodin prostoru na zvládnutí akce. Před startem přišlo dilema ohledně oblečení, neboť venku bylo zataženo a teplota jen kolem pěti stupňů, ale předpověď slibovala polojasno s teplotami kolem třináctky. Dlouhé kalhoty byly jasná volba. K tomu jsem na dres navlékl teplejší bundu a lehčí větrovku hodil do batůžku, protože na základě zkušeností bylo jasné, že těsně před návratem se udělá hezky. Odjezd od baráku v 8:46 SELČ.


Prakticky od začátku je zima. Sice šlapu, ale co chvíli se do toho musím nutit a přesvědčovat se, abych to neotočil. V téhle syrovině dojet až na Mírov? To bude záhul. První etapa vede do Zábřeha. Beru to "sudkovskou trasou", načež pokračuji přes Postřelmov a Nový Dvůr, abych se co možná nejméně unavil. Jde to ztuha. Kombinace větru, chladu a blbé nálady z počasí dělá svoje. Navíc se mi nějak divně posouvá sedlo směrem dozadu. Stavím napůl cesty mezi Postřelmovem a Novým Dvorem na opravu a čelím myšlence se na všechno vykašlat, za Novým Dvorem to stočit k Lesnici a vrátit se domů. Ani nevím jak, ale rozhoduji se alespoň zatím nevracet. Zhruba 35 minut od startu jsem v Zábřehu. Zdá se, že lezavá mlha se rozpouští a dokonce občas vysvitne slunce. Jen aby to vydrželo! Projíždím městem směrem k vlakovému nádraží a přes most se začínám škrábat do kopce na Skaličku. Zase se zatahuje a fouká. Ve stoupání ze Skaličky dál k Jestřebí přichází další krizovka. Že se na to nevys...! Ale když už jsem se dal do boje, tož budu bojovat. Hlavní je nezastavovat a nevychládnout, protože bunda pak studí na těle. Na konci Jestřebí znovu vysvítá slunce. Když svítí, jde moje nálada nahoru a odhodlání sílí. Pokud se zatáhne, mám chuť se vším praštit. Kdyby aspoň bylo tepleji! Hodně zachraňují výhledy, které se tu a tam objeví, a taky rozkvétající keře podél silnice. Takový psychologický doping. Dochází mi, jak moc dělá hlava. Pokud je člověk naštvaný, zmrzlý a kolem má jen větrné šedo, daleko nedojede. Stačí však troška něčeho příjemného a frčí se lépe. Nad Jestřebím si dělám malou pauzu u ohrady s koníkama, protože to zrovna přišla ta chvíle, která člověka nabije. Krásná krajina, kontrast zamračeného pozadí a do toho špetka slunečního světla umí dělat divy. Přede mnou je nyní zvlněná trasa do Pobučí. Silnice chvíli klesá a chvíli stoupá, přičemž mírnými zatáčkami prochází alejí mezi poli. Vítr stále fouká, ale slunce svítí, takže se aspoň kochám. Pobučí je malinká dědina v kopcích s upravenými domky a ostrým závěrečným stoupákem kolem kostela. Brzy vítr znovu zavál na louky a pole řídkou mlhu, do 3 km vzdálených Krchleb přijíždím opět v syrovině a náladě pod psa. Obec jako taková nic moc. Klidně napíšu, že na mě působí jako ošklivá a nemyslím, že to bylo počasím. Pozitivní je však čtyřkilometrový sjezdík na křižovatku v sousední a o něco pohlednější Řepové. Zde se u kostela dávám vpravo, další obcí už bude Mírov. Ještě je ovšem nutno zvládnout kilometrovou mezeru mezi dědinami, což jde jakštakš dobře. Příjezd do Mírova nenapovídá nic o tom, že zde mají asi nejdrsnější české vězení. Věznici, potažmo hrad kde se věznice nachází, není nějakou dobu vůbec vidět. Vítají mě rozkvetlé sady a ohrada s kozami. Teprve za kopečkem, po chvilce sjezdu, se objeví centrum městečka i s nechvalně proslulou dominantou. U cesty si všímám laviček se stolkem a usuzuji, že za zdolání vytyčeného cíle si zasloužím další přestávku a tatranku. Chroupám oplatek a říkám si, že zkusím dojet až tak blízko hradu, jak jen to půjde. O pár minut později už sjíždím k náměstíčku. To vypadá trochu jako parkoviště a kolem prochází skupina dětí s učitelkou - nejspíš mateřská školka. Z náměstíčka vede dlážněná cesta až k bráně hradu, potažmo areálu věznice. Historickou hradní bránu nečekejte, je to normální oranžově omítnutá zeď s kovovými vraty a menšími dveřmi vedle. Kdo byl na vojně, nutně si vybaví vjezd do kasáren. Dál už to nejde, je tu cedule se zákazem vstupu a já netoužím osobně zjistit, jak areál vypadá uvnitř. V itineráři je nyní sešup na Mírovský grunt, jakousi osadu hned pod svahem, na němž stojí hrad. Ten sešup není moc dlouhý, ale výživný co do prudkosti. Na následující křižovatce (poslední možnost zamávat Kajínkovi) odbočuji doleva. Vede tam úzká a místy dost rozbitá asfaltka směrem do Křemačova. Kolem Řepovského potoka, který ji kopíruje, občas míjím takovou skorodivočinu s popadanými stromy pokrytými vrstvou mechu. Projíždím i okolo motokrosového závodiště Mohelnické lomy, kde opět zastavuji na úpravu posouvajícího se sedla. Tentokrát to dělám důkladněji, rozebírám sedlovku a otáčím podložku na objímce. Od té chvíle se sedlo ani nepohlo až domů. Křemačov je opět jedna z menších hanáckých vesniček. Malý kostelík, možná spíš kaple, kolem několik gruntů. Všiml jsem si, že stavení tohoto typu je v okolí docela hodně. Tvoří ji dvě naproti stojící budovy spojené zdí s bránou. Brány bývají různě tvarované a zdobené ornamenty. Za Křemačovem šlapu mírným stoupáním zpět ke křižovatce v Řepové, abych se dal doprava ke Květínu. Květín leží na kopečkem, odkud - nebýt oparu - by byly pěkné výhledy na Mohelnicko. V Květíně samotném zastavuji na autobusové zastávce a převlékám bundu za prozřetelně přibalenou větrovku, neboť se konečně začíná oteplovat. I to slunko zase vylezlo. Cyklostezkou č.6227, která vede normálně po asfaltce vlevo, se dávám ku Slavoňovu. Míjím přitom další kostelík a poměrně velký rybníček. Krátké stoupání a potom už sjíždím do Slavoňova, který se zásadně neliší od předchozích vesnic. Za Slavoňovem se po rovince dostávám k podjezdu pod novým obchvatem Zvole a jím až na křižovatku u Vlachova. Ještě před stavbou tu býval rušný provoz, nyní je znát rozdíl. Lidem se muselo pořádně ulevit a já si taky nestěžuji, že nemusím kličkovat mezi auty a strachovat se o život. U kostelíka odbočuji doleva podél potoka do uličky vedoucí k silnici u Lukavice. Před obcí je třeba přejet most nad železniční tratí a z toho mostu se dobře kouká dolů na koleje i na Lukavici. Za dědinou přejíždím most přes Moravu a proti původnímu plánu jet Bohuslavicemi na Hrabovou to beru tradičně po hrázi. Trochu mám starch z toho, že úzké pláště se budou bořit, což se potvrzuje jen částečně a místy. Dělám si pauzu u jezírka poblíž hráze napůl cesty mezi Lukavicí a Leštinou. Je tu hezky. Pak ještě chvíli frčím šotolinou, načež točím doleva k polňačce do Leštiny. A tam čeká bahno. Evidentně tu řádili zemědělci s traktory nebo něčím podobným. Drkotám a čvachtám sajrajtem, přičemž se snažím jet opatrně, neboť tyhle pláště nejsou na podobné podmínky dělané a kloužou. Do Leštiny vjíždím o poznání zacákanější než jsem byl jen pár minut předtím. Na lavičce v parku baštím druhou tatranku, dopíjím vodu z bidonu a papírovými kapesníčky se snažím kolo trochu očistit. No a pak už žádné experimenty, nýbrž zcela nudný návrat do Šumperka po běžné silnici směr Lesnice a Sudkov. Doma brzdím čtyři hodiny a dvacet minut od startu.

STATISTIKY
Ujeto 66,67 km
Čistý čas 3:12
Průměr 20,84 km/h
Maximum 57,79 km/h

FOTKY
Olympus E-PL3 + M.Zuiko 14-42 mm f/3,5-5,6


Mezi Postřelmovem a osadou Nový Dvůr

Zábřeh

Na Skaličce

Jestřebí

Jestřebí ze silnice směrem k Pobučí

Pobučí

Příjezd do Krchleb nepředstírá, že to je výstavní vesnice

Opravdu není

Křižovatka v Řepové

Příjezd do Mírova

Odpočívadlo a vyhlídka na hrad s věznicí

Mírov

Vězeňská brána

Mírovský grunt

Závodiště Mohelnické lomy

Křemačov

Mírovský hrad v dálce při stoupání z Křemačova k Řepové

Rybník v Květíně

Silnice z Květína do Slavoňova

Slavoňov

Křižovatka u Vlachova, za polem Lukavice

Vlachov

Na mostě před Lukavicí

Koleje

Z mostu přes Moravu

Jezírko poblíž cyklostezky po hrázi

Polní cesta do Leštiny

Leština

Most přes Desnou na cyklostezce mezi Dolními Studénkami a Šumperkem

TOŤ VŠE, DÍKY ZA POZORNOST :)

 


Komentáře

1 Jeník Jeník | 16. dubna 2016 v 9:41

Opět zajímavé. Jen bych chtěl dodat , že ty válečné oběti byli na Mírově poláci(všichni) na rozdíl od Sovince ,kde to byli zase francouzi(opět všichni). Moc se otom nepíše. Spíše se to tají. ;-)

2 Tomáš Tomáš | Web | 16. dubna 2016 v 12:21

[1]: To co je sice zajímavé, ale pochopil jsem to tak, památník je věnován všem obětem bez rozdílu. Z historického hlediske je tedy jejich národnost zajímavá, z lidského zcela nepodstatná. Přesto díky za upřesnění, nevěděl jsem to.

3 Sibyla Sibyla | 19. dubna 2016 v 8:59

Okolí Mírova je parádní, taky jsem tam dvakrát byla a vždycky mě pobaví ty davy turistů před věznicí :-)

4 Mirkaw Mirkaw | 19. dubna 2016 v 10:58

Už při čtení jmen vesnic v názvu jsem tajila hrůzou dech, jako kdybych to měla jet já. Tuto oblast na kole také nemám projetou, budu to muset v nejbližších dnech napravit, ale rozhodně ne tak dlouhou, ale ráda jsem si početla a prohlédla pěkné fotky. Přeji hezký den. :-)

5 Tomáš Tomáš | Web | 20. dubna 2016 v 7:46

[3]: Ten den bylo zrovna celkem hnusně, takže turisté tam žádní nepostávali. Tedy... jenom jeden - já :-D

[4]: Tajit dech netřeba, projížďka je to moc hezká. V lepším počasí by to byla ještě větší paráda, protože z kopců mezi Zábřehem a Mírovem je opravdu krásný pohled na krajinu. Někdy si to zkuste taky ;-) Moc děkuji za komentík a přeji slunečné dny i příjemné výletování v nich 8-)

Komentáře jsou uzavřeny.